14. První hodina proměny & 15. Prý pětatřicet...

17. února 2017 v 22:08 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

14. První hodina proměny

"Posaď se," vybídla mě Arwen při naší 'První hodině proměny', jak tomu říkala. Pověděla mi, že půjde o zklidňující cvičení. Následně mě má naučit proměnu, většině Bílých vlků se prý povede při osmé až jedenácté 'Hodině proměny'.
"Do polohy lotosového květu?" řekla jsem žertovně.
"Tohle není jóga. Ale kdyby's chtěla, klidně tě ji místo proměny naučím."
"Ne, to radši ne. Bez toho se obejdu."
"Sedni si jak je ti to pohodlné a zavři oči. Ale nehrb se. Uvolněně dýchej a soustřeď se jenom na rytmus dechu. Nádech, výdech, nádech, výdech."
Přišlo mi to více než snadné. Jenže po pěti minutách (a to jsem jich měla prodýchat šedesát) se uši chtěly zase soustředit na všechny opeřence, kteří si prozpěvovali v okolí a očím nebylo příjemné, že nemohou hledat případné nebezpečí. Začala jsem se ošívat. Potřebovala jsem se podrbat na krku.
"Nevrť se!" okřikla mě Arwen a mě nezbylo nic jiného, než si tu hodinu protrpět.


15. Prý pětatřicet…

"Ani to nebolelo, co?" řekla zvesela Arwen, když mi konečně dovolila vstát.
"Nemohla jsem se hodinu ani hnout. Jako ve svěrací kazajce. Cítím se nejmíň na padesát," zabrblala jsem a snažila se rozchodit křeče v nohou.
"Nepřeháněj, v padesáti budeš pořád mladší než já teď."
"Cože? Kolika let se vůbec jako Bílá vlčice dožiju?"
"Kolem tří set let, jestli nepadneš v boji. Alanovi je třeba devadesát dva let."
"Vůbec na to nevypadá," namítla jsem.
"To je lidský pohled. Tam, odkud pocházíme, by to byl mladík v nejlepších letech. Bílých vlků bylo dříve málo, a tak příroda zařídila, aby se udrželi v nejlepší formě dlouho. Kolik let bys z lidského pohledu tipla mně?" zeptala se Arwen.
"Tak... pětatřicet?" navrhla jsem.
Arwen se usmála. "Je mi devadesát. To je věk, kdy lidé normálně umírají, ale my po první proměně skoro nestárneme."
"Takže já se taky budu moct dožít třeba tří stovek?"
"Samozřejmě. Jestli se teda někdy proměníš."
Taky že jsem se hned za týden proměnila, jenže úplně jinak, než si to Arwen představovala.
 

12. Rodina ve (skoro) kompletní sestavě & 13. Jmenuji se Denika

4. ledna 2017 v 22:06 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

12. Rodina ve (skoro) kompletní sestavě

Po výborných topinkách k snídani musel Dan sklidit ze stolu a pak se celá rodina shromáždila před naším pěkným bílým dvoupatrovým domem s modrošedou střechou.
Nenápadně jsem šťouchla do Dana. "Nechybí tu někdo? Říkal's, že mám bratry čtyři."
"Myslíš Armela? Ten spí u Hedviky, to je ta jeho holka."
Z lesa vyběhl tím rychlým během, který už se mi zdál naprosto normální, Beat.
"Nikdo v okolí není," prohlásil a ze všech okolo se rázem stali obrovští vlci se světle šedou až bílou srstí.
Tak takhle tady vypadají. Bílí vlci.
Alan se majestátně postavil před všechny ostatní. Byl z rodiny největší a na hlavě se mu rýsovala světle šedá, až skoro stříbrná maska. Měl více zvednutý ocas a taky vzpřímenější uši než jeho družka a Beat, Dan a Risco. Ke všem z nich postupně přistoupil. Každý přitiskl uši k hlavě, přikrčil se k zemi a zlehka olízl Alanovi čenich. Nejspíš to byl nějaký jejich pozdrav.
Když přistoupil na konec řady k Riscovi, Risco se nepřikrčil a naježil srst. Na to se mu Alan zahleděl zpříma do očí a taky se naježil. Pak se s ním pozdravil jako všichni ostatní.
Nevěděla jsem, co bych měla udělat, ale vlci se najednou rozběhli, a tak jsem je následovala. Bylo nádherné běžet s nimi a vzrušující vědět, že se k nim možná brzy přidám úplně.
Vběhli jsme do hustého jehličnatého lesa. Stromy kolem mě měly vytvářet spíš zelené šmouhy, ale viděla jsem je úplně jasně a bylo nemožné do nich vrazit.
Brzy jsem pochopila, že tu mají jakýsi systém téměř neviditelných cestiček. Alan udával směr, Dan, Beat a Risco se předháněli o první místo za ním a Arwen řadu uzavírala.
Po několika kilometrech mi začal docházet dech. Vlci ovšem vypadali naprosto při síle a běželi dál. Opřela jsem se o silný kmen stromu a zhluboka dýchala. Studený ranní vzduch mě pálil v plicích.
Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že tu na mě čeká Arwen. Pohodila hlavou směrem k další z cestiček. Pochopila jsem, že mám jít za ní.
Po pár metrech mě zavedla na louku s vysokou trávou, kterou se právě hnali kluci v čele s Alanem. Připojili jsme se k nim a pak se střemhlavým během dostali zpět k domu.
Posadila jsem se na dřevěnou lavičku vedle okrasného keře. V okamžení přede mnou stáli zase lidi.
Risco a Beat se začali dohadovat, kdo byl rychlejší. Zato Dan přišel za mnou.
"Radši se chvilku projdi, je to lepší než sedět," poradil mi.
Poděkovala jsem pokývnutím hlavou a se sípavým nádechem jsem se postavila. Trošku se mi zatočila hlava.
"Vedla sis celkem dobře," pochválila mě Arwen. I když měla červený obličej a vlasy zplihlé potem, nevypadala vůbec unaveně.
"Díky za zkratku," řekla jsem.
"To nestojí za řeč," mrkla na mě Arwen a zmizela v domě.


13. Jmenuji se Denika

Dan a Risco pokřikovali na Beata zavřeného v jejich společné koupelně, zatímco já se v pohodě sprchovala v té své.
Byla nádherná. Neměla sice vanu, ale to mi vůbec nevadilo. Měla jsem ji i zařízenou, ve sprše byla mýdla, u umyvadla kartáček na zuby a všechny možné serepetičky na pleť. Pár z nich jsem si vyzkoušela, oblékla si něco z hromady triček a kalhot ve skříni a šla dolů.
Na bílé sedací soupravě v obývacím pokoji vymalovaném na světle fialovou seděla Arwen. Zrovna umyté a ještě mokré vlasy jí splývaly dolů. Ani jsem si předtím neuvědomila, že je má tak dlouhé (dřív měla totiž drdol). Listovala kalendářem.
Sedla jsem si vedle ní.
"Co třeba Gabriela?" navrhla Arwen, když si mě všimla.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, moc dlouhý."
"Pak se mi ještě líbila Simela, Vanda a Denika."
"Denika? To není špatné."
Ještě hodinu jsme společně listovaly kalendářem a zkoušely různá jména, ale Denika se mi líbila ze všech nejvíc. Nikdy jsem to jméno Cecilie nějak vřele nepřijala.
"Takže, ahoj Deniko," usmála se po konečném výběru Arwen a napsala si něco do diáře v bílých deskách, ležícího na skleněném stole.

10. Vstávej! & 11. Frajírek

18. listopadu 2016 v 20:47 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

10. Vstávej!

Ráno mě vzbudil dusot několika párů nohou po chodbě a následně po schodech do přízemí. Nespokojeně jsem zabručela a otočila se v posteli na druhý bok, ale tam mi pro změnu svítilo slunce přímo do očí. K tomu ještě Dan zabouchal na dveře a houkl: "Vstávej, nebo bude za chvilku po snídani!"
Zakručelo mi v břiše. Tu pizzu jsem měla včera sníst celou a ne ji obětovat na nějaké sourozenecké sbližováníčko.
Když jsem si ustlala, zamířila jsem do koupelny. Mám jen svou vlastní! Vedou do ní dveře z mého pokoje a kluci mu proto říkají "holčičí". A taky mají pravdu.

11. Frajírek

Dole v kuchyni seděli další členové rodiny. V čele stolu Arwen s Alanem a kolem nich Dan, Beat a ještě jeden kluk, kterého jsem neznala. Popsala bych ho jedním slovem: frajírek.
Neustále si prohraboval svoje nagelované, kaštanově hnědé vlasy a prohlížel si svůj odraz ve lžíci. V jednom uchu měl modrou roztahovací náušnici. Tipla jsem ho spíš na Risca, Armela jsem si představovala jinak.
Risco ležérně vstal a šouravých krokem ke mně došel. Tvářil se naprosto znuděně, jako by ho nic nemohlo vyvést z míry.
"Nazdar, jsem Risco," řekl tónem, při kterém mi bylo hned jasné, že ho k představení se někdo donutil.
"Cecilie," odpověděla jsem co nejvíc neutrálně.
Risco se, jako Dan s Beatem, začal pošklebovat a nakonec zplna hrdla rozesmál. "A to jako fakt?"
Arwen nespokojeně mlaskla. "Risco," napomenula ho.
"To se nemůžu ani zasmát?" odsekl Risco.
"Ona za svý jméno jaksi nemůže," podotkl Beat a zakousl se do topinky.
Risco protočil panenky. Znovu nasadil znuděnou masku a odešel od stolu. Pěstouni si jen vyměnili pohledy.
"Stejně bych se chtěla přejmenovat," řekla jsem Arwen. "Dan říkal, že by to ještě šlo a to jméno se mi beztak moc nelíbí."
"To šlo. Doklady ještě nemáš hotové. Ale nenech se zviklat. Jestli se ti to jméno líbí..."
"Zní divně," poznamenala jsem popravdě.
"Výborně. Takže než pojedu odpoledne vyřídit ty doklady, tak nějaké vybereme, ano? A pojď se konečně posadit a najíst."
 


9. Dva další bratři

17. října 2016 v 21:29 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

9. Dva další bratři

V Danově pokoji převažovala modrá barva. Tyrkysová a taková mořská. Po hodině hraní jakési fotbalové hry, která se promítala na obří obrazovce na zdi, jsem se z Dana stal můj nejoblíbenější brácha. Dokonce mě nechal vyhrát.
"Jo, celkem ti to jde," poznamenal, když vtom někdo vtrhnul dovnitř.
"Dane, neviděl's můj..."
Vytáhlý, lehce opálený kluk s čokoládovými vlasy vzorně na pěšinku se zarazil a podíval se na mě.
"Takže ty už ses vzbudila. Doufám, že jsi neslyšela ty Riscovy pitomý kecy," dodal.
"Jo, slyšela."
"Zabít ho je málo," zanadával ten kluk, nejspíš další bratr. "Hele, neber ho vážně a hlavně si s ním nic nezačínej."
"Ani bych nechtěla."
Bratr mi podal ruku na pozdrav. "Jsem Beat."
"Cecilie," představila jsem se mu.
Beatův obličej se stáhnul do nepatrného úsměvu. Pak si odkašlal, ale nevěděla jsem, jestli spíš nepotlačuje smích.
"Co je?" ptala jsem se.
"Nic, nic... Jenom že se tak jmenuje ředitelka naší školy. Cecilie Arnoldsová. Taková stará, má hlas jak nakřáplý rádio."
"A furt to její ,copak dětičky' a ,kam jdeš s tím globusem, zlatíčko'," dodal Dan.
Dan předváděl hlas jejich ředitelky takovým čarodějnický způsobem, že jsem se rozhodla, že bych se mohla přejmenovat. Beat se taky jmenuje Nicholas. A jméno Cecilie není dvakrát pěkné.
"Mně se taky moc nelíbí a nejenom kvůli ředitelce."
"Tak se nech přejmenovat," navrhl Dan.
"Jo, Arwen ti ještě nenechala udělat doklady, tak by to šlo," přidal se Beat.
"Tak já za ní zajdu."
"Ne, počkej. Už je skoro jedna v noci. A teď bys ji stejně neměla rušit. Mrkni ven." Beat došel k oknu Danova pokoje a rozhrnul tyrkysově modré závěsy.
Ve tmě svítila na travnaté louce před domem jediná svíčka a vedle ní jsem rozeznala postavu své pěstounky. Seděla v tureckém sedu a nejspíš meditovala.
Pak se stalo cosi neuvěřitelného. V jednu chvíli tu seděla Arwen a pak najednou krásný vlk s bílou huňatou srstí. Bílá vlčice. Vyjekla jsem a udělala krok dozadu, kde jsem zakopla o šňůry k obrazovce a předvedla jsem oběma bratrům nádherný držkopád na plovoucí podlahu.
Kluci se začali hýkavě smát, ale pak mi pomohli se zvednout. Dan se mě zeptal, jestli mi nic není, ale já jen zavrtěla hlavou. Celá jsem zrudla.Bože, takovej trapas!
"Jenom pět sekund," ohlásil Dan. "Ale bývala i lepší."
Stoupla jsem si ke klukům k oknu. Na louce zase seděla Arwen, tajemně ozářená plamínkem svíčky.
"Co to bylo?"
"Arwen se různýma způsobama snaží co nejrychleji přeměňovat. Ale vždycky to pár sekund trvá," vysvětlil Beat.
Byla jsem v šoku. Arwen zatím sebrala ze země svíčku a vydala se zpět k domu. Když nás uviděla v okně, zamávala. Kluci jí zamávali nazpět, pouze já jsem na ni jen šokovaně zírala.
"Takže já taky... budu... tohle..." koktala jsem. Vůbec jsem si nedokázala představit, že bych se někdy dokázala proměnit v něco tak krásného.
Dan přikývl. "Jo, jo, prvních pár týdnů s tebou bude Arwen dělat nějaký otravný meditace, ale jak se ti to povede, bude to fakt boží. Chceš ukázat?"
"Ne, radši ne," odmítla jsem spěšně. I když mi Arwen připadala ve své vlčí podobě nádherná, pořád jsem z Bílých vlků měla velký respekt.
"Vypadáš nějak vyděšeně," poznamenal Beat.
"Ne, vůbec nejsem vyděšená, jenom jsem poprvý v životě viděla, že se někdo mění na vlka, ale vůbec nejsem vyděšená, v pohodě," řekla jsem ironicky. "Už radši půjdu spát."
"Tak čau, dobrou. Dobrou, ségra," rozloučili se bratři.
Tiše jsem přešla chodbu v patře do svého pokoje. Trošku mě polekala Arwen, která seděla jako by nic na židli u psacího stolu.
"Byla jsi u Dana?" zeptala se mě.
Přikývla jsem. "Dan je milej. A Beat taky. Jenom jsem trochu nervózní z ostatních."
"No, rozhodně tě nesežerou," pousmála se Arwen. "Chodím s Alanem a s klukama než jim začne škola běhat do lesa. Samozřejmě v té druhé podobě, ale budeme na tebe čekat."
Zděsila jsem se při pomyšlení na další vlčí lidi. Arwen byla tam venku fakt krásná, ale zároveň i děsivá. Avšak strach převážila zvědavost. Jak asi Dan a Beat vypadají jako "pejsánci"?

8. Dan

10. října 2016 v 21:25 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

8. Dan

Už jsem měla snědenou půlku pizzy a ještě mi to nestačilo. Arwen měla pravdu. Pak kdosi zase zaklepal na dveře.
Nebyla to Arwen, ta ťukala směle a s láskou. Tohle klepání bylo spíš ostýchavé. Povolila jsem tomu někomu vejít dovnitř.
Byl to určitě jeden z bratrů. Mohl být stejně starý jako já, měl rozježené tmavě hnědé vlasy a dětsky roztomilý obličej. Usmíval se jako andělíček.
"Čau," pozdravila jsem ostýchavě.
"No... čau. Hele, nedáš mi kousek tý pizzy? Alan s náma běhal pořád po lese a Arwen nám nedovolí na noc moc jíst..."
"Tak pojď, ty ubožáčku."
Bratr se usmál a sedl si na nafukovací balon a s chutí se pustil do pizzy. Hltal, jako kdyby nejedl celý týden. Za chvíli mi zbyl jen jeden kousek.
"Chceš ho?" zeptal se bratr s plnou pusou.
Už jsem ani neměla hlad. A chtěla jsem s bratry vycházet, takže jsem mu to dovolila. On pak velkoryse vyhodil obal do koše.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se už posilněný bratr.
"Cecilie."
Pak jsme chvíli mlčeli. Zvědavě si mě prohlížel. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem mu alespoň trochu sympatická.
"Ty se mě nezeptáš, jak se jmenuju?" zeptal.
Jenže já už to dávno věděla. "Jsi Dan."
"Takže Informátorka, jo?" Dan uznale pokýval hlavou. "Takže jsi nejspíš ve středisku moc času nestrávila, co?"
"Byla jsem tam týden. No, spíš tak týden a půl, ale necelých sedm dní jsem prospala."
Dan se zasmál. "Jo jo středisko... Nesnášel jsem to tam."
"Co tam bylo tak strašnýho?"
"Můj patron. Jmenoval se Pankrác a neobtěžoval se mi ani říct o tom pravidlu s opasky, takže mě pak musel poučit někdo jinej. Před asi deseti dalšíma adeptama, kteří si mysleli, že jsem na to zapomněl nebo jsem to ignoroval. Vypadal jsem, jako bych si tý druhý šance nevážil."
"Jak dlouho jsi tam zůstal?"
"Asi měsíc. Jsem časovač, vždycky ti řeknu, kolik je hodin a to na minutu přesně. Teď je dvacet tři třicet tři čtyřicet sekund."
"Jak to víš?" Dívala jsem se okolo, jestli nezahlédnu někde hodiny.
"A jak víš ty, jak se jmenuju?"
"Prostě to vím."
"Já to taky prostě jenom vím." Dan se rozhlédl kolem. "Nemáš ještě něco k jídlu?"
"Už ne. Nejspíš umřeš hlady."
Dan se chytil za břicho a dělal, jako že umírá. Zasmála jsem se.
Najednou jsem cosi nahmatala v kapse od svetříku, který jsem měla na sobě. Tvarem to připomínalo čokoládovou tyčinku. Vylovila jsem ji z kapsy. Ani nebyla moc zmáčklá.
Dan se na ni hypnoticky zahleděl.
"Snažíš se ji silou vůle dostat k sobě?" popichovala jsem ho. "Hele, dám ti ji."
"Fakt?" Dan se rozzářil.
"Musíš mi ale říct alespoň něco o tvých bratrech."
"To zní fér," uznal Dan a začal. "Tak nejstarší je Armel, je mu sedmnáct. Zanedlouho půjde portálem zpátky, aby udělal akademii, ale on nechce, protože tady má holku. Je prostě pitomec. Po něm je Beat. Je to vlastně jenom přezdívka, jinak se jmenuje Nicholas. Ten se na akademii vysloveně těší. No a pak ten Risco. Před třemi měsíci jsem se s Beatem dohodl, že spolu budem počítat všechny holky, který bude Risco mít. Chápeš, že jich bylo deset? No, jinak má potenciál vůdce, takže se s Alanem pořád hádá, ale on ho vždycky uzemní. Nebo taky Risco uteče z domu a za dva tři dny je zpátky."
Dan skončil a hodila jsem mu tyčinku. Za půl minuty ji měl snědenou.
"Takže tu máme jednoho pitomce, holkaře a dva celkem normální kluky. To jde. A co Arwen s Alanem?"
Dan si otřel zbytek čokolády z pusy. "Tak Arwen je skvělá, to jsi určitě poznala. Je obránce, takže schytává rány, který měly patřit nám. Vlastně ne všechny, ty co si zasloužíme, nám velkoryse nechává." Zašklebil se. "A Alan... je prostě Alan, no. U něho nic nemáš zadarmo. Prostě vůdce..."
Nevypadalo to pro mě vůbec špatně. Když si nikoho neznepřátelím, budu se vyhýbat Riscovi, poslouchat Alana a tak dál, tak to možná zvládnu.
Dan vypadal, že o něčem přemýšlí. Pak se náhle zeptal: "Nechceš si jít něco zahrát?"

7. To je holka!

4. října 2016 v 14:00 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

7. To je holka!

Probrala jsem se v krásně měkké posteli. Hned jsem ale na sobě ucítila čtyři pohledy a pro jistotu nechala oči zavřené a dělala, že spím.
"To je holka!" uslyšela jsem nějaký překvapený hlas.
"No a? Dalo se čekat, že si sem dřív nebo později Arwen nějakou přitáhne," odpověděl mu někdo další.
"No přesto je to holka, to je divný," mumlal ten první.
"Ale má hezký vlasy a pod tou dekou se jí rýsuje docela pěkná postavička..." řekl někdo další. Nejradši bych ho okřikla.
"Risco!" udělal to za mě ten, který odpovídal tomu prvnímu. "Vždyť je to vlastně naše ségra."
"Zapomeň na to, že si s ní něco začneš," řekl ten čtvrtý. "To tě varuju předem."
"A kolikátá je vlastně ta tvoje Alison? Jedna padesátá?" rýpnul si jeden z nich.
"Víte že ani nevím? A nezáviďte, nezáviďte..." kasal se Risco. "Kdybyste si taky uměli užívat života."
"A střídat holky jako ponožky, co? Ne, díky, já se bez toho obejdu."
"Závidíš!" zasmál se Risco.
Chvíli bylo ticho až se jeden z nich ozval znova: "Risco! Přestaň na to myslet! Máme za úkol bejt celej jeden den propojení a ty z toho děláš peklo. Nemusíme vidět Alison úplně bez všeho."
"OK, už mlčím," řekl Risco.
Pak jsem najednou uslyšela z okna táhlé dlouhé zavytí. Cukla jsem sebou, ale ti kluci si naštěstí ničeho nevšimli.
"Hele, volá nás Alan," poznamenal jeden z nich a všichni vyklidili prostor.
Teprve potom jsem se zvedla. Posadila jsem se na postel. Tak tohle byli teď moji bratři? Až na toho holkaře mi byli po hlase docela sympatičtí.
Někdo jemně zaklepal na dveře mého pokoje. Pak vstoupila Arwen.
"Spíš?" zeptala se. I to jedno slovo obsahovalo strašně moc lásky. Její zjev působil, že jsem se cítila v bezpečí.
"Už ne."
"Kluci tě vzbudili?"
"Ani nevím."
"No, vítej doma. Včera sem kluci nastěhovali nábytek. Říkali, že je moc světlý pro kluka, ale nic jsem jim neprozradila. Byla jsi takové malé překvapení."
"Nevadí jim, že nejsem kluk?" zapochybovala jsem.
Arwen se posadila na kancelářskou židli u okna a podepřela si tvář. "Řekněme, že byli trochu překvapení, ale jsi teď jejich sestra. Všichni adepti, kteří se dostanou do rodiny, jsou sourozenci."
Náhle mi nahlas zakručelo v žaludku.
Arwen se pousmála. "Máš hlad? Večeřeli jsme sice bez tebe, chtěla jsem tě nechat spát, ale klidně ti udělám pizzu v mikrovlnce, chceš?"
"Ale celou pizzu nesním," namítla jsem.
"To by ses divila," řekla s úsměvem Arwen a odkráčela.
Vstala jsem z postele. Již se stmívalo, tak jsem rozsvítila světlo na stropě. Pokoj byl o hodně větší než ten, který jsem měla dřív. Moje postel byla široká skoro jako letiště. Polštář a peřina byly povlečeny v bílem povlečení s fialovými šlahouny vinné révy. Na plovoucí podlaze v odstínu písku ležel fialový chlupatý koberec. Hned jsem si na něj musela sáhnout. Byl nádherně měkký. Začínalo se mi tu líbit. Vedle postele jsem měla noční stolek s lampičkou a u stěn ještě psací stůl, skříň a poličky. Na nich zatím nic nebylo. Jen dva rámečky na fotky.
Někdo znova zaklepal na dveře. Byla to Arwen s pizzou. Hned, jak otevřela bíle natřené dveře, zalila pokoj omamná vůně.
"Díky. To's nemusela, došla bych si pro ni," zazmatkovala jsem.
Arwen se jen znova usmála. "Udělala jsem to dobrovolně, takže stačilo jenom to díky," řekla mezi dveřmi a zase byla pryč.

5. Pěstounka & 6. V portálu

2. října 2016 v 21:20 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

5. Pěstounka

Z klidného spánku mě probudila. Vedla s sebou další ženu.
"Cecilie, to je tvoje nová pěstounka, Arwen," řekla nezvykle jemně a tiše.
Arwen měla světlé vlasy v drdolu, ze kterého pár pramínků unikalo. Celý její jemný obličej s nádhernýma modrýma očima tak působil ještě víc mateřsky. Oblečená byla do volné tuniky a kalhot.
"Ahoj, Cecilie," usmála se na mě.
"Dobrý den, paní."
Arwen mlaskla. Nebylo to nespokojeně, ale spíš tak trošku rošťácky. "Cecilie, jsem teď tvoje pěstounka. Mně můžeš tykat, až se ti bude chtít. Ale nikdy mi, prosím, neříkej paní. Nepatříš mi, nejsem žádná tvoje paní."
"Dobře."
Pak mě vzala za ruku. Měla jemné malé dlaně s dobře opečovávanými nehty. Vedla mě chodbou někam do neznáma. Otakara se držela za námi.
Už ani nevím, kudy jsme šly, byla jsem ospalá, chodby se vlnily a neustále se někam zahýbalo. Pořádně si pamatuji až ten portál. Byly jsme na střeše budovy a stál před námi starý strom zakořeněný do zdiva. V jeho mohutném kmeni zela díra ve velikosti dospělého a v ní se občas objevil záblesk světle modrého světla, jako by na nás mrkl obřím okem a zval nás dál.
"Připravená?" zeptala se Arwen a stiskla mi ruku.
"Co mám dělat?" znejistěla jsem.
"Jen se mě drž."
"Hodně štěstí, Cecilie," popřála mi Otakara a mávala mi, než jsem pomalu vešla do portálu po boku Arwen.


6. V portálu

Všechno rotovalo kolem mě nebo jsem se točila já? V portálu měl svět jiná pravidla. Vypadla jsem na jakési mýtince a pak už jsem o sobě nevěděla.

4. Dítě

25. září 2016 v 21:09 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

4. Dítě

Celý polorozpadlý dům hluboko v lesích naplnil zvučný hlas, odříkávající verše v cizím jazyce. Strhaná žena s umaštěnými tmavými vlasy, která byla jeho původcem, držela v náručí novorozeně.
Každý kousek stěny, střechy i skromného dřevěného nábytku se chvěl a přihlížel. Vzduch byl nezvykle těžký.
Když skončila, vyčerpaně si povzdechla. Dítě v náručí nespokojeně zavrnělo. Žena se usmála, přitiskla ho ke svému prsu a ono začalo sát.
Bylo dokonáno. Poslední z jejích dětí bude mít stejné výhody, jako všechny ostatní. Ať si její muž říká co chce, jejich dcera není a nikdy nebude horší než jejich synové. Zestárne stejně rychle a za rok už bude dospělá.

3. Zkus teď říct něco o mně, část 2

21. září 2016 v 21:41 | Mary-Dionne
"Dobrý den, paní Bereniko, hledám pana ředitele," řekla Neriffe.
"Ten tu dnes není," oznámila paní Berenika. "Ale vynasnažím se ho zastoupit, adeptko. Tak co máš na srdci?"
"Asi jsem našla informátorku."
Neriffe mě postrčila vpřed a paní Berenika se mi zadívala do očí.
"Pojďte dovnitř," vyzvala nás.
Všechny čtyři stěny kanceláře pokrývaly malby. Koberec na zemi měl zase ve vzoru bílé vlčí hlavy. Paní Berenika se usadila v křesílku v rohu a vyzvala mě a Neriffe, ať se taky posadíme. Pořád mě pozorovala jako pod rentgenem. Schoulila jsem se co nejvíce do křesla v naději, že se jí schovám.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se.
"Cecilie," řekla jsem potichu.
"Jak jste to vlastně zjistily?" položila paní Berenika další otázku.
"No, spíš je to takový můj pocit, pan Xaver říkal, že vůdcové-"
"To přeskočme," zarazila ji paní Berenika. "Řekni, co se stalo, Neriffe."
Neriffe si odkašlala. Vypadala popuzená, že ji paní Berenika utla v řeči.
"Hrála jsem s Cecilií tu shazovačku nad rybníkem a ona věděla, že jí budu chtít podkopnout nohy. Úplně sama od sebe. Určitě jsem nic nenaznačila."
"Možná jsi si jistá, ale třeba to bylo i jinak," zapochybovala paní Berenika.
Neriffe tlumeně zavrčela.
"V každém případě můžeš jít," řekla paní Berenika, aby uklidnila situaci. "Já si Cecilii vyzkouším."
Neriffe prudce vstala a uraženě za sebou práskla dveřmi. Teď už se mohla paní Berenika soustředit jen na mě. Schovala jednu ruku za zády.
"Kolik ukazuji prstů?" ptala se.
Snažila jsem se zapřemýšlet, přeříkávat si dokola všechna čísla, ale prostě nic. Nula. Vzduchoprázdno. Nezbývalo mi, než si tipnout.
"Jeden," řekla jsem.
Na její tváři nebylo nic poznat. Pak vytáhla ruku zpoza zad a ukázala jeden prst!
"Takže něco na tom tvém talentu přece jen bude. Věděla jsi to."
Možná si myslela, že jsem to věděla, ale já vím úplně něco jiného a to naprosto jistě. Jenom jsem si to tipla. Měla jsem prostě štěstí.
"Zkus teď říct něco o mně," vyzvala mě paní Berenika.
A co jí mám říct? Že je žena a zástupkyně ředitele?
"Tak já začnu," řekla, "Narodila jsem ve Čtvrtém městě..."
Najednou mě překvapilo, jak se mi proud slov hrnul na jazyk. Nešlo to nijak zabrzdit, a tak jsem jen mluvila:
"... do rodiny chudého ševce jako sedmé dítě. Projevily se u vás geny Bílých vlků po babičce. Po povolení proměňovat se i nečistokrevným Bílým vlkům jste šla studovat akademii. Tam jste se seznámila se svým partnerem Kiliánem..."
"To by snad stačilo," snažila se mě zarazit paní Berenika. Tušila, co přijde.
"S Kiliánem jste měla tři syny a jednu vymodlenou dcerušku, kterou roztrhal vlkodlak při vpádu Velké smečky do města." Sama jsem se divila, proč ještě mluvím. Vždyť je to její soukromá věc. Jenže i když jsem se snažila konečně sklapnout, mluvila jsem dál. Hlasivky ani ústa mě neposlouchaly.
"Synové taky vystudovali akademii. Jeden z nich, Cyprián, utekl s vlkodlačí ženou."
"Ztichni," sykla paní Berenika.
"Pak váš partner zjistil, že nejste jeho pravá partnerka a že tou je to někdo úplně jiný."
"Proč to říkáš? Zmlkni! Zmlkni! Zmlkni!" křičela jsem na sebe v duchu.
"Nech toho!" zařvala paní Berenika a po tváři jí sklouzla slza. A pak další.
"Opustil vás a odešel za ní. Zůstala jste úplně sama."
Zástupkyně ředitele se neovládla a začala brečet a u toho po mě řvát: "Vypadni! Jdi pryč! Hned ti seženu nějakou rodinu a té tvé kamarádce Neriffe taky, jenom už prosím tě přestaň!"
Paní Berenika byla nešťastná. Na jazyk se mi hrnula další slova o jejím životě, ale než jsem stačila cokoli vyslovit, raději jsem utekla pryč. Proč jsem musela pořád mluvit? To už nikdy v životě nedokážu být zticha? Takoví jsou Informátoři?
Utíkala jsem tak rychle, jak jsem jen mohla, do chodby s pokoji. Hned, jak za mnou zapadly dveře, jsem se vrhla se na postel. Ale nebrečela, jen přemýšlela, co se mnou vlastně je. Otevřela jsem ránu paní Bereniky, kterou pracně schovávala před světem a nechala jsem z ní prýštit krev po celou dobu, co jsem mluvila.
Na stole jsem spatřila svačinu. Čtyři kusy koláče, které náramně voněly. Jenže teď jsem na ně vůbec neměla chuť. Sama sobě jsem ji zkazila.
Asi hodinu jsem jen seděla na posteli a zírala do prázdna, než se ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále," zamumlala jsem.
Byla to samozřejmě moje patronka, paní Otakara.
"Cecilie, Berenika je moje blízká přítelkyně a to, co jsi jí řekla, ji velice ranilo," vyčinila mi místo pozdravu.
Zakroutila jsem hlavou. "Já vím. Vůbec jsem to neměla v plánu, prostě jsem najednou mluvila..."
Paní Otakara se posadila na mou postel a konejšivě mi dala ruku okolo ramen. "Berenika ti nic nevyčítá. To je prostě úděl Informátorů, říkat lidem pravdu do očí. A taky jsme se s Berenikou dohodly, že by bylo vhodné tě někam umístit, i když jsi tu jen krátce. Berenika našla jednu vhodnou rodinu a už ji i zkontaktovala. Partnerka vůdce by tě mohla naučit pracovat a rozvíjet sbírání nových informací."
"A kdy?" chtěla jsem vědět.
"Po obědě tu budou."
"Tak brzy? Mohla bych se ještě rozloučit s Neriffe? Je jediná, kterou tu znám."
Paní Otakara se záhadně pousmála. "Adeptku Neriffe jsme taky připravili na umístění. V rodině s hodně silným vůdcem se naučí respektovat a také být respektována. Hodinu před průchodem portálem by ale měl každý zklidnit svůj organismus, jinak nebude dobře připravený, proto bych za ní teď nechodila. Ale řeknu jejím pěstounům, ať jí vyřídí, že ji pozdravuješ, ano?"
"Děkuji."
"Ty by ses také měla zklidnit, aby se ti portálem procházelo lépe. Za hodinu tu budou i pro tebe." Otakara se zvedla z postele a došla ke dveřím. Povzbudivě se na mě usmála a odešla pryč.

Zalezla jsem pod peřinu a při tom uklidňování jsem jednoduše usnula.

3. Zkus teď říct něco o mně, část 1

21. září 2016 v 21:40 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

3. Zkus teď říct něco o mně

Když jsem se vzbudila, instinktivně jsem otevřela oči. Chtěla jsem je zase rychle zavřít, než uvidím ty rozmazané obrázky, které už mě skoro doháděly k šílenství, ale nic takového se nekonalo. Viděla jsem, a to absolutně perfektně. Konečně jsem si mohla prohlédnout pokoj, v němž jsem se nacházela.
Celý byl sladěný v béžových barvách. Moje postel stála uprostřed a vedle ní malý noční stolek a na něm kytka ve zdobené váze, které jsem si předtím ani nevšimla. Mohla jsem ji ve své slepotě klidně shodit. Vedle dveří u stěny jsem viděla dřevěný stolek se snídaní. Rychle jsem vyskočila z postele a běžela se najíst. Překvapovalo mě, jaký jsem měla hlad, předtím jsem do jídla sotva kousla.
U dveří do koupelny byla skříň z červeného dřeva. Zvědavě jsem nahlédla dovnitř. Byla bohatě zásobena oblečením. Vybrala jsem si černé úzké kalhoty a bílou košili.
Sotva jsem se převlékla z nočního úboru, někdo zaklepal na dveře.
"Dále," řekla jsem.
Vešla Otakara. Konečně jsem si ji mohla pořádně prohlédnout. Měla tmavě hnědé až skoro černé vlasy stažené v pevném drdolu, úzké rudé rty, světle modré oči a opálenou pleť.
"Dobré ráno, Cecilie," pozdravila.
Hned jsem jí odpověděla na pozdrav a začala si prohlížet její zajímavý, bohatě zdobený opasek s nejspíš pravými drahými kameny a zlatě vyšívanými vzory. Bylo to to první, co mě na ní upoutalo.
"Pravidlo číslo jedna," řekla Otakara a usadila se na jednu ze dvou židlí u stolu, "Nikomu se nedívej na jeho opasek, když tě může přistihnout. Je to bráno jako veliká nezdvořilost."
"Promiňte," omluvila jsem se a posadila se naproti ní.
"Dneska tě zavedu na výcvikový trávník a neměla bys dělat ostudu. Když mluvíš s dospělými, vykej jim a oslovuj je jménem. Jako třeba vy paní Otakaro nebo vy pane Bartoloměji, rozumíš?"
Přikývla jsem a čekala, co bude dál.
"Pak už jen poslouchej, co ti řeknou. Zkusíš si tam všechny schopnosti, které se tady týden probíjely na povrch."
"Dobře."
Paní Otakara vstala a vedla mě dlouhou chodbou, která byla vymalovaná na pískovou barvu. Míjely jsme plno dveří, podobných těm mým. Po cestě jsem si četla různá jména, která na nich byla pomocí malých cedulek připevněna. Adept Denis, adept Jeroným, adeptka Neriffe. Byla jsem zvědavá, jestli tu někoho z nich potkám.
Mohutná vrata na konci chodby, která Otakara otevřela bez zjevné námahy, za sebou skrývala plno hlasů a zvuků. Bylo tam plno lidí stejně starých jako já.
Převažovali kluci, ale sem tam jsem zahlédla i pár holek. Na jednom plácku nejblíže dveřím posilovali s divně zakroucenými činkami, které měly uvnitř dutý otvor na závaží. Dále tu byl i plácek, kde proti sobě stáli s asi půl metru dlouhými tyčemi a snažili se zasáhnout protivníka. Celé toto cvičiště ohraničovala ze tří stran celkem nově vypadající, bíle omítnutá budova s chrliči v podobě vlčích hlav, ze které jsem právě přišla a z jedné strany vysoká kamenná zeď. U ní byl menší rybník s úzkou lávkou uprostřed, kde se právě jeden kluk snažil shodit do vody svého soupeře. Kolem zdí budovy a kamenné zdi se vinul běžecký okruh vysypaný pískem. Rychlost, kterou tam adepti běhali, mi málem vyrazila dech.
"Běž se taky proběhnout," pokynula mi paní Otakara.
Rychlým krokem jsem došla k dráze a rozběhla se. Budova, plot, rybník a adepti se kolem mě začali míhat rychlostí blesku. Bylo to prostě neuvěřitelné! Vítr mi svištěl v uších a písek odskakoval od noh. Ani jsem se nenadála a už jsem oběhla tři kolečka. Paní Otakara zatím někam zmizela. Nevadilo mi to, se stejnou lehkostí jsem oběhla ještě pět koleček. Cítila jsem se nádherně volná, jako kdyby mě předtím spoutali a teď jsem se konečně vymanila ze zajetí.
Po třiceti kolech jsem začala být unavená. Lehkost se začala vytrácet. "Budu muset asi ještě hodně trénovat," pomyslela jsem si.
Poté jsem přešla k místu s činkami. Podařilo se mi bez problémů uzvednout činku s jedenácti disky. Pak už to šlo trochu s obtížemi. Stejně na tom byli i ostatní adepti. Zvedali plně naložené činky nad hlavu a zase dolů, jeden kluk s ní šel oběhnout dráhu. Pro všechny to byl normální den.
Nechala jsem činky za sebou a šla si zkusit zase něco nového. Ten pocit z pohybu byl nádherný. Úplně jsem se v něm vyžívala. Stanoviště s tyčemi jsem raději obešla, nějak se mi příčilo bojovat, a šla jsem se podívat k rybníku. Na úzké lávce spolu zápolili dva asi patnáctiletí kluci, jeden plavovlasý a druhý zrzek. Drželi jeden druhého za ramena a se supěním se snažili toho svého soupeře shodit do vody. Vypadalo to, že mají síly vyrovnané. Pak sebou najednou ten zrzek cukl a jeho soupeř ztratil rovnováhu. Naneštěstí se pevně chytl zrzkovy košile a stáhl ho s sebou do vody. Veškerá rivalita, kterou jsem mezi nimi cítila, opadla. Společně se zasmáli a když vylezli z vody, poplácali se po zádech.
Na prkno vylezla trošku mohutnější dívka. Měla jako já černé úzké kalhoty a k tomu černou košili. Na záda jí splývaly dlouhé, světle hnědé vlasy v culíku. Nejvíc ale přitahoval pozornost její orlí nos, který jí ovšem na sebevědomí neubíral. Všechny adepty si vyzývavě prohlédla. Měla zelené kočičí oči.
"Hej, ty," ukázala na mě. "Pojď si zahrát."
Moc se mi nechtělo, stejně jako u tyčí to byl boj. Ale cítila jsem, že by byla velká chyba odmítnout. Ostatní mi udělali uličku k rybníku. Vstoupila jsem nejistě na prkno, které pod mou vahou zaskřípalo. Začaly jsme se k sobě přibližovat. Soupeřka vyčkávala a prohlížela si mě od shora dolů. Možná by to byla dobrá šance zaútočit. Chtěla jsem do ní strčit rukou, jenže přesně na tohle ona čekala. Ještě v letu ji chytla a vychýlila mě tím z rovnováhy. Druhou rukou jsem naštěstí sevřela její zápěstí. Začaly jsme se přetlačovat. Byla silná, ale to já taky. Její jedinou výhodou bylo to, že měla v téhle oblasti zkušenosti. Dívala se mi do očí a z jejího pohledu jsem poznala, že si je svým vítězstvím jistá. A pak ještě něco. Najednou jsem věděla naprosto jistě, že mi chce podkopnout nohy. Připravila jsem se na to a soupeřka za chvíli plavala ve vodě.
Přiběhla jsem ke břehu a pomohla jí vylézt.
"Jsi dobrá," pochválila mě, když se párkrát zhluboka nadechla, "Jsem Neriffe, a ty?"
Potřásla jsem si s ní rukou. "Cecilie."
"Hele, dneska večer jsem si pozvala pár holek na přespání. Loučíme se s jednou kámoškou, které našli rodinu. Nechceš přijít?" navrhla zčistajasna Neriffe.
"Já nevím...," váhala jsem. Chtěla jsem tam jít a poznat nové přátele, ale na druhou stranu jsem se bála, jak mě přijmou.
"Přijď, bude sranda."
"Já se stydím, jsem tady první den venku," přiznala jsem.
"To bude jenom nějakej mindrák z minulosti. To dáš. Takže dneska večer na pokoji 212, ju?"
Neriffe se pak nabídla, že mi ukáže, kde co je. Patroni prý rádi nechávají adepty hledat, takže od paní Otakary prý žádnou pomoc čekat nemám. Vydaly jsme se k budově a Neriffe do mě zavěsila. Jen tak, jako bychom se znaly už dlouho. Jako bychom byly kamarádky. A to jsme snad i byly.
Dorazily jsem k vratům budovy. Neriffe se náhle zastavila, jako by si na něco vzpomněla. Pak vyhrkla:
"Hele, Cecilie, jak jsi věděla, že ti podkopnu nohy?"
Zamyslela jsem se. "Jenom tak najednou jsem to prostě věděla."
"Pojď se mnou."
Neriffe mě vzala za paži a vedla mě pryč.
Zastavila jsem se. "Co je?"
"Hele, tohle je důležitý. Možná budeš Informátorka, chápeš?"
"Jaká informátorka? Jsem tady mezi váma od včerejška..."
"Jsme rozdělený do různejch skupin," vysvětlovala Neriffe netrpělivě, "Nejvíce je tu bojovníků, ti jsou vlastně tak trochu obyčejní a když je někdo vezme do rodiny, není s nima žádnej problém. Stejně tak s obráncema. Magici už potřebujou nějakýho dalšího magika v rodině, aby je mohl učit, ale taky jsou v pohodě. Pak je tu pár lidí s menšíma schopnostma, třeba dokážou zmást ostatní lidi a tak. Já mám potenciál vůdce a toho je pro rodiny vychovat fakt těžký, to chápu. Pořád bych se drala dopředu a hádala. No a nejlepší z toho jsou Informátoři. Ti vědí jestli chci vykročit pravou nebo levou nohou nebo co se děje za každým rohem. Ředitel říkal, že se o takových musí vědět a rychle se umístit někam do rodiny, tak pojď."
Nechala jsem se Neriffe vést do chodby plné portrétů. Na jejím konci byly dvoje dveře. Tak jsem zkusila uhodnout, na které zaklepe. A ona zaklepala přesně na ty opačné. To s tím informátorstvím asi nebude tak žhavý. Vešly jsme dovnitř.
V místnosti za dveřmi stálo šest zdobených židlí. Sedly jsme si. Po chvíli čekání se Neriffe zvedla a šla zaklepat na dveře, které byly po obvodu osázené světle zelenými kameny.
Kolem dveří se přes celou stěnu táhla nádherné malba. Díky svému lepšímu zraku jsem si mohla prohlédnout každý detail.
Zobrazoval bojující vlky v údolí. Ti na pravé straně měli bílou srst. Běželi ladně a ve vzrostlé trávě kolem sebe nezanechávali žádné otisky. Na jejich pravé straně kvetlo plno kytek a nebe bylo pohádkově modré. Levá strana zobrazovala vlky šedé, hnědé a černé. Zpod srsti na hlavě jim plápolaly krvavě rudé oči. Vypadali, že po boji a krvi přímo lační. Nerostlo kolem nich nic, šlapali po suché rozpraskané zemi a oblohu na jejich straně křižovaly blesky. V rohu pravé poloviny jsem si všimla jednoho malého bílého vlka schovaného ve křoví. Bylo to mládě? Zas tak malý jako štěně nebyl. Jen menší dospělý. Bál se boje a proto se schoval? Nebo za tím vězelo něco jiného?
Dveře se otevřely. Stála za nimi starší žena v dlouhých, volných a lesklých kalhotách a bílé halence. Zdobil ji nádherný opasek. Rychle jsem od něj uhnula pohledem, protože jsem si vzpomněla na slova paní Otakary.

Kam dál