Duben 2016

13. Robert, Heidi a Kolouch

30. dubna 2016 v 14:25 | Mary-Dionne |  Veronika
Přípravy na svatbu jsou v plném proudu. Ale nejenom Stíni a Vyvolení mají na tuto významnou událost své vlastní plány...

Robert, Heidi a Kolouch spolu měli hodně společného. Všichni nenáviděli Stíny. A každému z nich někoho vzali.
Robert žil pouze s matkou na gymnáziu. Jeho otec byl postřelen a zemřel na následnou infekci v matčině náručí. Z jeho čtyř dětí zbyl už jen Rob. Dva starší synové zahynuli v bitvě a malá dcerka podlehla horečce. "Kdyby tenkrát dostala nějaké léky, přežila by," řekla Robertovi matka. Ale léky nebyly. Kvůli Stínům.
Kolouch byl o dva roky starší než zbytek party. Žil samotářským životem. Měl sice otce, ale málokdy se u něj zastavil. O dalších rodinných příslušnících byste se od něj dozvěděli jedině to, že zemřeli.
Heidi zůstali po povstání na krku dva mladší sourozenci a mírně dementní babička. Postarat se o ně vyžadovalo hodně síly, ale utěšovalo ji alespoň to, že její sourozenci brzy povyrostou a začnou taky sami vydělávat. Dalo jí dost práce sehnat na večer hlídání, ale bylo jen málo věcí, které by pro Roberta neudělala.
"Tak jaký máš plán?" zeptal se Kolouch. Opíral se o stěnu a ve své dvoumetrové výšce se hlavou málem dotýkal stropu starého zahradního domku, který se krčil v zahrádce jednoho domu na náměstí. Jelikož ho zrovna nikdo neobýval, zvolili si jej jako svůj úkryt.
"Úplně jednoduchý," řekl Robert a usadil se na jednu z dřevěných beden, kterých se v zahradním domku povalovalo požehnaně. "Táta jednou zachránil rodiče služky Malloryových. Ta nás propašuje v nákladním voze dovnitř, a dál se už jen musíme dostat ke dveřím do hlavního sálu a omráčit stráže. To nebude problém, měli by tam být jen dva mamlasové od Vyvolených. Horší to bude na svatbě. Ale pamatujte - stačí zabít jenom starostu a jeho manželku. Budou nejspíš sedět v první řadě, takže by to neměl být problém."
"A co ta holka?" zeptala se Heidi. Seděla uvelebená na dece na zemi. Naoko znuděně si pletla ze svých blonďatých vlasů copánky, ale uvnitř se chvěla nervozitou.
"Myslíš Ver?" řekl Robert zaskočeně.
"Koho asi jinýho?" opáčila Heidi.
"Po té střílet nebudeme."
"A to jako proč?" chtěla vědět Heidi.
"Je to součást toho tvýho plánu?" zeptal se zasvěceně Kolouch.
Robert přikývl. Dál už to neměl chuť rozebírat.
"Chápeš, že ona už si ani nevzpomíná, jak se jmenuješ?" zaútočila na něj Heidi.
Robert se zamračil. "To je mi jedno. Prostě ji nezabijeme, rozumíš?"
"Tobě se líbí, že jo?" nedala se odbýt Heidi.
"A i kdyby, nemusí tě to zajímat," obořil se na ni Kolouch. Už ho přestávalo bavit sledovat tu bláznivou holku, jak se na sebe snaží neustále strhnout Robovu pozornost. "Nic neudělala. Jen se dostala v nesprávnou dobu na nesprávný místo."
"Ale-". Heidi toho chtěla říct tolik! Jenže nebyl čas. Možná později, jestli se vůbec někdy odhodlá…
Najednou se ozvalo trojí zaklepání na dveře. Všichni automaticky sáhli po zbraních. Schovávání v úkrytech si užili dost, když jejich nejbližší nasazovali životy při povstání.
"Už jsou tady," pochopil Robert.
Vstal a šel otevřít, Kolouch a Heidi jej následovali.
"Nezapomeňte, hlavně těm parchantům musíte prostřelit hlavu, jinak se vyléčí," dával jim poslední rady nejstarší z party.

Robert i Heidi přikývli. Ještě nikdy se nezúčastnili odporu proti Stínům, jen o něm slyšeli od ostatních. Na rozdíl od Koloucha, který jednu dobu patřil ke skupině, jež vedla proti Stínům odboj. Ovšem poté, co zavraždili mladou Maude Malloryovou, se od jejich činnosti distancoval. Stal se samotářem a od té doby nikdy na nikoho nevytáhnul zbraň. Až doteď. Měl hrozný strach, ale přitom se také nehorázně těšil, až pár těch slizkých přivandrovalců postřílí.

12. Z donucení

29. dubna 2016 v 13:59 | Mary-Dionne |  Veronika
S tímto problémem se setkávají převážně princezny v pohádkách. Ale nevyhnul se ani Veronice, dědičce Kraje. Její otec ji chce provdat a neváhá proti ní použít právě její lidskou polovinu.

Když se vzbudila, seděli na okraji její postele William a Rebeka. Nevěděla, co to má znamenat, protože Rebeka do jejího pokoje chodila jen výjimečně a William se tam vlastně ještě nikdy za tu dobu, co u něj Ver bydlela, nezastavil. Protřela si oči a zjistila, že na se na ni oba dívají.
"Včera jsi dala naší pověsti pořádně zabrat," řekla Rebeka. "Ale zapomeň na to, je toho na tebe přeci jen trošku moc. I když jsi Karla urazila, je ochotný si tě stále vzít. Werner, jeho otec, sice žádal veřejnou omluvu, ale Karl ti to odpouští, prý ti to nechce dělat ještě těžší."
"Podle mě je k tobě až příliš shovívavý," zabručel William.
"Svatba bude pozítří," pokračovala Rebeka. "Chvíli si spolu vyzkoušíte žít v jedné z volných vil a jestli půjde všechno dobře, odstěhujete se do Leipzigu."
Ver se na posteli rázně posadila. "A když řeknu ne?"
William si povzdychl. "Veroniko, tys to pořád ještě nepochopila, viď? Tady nejde o tvoje sympatie ke Karlovi. Já jsem Rebeku poprvé viděl až při obřadu, buď ráda, že jste se mohli před svatbou alespoň seznámit a přestaň sem plést ty vaše hloupé lidské zvyky."
"Jestli si myslíš, že je láska hloupá, tak si akorát sám protiřečíš," ušklíbla se Ver vzdorně. "Neříkal's mi náhodou hned první den, že's miloval moji mámu? Ale jenom zvyky Stínů ti bránily s ní žít. Není tohle hloupé?"
Rebeka se překvapeně podívala na Williama. Ten se zamračil ještě víc. "Chtěl jsem se chovat jako dobrý otec, ale nedáváš mi na výběr. Rebeko?"
Jeho žena přikývla. Pak se oba začali Ver přímo před očima měnit. Staly se z nich tmavé kreatury, bytosti složené ze stínů. Prošli postelí jako duchové, ale přesto dokázali Ver pevně chytit za ruce a vytáhnout ji ven z pokoje. Chtěla křičet, ale věděla, že by jí stejně nikdo nepomohl. Oba ji pomocí svých schopností ochromili a jako loutku přivedli až dolů, do jejich ložnice. Jeden ze Stínů, nejspíš Rebeka, odsunul pouhým pohybem ruky skříň a otevřel poklop v podlaze pod ní. Ver sestoupila po točitém schodišti do podzemní místnosti. Stěny i podlaha byly čistě bílé. Po jejím obvodu se táhly řady moderních počítačů a uprostřed místnosti stál jeden velký ovládací panel plný tlačítek. William ji k němu odvedl, zatímco Rebeka uzavřela tajný vchod a rozsvítila všechny zářivky v místnosti, které Ver na chvíli oslepily.
"Starý dobrý řídící bunkr," řekl se zalíbením v hlase William.
"Nemůžete se ehm… proměnit zpátky?" zeptala se tiše Ver. Začínala se bát.
"Myslím, že by to celé situaci jen ubralo na vážnosti," odpověděl její otec. "Rebeko, zapneš mi prosím promítačku?"
Veroničina nevlastní matka se přesunula k promítacímu plánu a chopila se ovladače. William zatím pracoval s řídícím panelem. Pak se na plátně znenadání objevila mapa města. William ji nechal přiblížit k jedné z mnoha budov.
"Víš, co to je?" otázal se Veroniky.
"Nádraží."
"Jestli se nemýlím, jednu noc jsi tam přespávala."
Ver přikývla.
"A víš, kdo všechno tam bydlí, že?"
"No… uprchlíci." Ver to začínalo pomalu docházet.
"A také celá základna vojáků Vyvolených, kteří udělají cokoli pro povýšení. Ale jdeme dále." William se zaměřil na další budovu. Ver ke své hrůze zjistila, že je to gymnázium. "Tady to taky dobře znáš, nemýlím se? Žije tam plno pozůstalých po rebelantech. Někteří jsou ještě děti, které budou chtít v brzké době smrt svých rodičů pomstít. Udělal bych jen dobře, kdybych je nechal všechny zabít."
"Prosím tě, nedělej to!" zhrozila se Ver a pomyslela na Roberta, Terezu i všechny ostatní, které třeba jen potkala na chodbě.
"Neříkal jsem, že to udělám. Chci tě jen seznámit s událostmi, které by se mohly stát, kdyby ses odmítla stát Karlovou manželkou."
Maminko, jak sis jenom mohla vybrat takovýho krutýho parchanta? divila se v duchu Ver. Ale už věděla, že nemá na výběr. Zlomili ji. Nemohla by žít s vědomím, že tolik lidí zemřelo jen za její svobodu.
"Dobře, vezmu si Karla," souhlasila Ver. "Ale necháš je žít, všechny."
"No vidíš, že jsi konečně přišla k rozumu," pochválil ji William. Chtěl ji pohladit po vlasech, ale Ver znechuceně ucukla. "Málem bych zapomněl," zasmál se William a vzal na sebe zase podobu člověka. "Lepší?"
"Budu tě do konce života nenávidět v jakékoli podobě," odsekla Ver jedovatě.
"Ale Veroniko," chlácholila ji Rebeka, už také ve své lidské podobě. "Sama poznáš, že na manželství není nic špatného."
"Není, když je s tím, koho si vyberu."
"Karla sis přece vybrala," řekl výhružně William a ukázala na řídící panel.
"Ano," řekla tiše Ver. Pak se otočila a ráznými kroky vyšla schody do ložnice a pak ještě jedny do druhého patra. Rozbrečela se teprve až se za ní zabouchly dveře jejího pokoje. Bude se vdávat.

11. Večírek

28. dubna 2016 v 18:31 | Mary-Dionne |  Veronika
Do Města dorazili Krauseovi - bohatá rodina Stínů z Německa. Na přivítanou je uspořádán večírek, Ver je samozřejmě mezi zvanými. Má jít jen o nevinnou zábavu mezi místní smetánkou, ale pro Veroniku vše vyústí v nečekané rozhodnutí...

Celá jídelna zářila tisícem svíček. V domě německých Stínů nechali všechno elektrické osvětlení vypnuté a vsadili na plno malých mihotavých plamínků. Ve velké jídelně stály tři malé stolky se zlatými ubrusy s dortíky a svícnem uprostřed. Na stropě byly připevněny kusy hebké látky, od níž se světlo tlumeně odráželo. Ver by se na to dokázala dívat celé hodiny, kdyby je nezačal vítat jeden z jejich hostitelů a ona se nemusela soustředit na překlad.
Rodinu německých Stínů tvořili také jen tři členové. Werner Krause, starosta města Leipzigu a okolí, jeho žena Käte a syn Karl. Vypadali všichni podobně: blonďaté vlasy, šedé oči a pohrdání vepsané do tváře. Pan Krause a jeho syn měli oba stejné černé obleky a Käte nádhernou róbu až ke krku s černými perlami.
Ver rozuměla téměř všemu, co říkali, a neznámá slovíčka si nějak domyslela. Po vzájemném představení se odebrala do zahrady. Našla si stinný kout, osvětlený jen třemi svíčkami, a tam se usadila na lavičku. V dlani žmoulala hebkou látku svých večerních šatů a poslouchala směs hlasů, doléhající k ní z domu a zurčení fontánky nedaleko.
"Krásné šaty," ozvalo se vedle ní německy. Cukla sebou a ohlédla se.
Na lavičku vedle ní si nenápadně přisedl Karl.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit," řekl na Veroniku příliš rychle.
Ver ho požádala, aby to zopakoval pomaleji. "Pořád se učím," dodala omluvně.
"Ale jde ti to skvěle. Ještě jsem nepoznal žádnou cizinku, která by se naučila tak dobře německy za tak krátkou dobu," lichotil jí mladý Stín.
Ver se usmála.
"A žádná se rozhodně neuměla smát tak krásně, jako ty," řekl Karl a položil svou dlaň na tu Veroničinu. "Nepůjdeme si zatančit?"
"Dobře," souhlasila Ver a nechala se Stínem dovést až na parket.
Pokud něčím dokázala přebít své nevalné výsledky z matematiky, byl to právě tanec. S Karlem vplula hladce na parket a za chvíli se všichni v sále dívali jen na ně. I Karl byl dobrý tanečník. Vedl ji jemně, ale přitom pevně a celou dobu jí hleděl do očí. Ver prvně uhýbala pohledem, ale nakonec si nemohla pomoct a začala si prohlížet jeho tvář. Měl oválný obličej se skoro neviditelným světlým obočím a tajemně se usmívajícími rty. Jen ty oči. Ačkoli se to Ver snažila vytěsnit z hlavy, Karlovy oči říkaly přesný opak toho, co jeho tělo. Ruce jí držel na kříži a párkrát ji jemně pohladil palcem. To svědčilo o tom, že k ní cítí nějaké sympatie, ale oči na ni shlížely s nefalšovaným pohrdáním, tak vlastním pro Stíny. Když se do nich podívala, cítila se jako shnilé ovoce, těsně předtím, než ho někdo nakopne.
Když píseň skončila, usadila se Ver zase na stejné lavičce. Karl jí slíbil, že dojde pro něco k pití. Nemohla si to srovnat v hlavě. Zatím se znali příliš krátce na to, aby si ujasnila, jestli se jí zamlouvá, ale nemohla uvěřit tomu, že se líbí ona jemu. Stínové možná nejsou tak špatní. William sice říkal, že nemají emoce, ale Ver pochybovala o tom, že by nedokázali milovat.
Za keřem vedle lavičky zahlédla Karla. V rukou měl slíbené drinky a bavil se se svou matkou. Ver pár slov z jejich rozhovoru zaslechla, jedním z nich bylo i její jméno. Nechtěla být zvědavá, ale prostě musela zjistit, co si o ní Karl a Käte můžou povídat. Nenápadně zašla za promítací plátno, které zde bylo připraveno pro večerní kino, a dělala, že je zcela zaujatá malou soškou ježka se svíčkou na hřbetě. Přitom měla Karla a Käte přímo na doslech. Musela se opravdu snažit, aby jim porozuměla, přeci jen mluvili rychle a s divným přízvukem.
"Tak co na ni říkáš? Budete si rozumět?" zeptala se Käte.
"Nevím…," řekl její syn a odmlčel se. "Maude byla větší… dáma. S ní jsem se měl alespoň o čem bavit. Ale je dobře, že má pan Mallory ještě další dceru, jinak bychom tohle území nikdy nezískali. Manželství s tou vesničankou je oproti tomu jen malá nepohoda, kterou lehce zvládnu."
"Je skvělé, že to bereš takhle," ocenila ho Käte. "Máš pravdu, že se k tobě Maude hodila víc, ale co můžeme dělat. Tak už běž, ať na tebe nemusí dlouho čekat. Prsten máš, že ano?"
S Ver se celý svět zhoupl. Pochopila správně, že si má Karla vzít? To jenom proto byl k ní celý večer tak pozorný. Z jejich svazku také nebyl zrovna nadšený. Nevěděla, co má dělat. Rozhodně teď nechtěla vidět Karla ani kohokoliv z jeho rodiny. Musí za Rebekou. William přece říkal, že jí na Ver záleží. Určitě by nesouhlasila s tím, aby si Ver vzala někoho, koho nechce.
Vyšla tedy zpoza promítacího plátna a úspěšně se proplížila kolem Käte. Rebeku předtím viděla v tanečním sále. Doufala, že ji tam najde bez Williama. Jenomže ještě předtím, než se vůbec dostala dovnitř, zastavil ji Karl a nabídl jí jednu ze sklenic s koktejlem a plátkem ananasu.
"Veroniko! Nemohl jsem tě najít, kam ses poděla?"
Zrovna před tebou utíkám, ty lháři! pomyslela si Ver v duchu, ale nahlas řekla: "Dlouho jsi nešel, tak jsem tě hledala."
"Omlouvám se, to je moje chyba. Ještě jsem musel něco probrat s matkou."
A náhodou to byla naše svatba, že ano? "V pořádku." Ver se křečovitě usmála a sedla si na nejbližší lavičku, aby si vypila svůj drink.
Když odložila prázdnou sklenici na tác k procházející služebné, chtěla se nějak nenápadně vytratit, ale Karl ji chytil za ruku a zeptal se: "Nepůjdeme si ještě zatančit? Myslím, že s takovou tanečnicí by byla škoda jediný tanec vynechat."
Ver souhlasila. Chtěla se ujistit, jestli je Rebeka pořád v tanečním sále. A opravdu, když se při tanci nenápadně rozhlížela kolem, spatřila svou nevlastní matku stát opodál a bavit se s Käte a ještě nějakou Vyvolenou. To nevypadá dobře, pomyslela si. Teď rozhodně neměla v plánu mluvit i s Käte. Ale snad si bude moct vzít Rebeku někam stranou.
Píseň skončila a Ver se chystala rychle vypařit. Podívala se kolem sebe a zjistila, že je nějak moc pohledů namířených právě na ni a Karla. Zmateně se ohlédla na mladého Stína. Právě v ten okamžik si před ní Karl kleknul na jedno koleno a řekl nahlas, aby ho bylo slyšet v celém tanečním sále: "Veroniko Mallory, vezmeš si mě?"
Ver zůstala na chvíli úplně paralyzovaná. Bylo jí špatně a současně měla strašný strach. Ještě k tomu se na ni dívali snad všichni hosté v Krauseovic domě, včetně jejího otce a Rebeky. Úplně u dveří spatřila Adélu s podnosem v ruce. Nevěděla, jestli se jí to jen nezdá, ale vypadalo to, jako by služebná nenápadně zavrtěla hlavou.
Ver jednu chvíli uvažovala o tom, že kývne. Že se prostě podvolí a za Karla se provdá, bude s ním mít děti a vůbec, že prostě povede normální život a bude se mít v rámci možností dobře. Jenže to by to nesměla být Renatina dcera. Přežila rok jako vyvrhel celé vesnice. A když se dokázala povznést nad všechny ty urážky, dokáže i teď odmítnout svatbu se Stínem, o niž ani jeden z nich nestojí.
"Vždyť se známe teprve den," řekla Ver tiše do nastalého ticha. Pak už normálním hlasem dodala: "Nemůžu se vzít někoho, koho vůbec neznám. Navíc, je mi teprve patnáct. Ještě mám dost času se rozhodnout, s kým chci strávit život."
Karl odhodil krabičku s prstenem na podlahu. V davu to začalo rozrušeně šumět. Mladý Stín se postavil a ještě do krabičky kopl. "Není to o tobě," řekl. "Domluvili to naši rodiče. Ty bys měla být jenom šťastná, že tě nenechali zabít hned poté, co se o tobě dozvěděli. Takže se ptám ještě jednou: Vezmeš si mě?"
Ver zůstala v šoku stát. Najednou jí to do sebe začalo zapadat. Potřebovali náhradu za Maude. To ona se měla vdát za Karla a spojit tak obě rodiny. Jenže byla zavražděna. A proto jsem se jim hodila já.
"NE!" zakřičela Ver přes celou halu. Pak se bezmyšlenkovitě rozeběhla ven z domu. U hlavních dveří si vyzula lodičky, které jí bránily v rychlejším běhu, a vyrazila ke zdi. Chtěla se vrátit zpátky na gymnázium, zalézt si pod deku na svou matraci a nikomu na nic neodpovídat. Cítila se zrazená. Myslela si, že by William a Rebeka mohli být vcelku dobří rodiče, i když Stíni, ale zmýlila se. Tohle se nedalo omluvit tím, že jsou prostě jiní. Nenáviděla je oba.
U zdi na chvíli zpomalila. Z tmavých mraků na obloze se spustil hustý déšť. Rychle se schovala do průchodu a zaťukala na vojačku za přepážkou.
"Musím okamžitě projít na druhou stranu," řekla jí. Musela vypadat při nejmenším podivně. Patnáctiletá Stínka s mokrými vlasy přilepenými k hlavě, rozmazanými líčidly, ve večerní róbě a ještě k tomu bez bot. Nebylo divu, že se vojačka tvářila poněkud překvapeně.
"Je mi líto, ale v rámci vaší bezpečnosti byste se měla okamžitě vrátit domů," odmítla ji nekompromisně.
"Ale to já nemůžu!" zaúpěla Ver. Tím vojačku jen utvrdila v přesvědčení, že není úplně duševně v pořádku. Vojačka zvedla telefon a vytočila nějaké číslo.
Ver si domyslela, že chce zavolat někoho, aby ji odvedl zpět k Williamovi, a tak se dala na zběsilý útěk podél zdi. Déšť neustále zesiloval. Za chvíli na sobě neměla nit suchou a třásla se zimou, ale bylo jí to jedno.
Nakonec ji asi po půlkilometrovém běhu zastavila hlídka vojáků Stínů. Kopala a oháněla se na všechny strany, ale tihle vycvičení profesionálové s ní neměli téměř žádnou práci. Opatrně si usadili na zadní sedadla auta a rychle zamknuli dveře.

Ver si pamatovala jen útržky toho, co se dělo dál. Jako by to byl jen sen. William a Rebeka ji vítají v předsíni. Adéla ji zabalí do deky a odvede do pokoje. Před spaním jí něco vypráví, ale Ver jí nerozumí. Chce se jen dostat pryč od té zrady všude kolem.

10. První vlaštovky

27. dubna 2016 v 14:53 | Mary-Dionne |  Veronika
Ver se učí všemu, co by měla jako správná Stínka vědět. Kromě toho ale zjišťuje, jaký byl svět bez Stínů předtím a že někteří lidé pořád bojují...

Od podepsání onoho papíru probíhaly Veroničiny dny pořád stejně. Ráno ji vzbudila Adéla, pak se oblékla a šla dolů na snídani. William občas jezdil brzo do práce, a tak jedla pouze s Rebekou. V devět hodin přišla učitelka. Ver se dozvídala nové věci o přírodě, uměla se orientovat v matematice, chemii a psát bez pravopisných chyb. Také se dozvěděla hodně o správě stínských států. Nejvíc ji ovšem zajímalo vyprávění o tom, co tu bylo před příchodem Stínů. Její učitelka byla většinou proti, neměla to napsáno v osnovách, ale občas se nechala zviklat a vyprávěla jí o všech věcech, která sama zažila.
Celý svět byl prý rozdělen na mnoho států, které mezi sebou měly menší i větší spory. Jednou se objevili povstalci, které učitelka označila za "teroristy", na jednom kontinentě, jindy spory o území na druhém. Lidem, alespoň těm ve vyspělejších zemích, se žilo poměrně dobře. Ti ostatní trpěli bídou, ale lidé z vyspělejších zemí se o ně nijak zvlášť nezajímali. Tak se začali houfně sjíždět do jejich zemí, za lepším. V přijímání uprchlíků celé velké společenství států, které si říkalo "Evropská unie", selhalo. Většina zemí nad nimi ztratila kontrolu. K tomu se přidalo vypuknutí tří válek najednou na třech různých kontinentech. Málem došlo k v pořadí již třetímu celosvětovému konfliktu. Jenomže se objevili Stíni. Pomalu se infiltrovali do vlád a vládních i nevládních organizací, až si nakonec, spolu se svými Vyvolenými, podmanili celý svět. Problémy řešili po svém, většinou zbraněmi. Uprchlíky nechali chladnokrevně zabít, stejně tak i další nepohodlné lidi, kteří se jim nechtěli podřídit. Zastavili sice válku, ale začali něco mnohem horšího. Z pultů začínalo mizet i základní zboží. Docházely léky, jídlo, oblečení, všichni státní zaměstnanci byli hromadně propouštěni a všechny úřady, nemocnice a další státní instituce postupně zavírány. A v těch nelehkých dobách se lidem podařilo zapomenout na předchozí spory, spojit se a rozpoutat povstání proti Stínům. Jenže prohráli. Stejně, jako Veroničina matka. Lidé poslušně stáhli ocasy a přizpůsobili se. Celé slavné povstání skončilo a zemi definitivně ovládli Stíni.
Veronice se od té doby často zdálo o tom, jaké to asi bylo, žít ještě před jejich příchodem, kdy na Zemi vládli lidé.
Jednou, pozdě v noci, se z nenadání probudila. Chvíli se snažila usnout, ale pak uslyšela, že někdo v obývacím pokoji zapnul televizi. Jen tak se zvědavosti se opatrně vplížila na chodbu a poslouchala hlas moderátorky pozdních zpráv:
"Před hodinou propukly další krvavé boje v Severním Irsku. Rebelové obsadili zdejší sklad zbraní a drží jako rukojmí místního premiéra s rodinou. Snaží se spojit s dalšími zeměmi, ale naši technici jim v tom zatím úspěšně brání. Generál Mason předpokládá, že během následujícího dne dostaneme celou situaci v Severním Irsku zase plně pod kontrolu."
Pak se z televize ozval zvuk střelby. Veronika se třásla zvědavostí. Pomalu vystrčila hlavu zpoza rohu. Na obloukovité sedačce s modrými polštáři seděl William. Ver neviděla, co se na obrazovce právě odehrává, ale vypadalo to, že to Williama pěkně štve. Jednou rukou drtil cíp polštáře a upíral nenávistný pohled směrem k televizi. Pak vzal ze stolku ovladač a jedním kliknutím ji vypnul. Než se stihl postavit a zahlédnout ji, zmizela Ver ve svém pokoji. Schovala se pod peřinu a snažila se zklidnit dech.
Druhý den o tom řekla učitelce. Stará žena se kupodivu usmála a řekla: "Konečně. Konečně se to děje."
"Myslíte si, že se to lidem povede?" zeptala se jí Ver upřímně.
"Doufám v to, Veroniko, doufám," odpověděla jí učitelka a pak, jako by se nic nestalo, pokračovala ve výuce.

Ale někdo musel poslouchat za dveřmi, nejspíš Williamova sekretářka, protože následujícího dne se už neobjevila. Místo ní k nim začal chodit přísný a kysele se tvářící Vyvolený. Když se Ver na svou starou učitelku zeptala Williama, řekl jí, že změnila zaměstnání. Prý dobrovolně. Veronika mu ani za mák nevěřila. Ale její otec dělal vše proto, aby ji přiměl myslet na něco jiného. Do jedné z vil se na měsíc nastěhovala rodina Stínů z Německa. Na uvítanou připravili pro všechny městské Stíny a významnější Vyvolené večírek, kde si měla Ver vyzkoušet své znalosti němčiny a angličtiny. I když měla hodinu každý den a její nový učitel o ní říkal, že má i talent, požádal ho William ještě o večerní doučování. Ver nevěděla proč, ale zdálo se, že mu na tom večírku hodně záleží.

9. Registrace

26. dubna 2016 v 15:58 | Mary-Dionne |  Veronika
Krátce o Veroničině registraci, jedné Čisté duši a Robertovi kdesi vzadu v davu...


Ráno se necítila zrovna nejlíp. Z nějakého neznámého důvodu ji bolela hlava a když to řekla Rebece, která se ji rozhodla pro dnešní den upravit, donesla jí manželka starosty dvě růžové pilulky a sklenici vody.
"Co to je?" zeptala se podezíravě Ver.
"Prášky, to neznáš?" podivila se Rebeka. Dnes měla oblečenou černou košili, luxusní černé kalhoty se zipy a boty na podpatku.
Veroniku naštvalo, s jakou to říká samozřejmostí. Obyčejní lidé neměli k léčivům téměř žádný přístup. Lidi na vesnici léčil místní ranhojič bylinkami. Jediný, kdo si mohl léky dovolit, byl sedlák. Ver nevěděla, jak to chodí ve městě, ale usoudila, že to nejspíš o moc lepší nebude.
"Znám, ale nikdy jsem je nepotřebovala," řekla nakonec Rebece.
"Občas jsou některé bolesti psychického původu, a ty si tělo samo jen tak nezregeneruje," vysvětlila Veronice Stínka.
Ver tedy neochotně oba prášky spolkla. Pak se posadila na židli a nechala Rebeku, aby ji učesala. Stínka obstarala celý rozhovor za ni, a tak stačilo, aby jen přikyvovala. Bolest hlavy mezitím odezněla.
Když bylo vše hotovo, odvedla Rebeka Veroniku do vstupní haly. Už tam na ni čekal William v elegantním černém obleku. Rozloučil se se svou ženou, nabídl dceři rámě a pak se spolu v doprovodu dvou vojáků Stínů vydali k elegantní černé limuzíně stojící před domem. Když Ver zahlédla v zatmaveném okénku jejich odraz, málem se nepoznala. Vypadali s Williamem opravdu jako dva Stíni, otec a dcera. Jeden z vojáků Stínů jí podržel dveře a Ver rychle vklouzla do vozu. Usadila se na elegantní koženou sedačku. Z druhé strany přistoupil William a limuzína se rozjela.
"Nedáš si něco k pití?" nabídl Veronice William a otevřel dvířka minibaru.
"Ne, díky," odmítla jeho dcera.
William pokrčil rameny a sám si nalil sklenici perlivé vody. Vůz mezitím zajel za zeď.
"Proč je úřad za zdí?" zeptala se Ver. "Nepřijde vám to nebezpečný?"
"Musíme se lidem taky někdy ukázat," usmál se William. "A ty se jim ukážeš v tom nejlepším světle, sluší ti to. Ty vlasy ti dělala Rebeka?"
"Jo."
"Vždycky byla šikovná na takové ty… ženské věci," řekl William. "Jak se ti vůbec líbí? Ještě jsem se tě ani nezeptal na tvůj názor."
"Je taková… úplně se liší od ostatních Stínů a Vyvolených," zamyslela se Veronika.
"Takovým říkáme Čisté duše," řekl tiše William.
"Co to znamená?" zajímala se Ver.
"Rebeka nikdy nezažila válku. Narodila se v bezpečné zóně a za mnou se přestěhovala až když bylo Město plně v naší moci. Možná se ti to nezdá, ale je mnohem mladší než já. Nastavili jsme si naše tělesné schránky, aby se na vrcholu výkonnosti jednoduše zastavily a proces stárnutí už u nás nefungoval."
Ver přikývla a její otec pokračoval: "Rebeka je prostě šťastná. Celý její svět byl neustále veselý, prosycený štěstím a nikdy nepotkala někoho, kdo by ji nenáviděl, vlastně se s výjimkou sloužících nesetkala s obyčejnými lidmi. A to je dobře. Nepochopila by nenávist. Nepochopila by, proč ji chtějí zabít. Jen by z toho byla nešťastná."
Ver chvíli mlčela a pohrávala si s uvolněným pramenem vlasů. "Předpokládám, že mi to neříkáš jenom tak."
"Jsi chytrá," pousmál se její otec. "Nechci, abys na ni byla krutá. Od svatby se jí snažím uchránit od světa tam venku-"
"A nechceš, abych ti to zkazila," doplnila Ver.
"Pochop to. Rebeka tě má ráda, má ráda všechny kolem sebe. Lidi, Vyvolené i Stíny. Je to Čistá duše a nechci, abys jí ublížila. Protože právě proto, že je Čistá duše, je nejvíce zranitelná." William upřel na Ver prosebně oči.
"Budu se snažit ovládat," řekla Ver nakonec. "Ale ona bere všechno jako samozřejmost! Léky, čistou postel, dostatek jídla…"
"Ale pro ni to je samozřejmost. Celý život," řekl William a odmlčel se. "Vím, že tě prosím o hodně. Ale jestli tě bude sužovat nějaká z těch lidských emocí jako vztek, klidně si ho vybij na mě, když budeš potřebovat."
"Emoce nejsou nemoc," ohradila se Veronika.
"Omlouvám se," řekl William, ale ona věděla, že jenom proto, aby už měl klid.
"Tak dobře, udělám to. Pro Rebeku," souhlasila Ver.
Williamovi se znatelně ulevilo. "Díky."
Limuzína začala stoupat po dlážděné cestě vzhůru. Ver si prohlížela kdysi jistě nádherné domy v ulici a nestačila žasnout. I když se místy rozpadaly, barevně už na tom také nebyly nejlépe a ze střech jim vyrůstaly malé stromky, měly pořád své kouzlo. U posledního z nich řidič zahnul na náměstí. Bylo lemované dalšími rozpadajícími se domky a uprostřed stála radnice. Jako jediná zářila novou omítkou a dávala jasně najevo, že ji spravují Stíni. Kolem vchodu se mačkalo plno obyčejných lidí.
"Proč je jich tu tolik?" zeptala se Ver otce.
"Zvěst o tobě se rychle roznesla. Každý tě chce vidět," odpověděl jí William.
Ver se udělalo špatně od žaludku a začala ji znovu bolet hlava. Co si o ní budou myslet? Stane se pro ně zrádkyní, hloupou holkou, která podlehla kouzlu Stínovského pozlátka? Na další podobné úvahy neměla čas. Elitní vojáci Stínů vytvořili mezi masou lidí širokou uličku a jeden z nich dal signál doprovodu Williama a Veroniky. Vysoký voják Stínů otevřel Williamovi dveře. Ten přešel na druhou stranu vozu, kde vystoupila Veronika. Nabídl jí rámě a společně se vydali kupředu směrem k radnici.
Ver se snažila na nikoho nedívat. Na chvíli se chtěla stát tou ledovou Stínkou s pohrdáním vepsaným do tváře, ale nedařilo se jí to. Cítila, jak ji propalují pohledy stovky přihlížejících lidí. Ovšem jeden z nich byl mnohem silnější, než ty ostatní. Podívala se do davu a spatřila Roberta. Stál tam a zíral na ni nechápavým pohledem. Byla šťastná, že je naživu. Usmála se na něj, ale neodpověděl jí. Stál tam a díval se. Nic víc. Vedle Roberta byl ještě ten muž, vedle něhož seděli u oběda. Na ramenou měl posazeného synka, který na Ver zuřivě mával. Když si toho jeho otec všiml, okamžitě mu ruku strhnul a postavil ho na zem. Pak cosi řekl Robertovi, chytil syna za ruku a společně odešli. Robert zůstal a pozoroval Veroniku tak dlouho, dokud nezašla dovnitř do radnice.
Když se za nimi zavřely dveře, chtělo se jí brečet, ale ovládla se a nechala se dovést do malého sálku. Byl vymalován na bílo s dřevěnou parketovou podlahou. U stolu tam stála mladá Vyvolená s krátkými blond vlasy.
"Všechno připraveno?" zeptal se jí William.
"Ano, pane starosto," přikývla Vyvolená.
Celý proces trval asi půl hodiny. Šlo vlastně jen o podepisování papírů a přísahu, kterou složil William. Od té chvíli byla oficiálně Stínka Veronika Mallory. Ale bylo jí to jedno.
Po cestě zpět hledala v davu Roberta. Nenašla ho. Byla nešťastná z toho, co si o ní teď nejspíš myslí.
A to jsem se chtěla jenom usadit ve městě, skuhrala v duchu. Žít jako obyčejný člověk. S těmi krásnými i smutnými momenty života. Sakra, nikdy jsem nechtěla být Stínka, přesto jsem s tím vším souhlasila.

Pohlédla vzhůru, symbolicky k nebi, i když viděla jen černý strop auta, a zašeptala: "Maminko, ty to vidíš."

8. Večeře

25. dubna 2016 v 13:46 | Mary-Dionne |  Veronika
V jídelně už na ni čekal William i se svou manželkou. Oba vstali, když Ver sešla dolů po točitých schodech. "Tak to je Veronika," řekl své manželce starosta. Pak se obrátil na Ver: "To je moje manželka Rebeka."
Manželka starosty byla menšího vzrůstu, Ver ji o hlavu převyšovala. Měla štíhlou postavu a plavé vlasy vyčesané do drdolu. Celý její obličej působil zranitelným dojmem a i když jí muselo táhnout na čtyřicet, někde ve své tváři pořád zůstávala malou holčičkou. Jako naprostá výjimka mezi Stíny a Vyvolenými se na svět nedívala z patra.
"Ráda tě poznávám." Rebeka natáhla k Ver přes stůl ruku a usmála se. Nebyla to žádná křeč, ale upřímný, hřejivý úsměv, který dokáže každému projasnit den.
Ver ruku přijala a pokusila se jí úsměv oplatit. Pak se otevřely dveře do kuchyně a Adéla začala nosit na stůl. Celá večeře se skládala z mrkvové polévky, kuřete se sýrem a broskvemi a tvarohového koláče jako dezert.
Obyčejný člověk toho tolik sní za dva dny, pomyslela si Veronika při pohledu na skvěle vonící kuřecí. Cítila se vinná za všechny ty lidi ve městě, kteří si nemohli najít práci a tak jen pomalu umírali hlady. Všimla si, že ji Rebeka s otázkou v očích pozoruje, proč nejí. Uhnula pohledem a ukrojila si kus broskve.
Po celou dobu večeře nepromluvila Ver ani slovo. Nebylo to třeba. William a Rebeka si sami vystačili. Bavili se o věcech, kterým ona nerozuměla. V paměti jí utkvělo jen pár slov, jako například Paříž, butiky nebo nová tapeta do pracovny.
"Jdi si odpočinout, zítra tě pojedeme zaregistrovat na úřad, dobře se vyspi," řekl jí William, jakmile Adéla odnesla malé dekorované talířky od dezertu.
"Dobrou noc," rozloučila se s ním a s Rebekou Veronika a odkráčela po točitých skleněných schodech do druhého patra.
V obývacím pokoji se svítilo neustále, ale v jejím pokoji byla tma a chvíli trvalo, než nahmatala vypínač. Pak přistoupila ke stolu a sundala si náušnice. Na stole ležel kromě dalších věcí také černý kartáč, tak si s ním ještě pořádně pročesala vlasy, protože stejně neměla nic jiného na práci. Když ho po pár minutách odložila, přešla k posteli, sundala si boty a lehla si na modrou deku, zakrývající peřinu a polštář.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila Adéla. V rukou nesla malý pletený koš. Vytáhla z něj hedvábnou noční košili pro Ver, samozřejmě černou. Zatím co se Veronika převlékala, sundala z postele deku a složila ji na horní poličku ve skříni. Pak do proutěného koše uložila Veroničino oblečení a vytáhla z kapsy šatů dvě gumičky.
"Paní chce, abyste spala s copy," oznámila Veronice.
"Proč?" zeptala se Ver ospale.
Adéla pokrčila rameny. "Abyste měla zítra vlnité vlasy."
"Vždyť já mám vlnitý vlasy od přírody," namítla Ver.
"To je podle ní moc," řekla Adéla.
Ver si tedy poslušně sedla na židli a nechala si uplést dva silné copy. Připadala si s nimi hloupě.
"Připomínám jí moji mámu, že?" zeptala se Adély.
Služka chvíli váhala s odpovědí. "Pán se s ní kvůli Renatě nechtěl oženit."
"Aha," řekla jen Ver a zalehla do postele.
"Dobrou noc," popřála jí Adéla a zhasla světlo.

Chvíli na to, vyčerpaná ze všech těch náhlých změn, Ver usnula.

7. Otec, část 2

24. dubna 2016 v 10:06 | Mary-Dionne |  Veronika
Ver si z tváře setřela zbytky slz a naposledy se ohlédla na otce. Pak se vydala nahoru. Adéla ji vedla přes obývací pokoj do chodby s dveřmi do jejího pokoje. Ver zatajila dech. Byl vymalován fialovou barvou a s elegantní plovoucí podlahou. Vévodila mu postel s nebesy a modrým povlečením. Vedle ní stály dva dřevěné noční stoly natřené na bílo a na jednom z nich lampa. Naproti Veronice byl bílý psací stůl a další nábytek tvořily už jen dvě šatní skříně.
Adéla jí řekla, aby si z nich vybrala něco na sebe a dala se do přípravy koupele v sousední koupelně.
Ver otevřela tu menší skříň stojící nalevo ode dveří. Na statku měla jen dvoje tenisky, dvoje kalhoty, jedny jí matka na léto ustřihla, pár triček, svetr a šaty na letní oslavy dožínek. Tady bylo v jedné šatní skříni napěchováno tolik šatů, že by se s nimi dal obléct snad celý čeledník. Nepřehrabovala se v nich dlouho, cítila se nesvá. Vzala si první černé šaty bez přehnaného zdobení, které jí padly pod ruky, a černé baleríny, rovněž bez ozdob.
Pak se vydala do koupelny. Byla malá, ale útulně zařízená. Celý jeden roh zabírala vana s horkou vodou a pěnou na hladině. Adéla odešla a Ver si odložila svoje staré oblečení na němého sluhu u vany a pomalu si do ní vlezla. Okamžitě ji ovanula vůně třešňové pěny do koupele. Ponořila se až po krk do horké vody. Ani nemohla uvěřit tomu, že ještě před hodinou stála na ledovém podzimním vzduchu.
Když už jí začínalo horko pomalu stoupat do hlavy, vylezla z vody a zabalila se do měkké osušky. Chvíli stála na béžové rohoži před vanou, aby z ní trochu okapala voda, a pak se vrátila zpět do pokoje. Adéla si mezitím stihla na stůl připravit plno věcí, jejichž název Ver ani neznala. Její černé šaty ležely rozložené na posteli.
"Posaď se," řekla jí Adéla.
Ver ji poslechla a vzápětí už kolem ní začala služka čiperně poskakovat. Ver musela sedět alespoň hodinu, než bylo hotovo. Celou dobu si pozorně prohlížela všechny ty masti, flakóny a jiné podivné věci. Adéla si nakonec vzala ze stolu podivný přístroj tvořený dvěma spojenými částmi. V místě, kde se dotýkaly, měla každá kovovou destičku. Adéla ho zapojila do zásuvky a chvíli čekala.
"K čemu se tohle?" zeptala se Ver a sáhla na jednu z kovových destiček. Vzápětí ucukla bolestí. Byla příšerně horká.
"Omlouvám se!" vyjekla Adéla a chtěla běžet do koupelny pro studený kapesník.
"Moje chyba." Ver ucítila v postiženém prstu šimrání a otok byl za chvíli ten tam.
Adéle se viditelně ulevilo. Vzala přístroj do jedné ruky a do druhé si připravila pramen Veroničiných vlasů. "To je žehlička na vlasy," vysvětlila Veronice. Pak rozevřela obě části od sebe a mezi dvě kovové destičky vložila vybraný pramen.
"Nikdy jsem to neviděla," přiznala Ver.
Adéla chvíli mlčela, ale pak už nedokázala udržet svou zvědavost na uzdě a zeptala se: "Odkud vlastně jsi?"
"Z Vesnice, je to kus odsud," odpověděla Ver a aby se Adéla nevyptávala dál, dodala: "A ty?"
"Celý život žiji tady ve Městě. Moji rodiče pracovali v jedné škole pro děti Vyvolených a Stínů a já si našla místo tady."
Ver si vzpomněla na to, co říkal ten Vyvolený, který ji srazil, o další dceři Williama Mallory. Teď měla vhodnou příležitost se zeptat. "Přes nějaké další dítě mého otce?"
Adéla sklonila hlavu. "Tobě už o ní řekl? O Maude?"
"Ten Vyvolený, který mě sem zavezl, říkal, že měl ještě jednu dceru," přiznala Ver.
"Aha. Divila bych se, kdyby ti o ní pověděl sám pán," řekla Adéla a postupně žehlila další a další prameny Veroničiných havraních vlasů.
"A co se s ní stalo?" zeptala se Ver.
Adéla dodělala poslední část účesu, vypojila žehličku ze zásuvky a odložila ji zpět na stůl. Pak se k Ver spiklenecky naklonila: "Dřív chodívali Vyvolení občas za zeď. A Maude taky. Byla to taková plachá holka, ale hodná. Jenomže se tam spřáhla s jakousi bandou povstalců, myslela si, že jsou to její přátelé, ale oni ji normálně podřezali a její hlavu přehodili přes zeď. Teď už za zeď nikdo nechodí."
Ver si pomyslela, že když bude potřebovat nějaké další informace o Stínech a Vyvolených ve Městě, bude se moct obrátit na Adélu. Pak se ale její myšlenky stočily k Maude. Byl tohle její pokoj? Spím teď v její posteli? Nosila ty samé šaty, které si teď oblékám já?
Adéla, nejspíš aby Ver trošku rozveselila, otevřela druhou šatní skříň se zrcadlem na dveřích. Pobídla ji, aby se prohlédla a zhodnotila její práci.
Ver se na první pohled vůbec nepoznávala. Byla zvyklá na své rozčepýřené, černé vlasy po matce, které si obvykle sčesávala do culíku nebo nechávala volně vlát kolem celé hlavy. Teď jí v rovných pramenech splývaly až k lopatkám. I oblečení ji hodně změnilo. Černé šaty s nenápadných páskem zvýrazňovaly její štíhlou postavu a zakrývaly příliš svalnatá ramena. V kombinaci se silonovými punčochami a balerínkami z Ver dělaly opravdovou mladou dámu. Adéla jí připevnila na uši přiklapávací náušnice s černými perličkami.
"Vypadáš skvěle," řekla Adéla obdivně.

Vypadám jako Stínka, pomyslela si Ver a najednou dostala nutkání všechnu tu parádu ze sebe sundat, rozcuchat si vlasy a vklouznout do svých starých kalhot. Ale nemohla. Z nějakého neznámého důvodu chtěla udělat Williamovi radost. Možná opravdu platí přísloví, že krev není voda. A nic naplat, Veronika, ať chtěla, nebo ne, z půli Stínkou opravdu byla.

7. Otec, část 1

23. dubna 2016 v 19:44 | Mary-Dionne |  Veronika
Ver vlastně autem nikdy předtím nejela. Z vesnice se sice odvážely potraviny v obrněných nákladních vozech, ale ty měly k tomuto elegantnímu černému automobilu daleko. Řidič i Vyvolený seděli mlčky na předních sedadlech a Ver se choulila vzadu. V autě se topilo, a tak si po chvíli rozepnula bundu a zamyšleně hleděla ven z okénka. Za pár minut se rozpršelo a po skle začaly stékat kapky vody. Ver se přistihla, že by se nejradši taky rozbrečela jako malé děcko. Přijela do Města přezimovat a možná se i usadit. Její otec měl být už dávno zpátky doma v Anglii a ne sedět na místní radnici. A ona rozhodně neměla jet v autě Vyvoleného, který ji veze k němu. Sevřela ruce v pěst a potlačila smutek.
Znovu se zadívala z okna. Právě se dostali ke zdi oddělující část města, kde bydleli Vyvolení a Stíni. Postavili ji ze zpevněného betonu a nahoře ji obehnali ostnatým drátem. Na kolchozu stáli vojáci a bedlivě sledovali okolí zdi. Přijít příliš blízko znamenalo jistou smrt nebo alespoň zbičování, když měli vojáci dobrou náladu. Proto se ke zdi téměř žádní žebráci nepřibližovali.
Před autem se pevná železná brána otevřela a řidič i Vyvolený prohodili s vrátnou vojačkou pár slov, než je vpustila dovnitř. Za zdí čekal na Veroniku úplně jiný svět.
Jako první ji udeřilo do očí to čisto. Nikde na zemi se nepovalovaly odpadky, prachu tu bylo minimálně a domy vypadaly neporušeně, i když všechny úplně stejně. Stály na malých parcelách obehnaných dřevěným plotem. Měly tvar obdélníku s bílou omítkou a černými okenními rámy a dveřmi. Na zahradě mívali Vyvolení obvykle lehátka, prolézačky pro děti, květinové záhonky nebo jezírka s lekníny. Nebylo divu, že se k nim chtělo tolik lidí přidat. O takovém bydlení si mohli nechat prostí občané jen zdát.
Sami Vyvolení vypadali šťastně. Po chodnících se procházely upravené matky s kočárky, některé vedly za ruce starší děti. Kromě nich tu Ver nikoho jiného neviděla, takže usoudila, že ostatní budou ještě v zaměstnání nebo ve škole.
Řidič zamířil až k nejhonosnější části města - k vilám Stínů. Stálo jich tu deset a z toho šest obývaných. U té největší a nejkrásnější zastavil. Odemkl dveře a Ver mohla vystoupit. Chtěla si pořádně prohlédnout dům, ale bránilo jí v tom zapadající slunce, které jí málem vypálilo oči. Pak ji Vyvolený hrubě drapl za ruku a táhl ji ke dveřím, u nichž stál jeden z elitních vojáků Stínů. Ohlásil jejich příchod do své vysílačky a pustil Vyvoleného a Veroniku dál.
Ocitli se v nádherné předsíni. Stěny byly natřené pískovou barvou a podlaha z tmavého dřeva. Na stěnách visely obrazy krajin a pod nimi stála moderní černá křesla.
"Posaď se," přikázal Veronice Vyvolený.
Poslušně si sedla a sklonila hlavu. Začala si prohlížet vyleštěnou podlahu. Náhle se otevřely druhé dveře a do předsíně vešla štíhlá Vyvolená v černé sukni a bílé halence.
"Pane," pokynula Vyvolenému. Ten se svou šouravou chůzí vydal za ní.
Ver vstala a chtěla jít také, ale Vyvolená ji zarazila: "Ty ještě ne."
Pak se za ní zavřely zdobené dřevěné dveře. Ver se znova posadila. Přemýšlela, jestli to má brát jako dobré znamení. Třeba ji otec vůbec nechce vidět. Mohl by ji poslat pryč. Anebo také zabít…
Uslyšela klapnutí dveří a spatřila Vyvoleného, který ji sem přivezl, jak v doprovodu té Vyvolené odchází. Pak byla předvolána k Williamovi Mallory.
Za předsíní se nacházela jídelna. Dominoval jí stůl z černého mramoru s doprostřed vsazeným pruhem skla. Kolem něj bylo naskládáno dvanáct černých židlí. Na jedné z nich, v čele stolu, seděl i Veroničin otec. Vypadal mladší, než si jej Ver představovala. Měl přísný hranatý obličej, tmavé vlasy a krátké strniště. Oči mu zakrývaly sluneční brýle typické pro Stíny. Oblékl si černou košili a džíny, nejspíš jeho domácí oděv. Zadíval se na Ver. V jednu chvíli v ní hrklo, ale ovládla se a neuhnula očima. Stín ukázal na jednu ze židlí. Ver ji pomalu odsunula od stolu a posadila se.
Po chvíli ticha William Mallory konečně promluvil: "Takže ty jsi Veronika?"
"Hm," přikývla. V duchu si připomínala vše, co jí o něm řekla matka. Nesmí mu věřit.
Stín si ji znovu detailně prohlédl. "Podobáš se své matce."
"Ale otci naštěstí ne," odsekla Ver.
Její otec se překvapeně zasmál. "A i mluvíš stejně, jako ona."
"Nic o ní nevíte," řekla Ver. Byla naštvaná, že si vůbec po tom všem, co její matce provedl, dovoluje o Renatě mluvit.
Stín se znova zasmál. Veronice to lezlo pěkně na nervy.
"Vím o ní mnohem víc než ty," pověděl William mírně. "Ale nebylo by zajímavé, kdybys mi nejprve řekla, co ti o mě napovídala moje drahá Renata?"
Ver už už chtěla něco odseknout, ale přece jen jí to nedalo. Chtěla znát odpověď: Proč? Proč to všechno udělal? Pohodlně se opřela o opěradlo židle a začala tiše vyprávět. William Mallory jí pozorně naslouchal.
"Říkala, že jste z ní měl ve vězení vytáhnout nějaké informace."
"Nechtěla bys mi začít tykat? Možná mě nesnášíš, ale přece jen mezi sebou máme nějaké ty příbuzenské vztahy," přerušil Ver její otec.
Ver se nechtěla hádat, a tak jen přikývla a pokračovala: "Ale začali jste si rozumět. Místo vyslýchání jsi s ní probíral třeba svobodu a tak. Pak jsi ji nastěhoval k sobě domů. Říkal's jí, že chceš pomoct svobodnému lidstvu na naší planetě a společně jste plánovali znovudobytí Města. Ale když šla svoje lidi zkontrolovat, poslal's na ni vojáky. Všechny rebely zabili a ušetřili jenom moji mámu. Utekla až do Vesnice, kde se usadila na statku a porodila mě."
Ver si ze začátku myslela, že se mýlí, ale ve tváři jejího otce se po čas jejího vyprávění rozléval čím dál větší úsměv. Když skončila, řekl: "Dobře tě zmanipulovala, Veroniko, přímo skvěle. A teď bych ti mohl říct, jak to bylo doopravdy."
Ver mlčela a William si to vyložil jako souhlas. "Ve vězení jsem se do Renaty zamiloval. Ať už ostatní Stíni tvrdí, co chtějí, miloval jsem ji z celého srdce. Měla zajímavé názory a dokázala skvěle vyprávět. Nedokázal jsem ji vyslýchat našimi… obvyklými metodami. Chtěl jsem s ní mluvit, poznat ji a pochopit její stanoviska. Nakonec mi tehdejší starosta dovolil vzít si ji k sobě domů. Na jedné rebelce stejně nesešlo, věznice byly rebelanty doslova přeplněné. Renata mě neustále přesvědčovala, abych jí pomohl získat Kraj do rukou lidí. Nesouhlasil jsem s ní. Ale ona mi začala ukazovat plány a pomalu mě do nich zatahovat i proti mé vůli. Říkal jsem jí snad stokrát, že nebudu rebelům pomáhat, ale ona si pořád vedla svou. Skončilo to tak, že mi napsala, že odchází pomáhat svým lidem. Na stole mi nechala plán celé její vymyšlené akce, se kterou jsem jí měl pomoct. Byla tam mimo jiné i poloha tábora, kde se měli rebelové ukrývat. A zbytek už znáš."
"Ale proč?" nechápala pořád Ver. "Proč jsi je nechal všechny zabít? Celou dobu tu říkáš, jak jsi moji mámu miloval, tak proč jsi nechal vyvraždit všechny její přátele a další lidi, které znala?"
William Mallory si povzdychl. "Zkus si představit, že žiješ ve městě a s tebou celý tvůj národ. A najednou se dozvíš, že je chce někdo nechat všechny zabít. Co uděláš? Samozřejmě zakročíš, aby k tomu nedošlo," starosta se odmlčel. "Renatu jsem miloval, proto jsem ji nechal jít. Ale ty ostatní lidi ne. Chtěli nás všechny pobít. A my, Stíni, nejsme zrádci. Jsme jeden národ, jedna krev. Několikrát jsem Renatě říkal, aby toho nechala, ale neposlechla mě. Tak jsem musel své bratry a sestry chránit, jak nejlépe umím."
"Ale tohle není vaše planeta," osopila se na svého otce Ver. "Země je naše, to vy sem nepatříte."
"Naši planetu také obsadily jiné bytosti. Neměli jsme sílu jim vzdorovat, ale měli jsme dost technologií a poznatků o vaší Zemi, abychom mohli utéct. A jelikož nám lidé nedokázali ani vzdorovat a ani se nepokusili o útěk na jinou planetu, dopadlo to takto. Lidé jsou příliš slabé a příliš hloupé bytosti, aby dokázaly přežít. Nebude to dlouho trvat a zbudeme už jen my a naši bratranci a sestřenice Vyvolení, lidé, kteří byli dost chytří na to, aby se o své přežití dokázali postarat."
Ver by mu nejradši jednu vrazila, ale ovládla se. Zkřížila ruce na prsou a řekla ledově klidným hlasem: "Mýlíš se."
William pokrčil rameny. Veronika byla přesnou kopií Renaty, stejně tvrdohlavá a nepoučitelná. Odpověď si tedy nechal pro sebe a mlčel.
Když už začínalo být nastalé ticho mezi nimi nepříjemné, změnil téma: "Pořád se tady bavíme o Renatě, ale co ty? Jak ses vůbec měla celou dobu?"
Ver chtěla vzdorně mlčet, ale nemohla si pomoct. Ještě se nikomu nesvěřila ohledně toho, co se jí stalo ve Vesnici a začínalo jí to citelně chybět. Takže spustila ruce volně kolem těla a dala se do vyprávění: "Pracovaly jsme s mámou na statku, staraly se o zvířata, pole a tak dál. Měly jsme se celkem dobře. Pět let jsem chodila do školy, našla si tam kamarády, se kterými jsem se scházela po práci. Ale pak se to všechno zvrtlo... Jednou na podzim jsme chtěli v čeledníku zatopit. Prolezla jsem vikýřem na střechu a šla se podívat, jestli se v komíně neuhnízdil nějaký pták, protože se z něj už předtím ozývaly různé zvuky a my jsme ho nechtěli udusit kouřem. Nic živého jsem tam nenašla, tak jsem se chtěla vrátit zpátky. Jenže bylo po dešti, střecha klouzala a já ztratila rovnováhu. Spadla jsem dolů. Všichni vyběhli ven. Viděli, jak se mi začala hojit zranění. Nechápali to. Ptali se matky, ale ta jim nic neřekla. Pak, hned ten den v noci, si mě a mámu zavolala sedlákova manželka. Řízla mě do ruky a sledovala, jak jsem se začala hojit. Začala řvát na mámu a ta se jí přiznala, že jsem napůl Stín. Vzápětí mě vyhodili na ulici. Ztratila jsem všechno, domov, přátele, respekt… Nebyla jsem pro ně víc než kus hadru. Postavila jsem si přístřešek v lesíku za vesnicí a máma mi tam nosila jídlo. Potom propukla ta epidemie. Když už za mnou dlouhou dobu nepřišla, rozhodla jsem se zajít podívat do vesnice, jestli se jí něco nestalo. Ale nikoho živého už jsem tam nenašla. Jenom mrtvoly lidí, kteří mě provázeli celým životem. Zpanikařila jsem a utekla zpět do svého úkrytu. Tam jsem zjistila, že jsem se od nich nakazila. Tělo zahájilo regeneraci. Trvala celé čtyři dny. Když jsem se po ní dala zase do pořádku, šla jsem do vesnice. Pohřbila jsem matku, pobrala peníze a nějaké užitečné věci a vydala se do Města. Myslela jsem si, že už budeš dávno zpátky doma v Anglii."
Veronika vyprávěla klidně, ale na posledním slově se jí hlas zlomil. Z očí jí začaly téct slzy a chvěla se potlačovanými vzlyky. Chtěla okamžitě přestat, rozhodně neměla v plánu projevit svou slabost před otcem. Ale Stín udělal něco naprosto neuvěřitelného. Vstal ze židle, přešel k Ver a poněkud prkenně ji objal.
"Ale jsem tady a nedovolím, aby ti kdokoliv ublížil," řekl tiše a dodal: "Slyšel jsem, že vy lidi tohle mezi sebou děláváte, když jste nešťastní."
Ver se musela chtě nechtě usmát. "Stíni se neobjímají?" zeptala se nesměle.
"Ne, my nemáme emoce. Jen by nás oslabovaly," odpověděl William stroze a svou dceru pustil.
Ver si setřela slzy a narovnala se.
"Zavolám ti služku. Dá tě na večeři do pořádku, abych tě pak mohl představit své manželce," oznámil William.
Ver přikývla. Netušila, že si její otec našel jinou ženu, ale nevyptávala se.
"Adélo!" zavolal William a za chvíli se z nenápadných dveří splývajících se stěnou vynořila mladá dívka. Mohlo jí být tak osmnáct, měla hnědé vlasy stažené do přísného drdolu a tmavě modré šaty po kolena s bílým opaskem, které nosily všechny služebné Stínů.
Mírně se uklonila. "Tudy," ukázala na točité schodiště v rohu jídelny.

Dost bylo snů

22. dubna 2016 v 19:00 | Mary-Dionne
"Dobrý den!"
Nahodit úsměv. Posunout pás. Označit všechno zboží. "Píp! Píp! Píp!"
Vyťukat do přístroje zpaměti kódy rohlíků, dalamánků a chleba konzum. "Píp! Píp! Píp!"
"Dvě stě čtyřicet sedm korun, prosím."
Znova se usmát. Když platí kartou, zeptat se, jestli bezkontaktně. Když ne, přepočítat koruny a bankovky. Pořád se usmívat. Při větším nákupu nabídnout igelitovou tašku.
"Děkujeme za váš nákup, na shledanou."
Když se na sebe při polední pauze podívá do zrcadla, zděsí se. Už dávno si přestala natírat rty růžovou rtěnkou, která jí pak rozjasnila celý obličej, ale že bude vypadat tak ztrhaně, to nečekala. Stručně: mastné vlasy, povadlá víčka, zakalené oči, rty ztuhlé od neustálého předepsaného úsměvu. Holt už není nejmladší, řekne si a raději se od zrcadla vzdálí.
Z tašky si vytáhne oběd, zbytky masa a rýže od nedělního oběda. Maso je už suché, rýže jakbysmet, ale přece pro sebe nebude vyvařovat, na to má děti a Vášu.
Znova si vybaví, jak hrozně vlastně dneska vypadá. Ale pro koho by se taky měla malovat, že? Pro babky, které se ženou za nejlepšími slevami a dokážou se do krve pohádat o pět korun?
Kdysi si svůj život představovala úplně jinak. Na základce hodně kreslila, snad pokaždé měla u sebe blok a nějakou tužku. Kreslila v hodině, v autobuse domů a pak následně doma, blok položený na sešitech s nesplněnými úlohami. Na stránkách bloku vznikaly fantastické světy, postavy z bájí a legend nebo třeba hrdinové z jejích oblíbených knížek. Bylo logické, že se přihlásila na obor grafický desing. Přijímací testy, talentovky. Zdálo se jí, že byla nejlepší. Ale pořadí uchazečů mluvilo jinak. Na vysněnou školu se nedostala. Rodiče ji v její činnosti podporovali, chtěli, aby si rok počkala na další přijímačky, ale ona ze dne na den vyhodila všechny své sny z hlavy do koše. Přihlásila se na učňák, obor prodavačka. Z excentrické mladé dívky v rozevlátých sukních se v krátké době stala šedá myška v džínách a tričku. Dokončila školu, po pár nevydařených vztazích se vdala za Vášu, má s ním tři děti. Pracuje v supermarketu, stará se o domácnost. Od těch nešťastných přijímaček nic nenakreslila.
Ale na co jí jsou sny? No řekněte, na co? Vydělají jí snad nějaký vítaný příspěvek do rodinného rozpočtu? Vyzvednou jí děti ze školy? Uvaří za ni večeři? Ne. Už se jich dávno vzdala.
Začíná další směna. Proudy lidí, tváří, zboží. Jako každý den. Ve čtyři se vydává pro prostředního synka do družiny, ten nejstarší dojde sám, dcerku vyzvedne ze školy babička. Už se stmívá, den je šedý, všude kolem ní pomalu popojíždějí kolony aut. Nad městem se neustále drží smog. Je podrážděná, syna akorát v jednom kuse napomíná, ať nemluví tak nahlas. Vykládá jí něco, co dělali ve škole, ale ona ho nevnímá. Těší se domů.
Umyje koupelnu, už to měla udělat dávno. Pak zkontroluje dětem úkoly. S dcerou přečtě ze slabikáře. Pak je pošle hrát si, nejstaršího pustí na chvíli ven s kamarády. Pak začne dělat dětem večeři. Snaží se to stihnout do sedmi.
Společně s dětmi pojí. Zapne dvěma mladším Večerníček. Pak je pošle všechny umýt a spát. Už se těší, až si sedne ke svému oblíbenému seriálu. Začíná umývat nádobí, když vtom se otevřou dveře dceřina pokoje. Malá dívenka dojde ospale k mámě a dá jí do ruky papír a tužku.
"Mami, namaluješ mi princeznu?"
Odloží pánev zpět do dřezu. Bolestné zklamání z doby, kdy jí bylo patnáct, se zase dere na povrch. Před dcerou to nedá najevo.
"Dobře, ale půjdeš už spinkat, ano? Dobrou noc."
"Dobrou, maminko."
Domyje nádobí. Chce si vzít ze spíže něco dobrého a zapnout si televizi, ale pohled jí ulpí na papíře. Neví jak, ale najednou má v ruce tužku. Kreslí. Její princezna je zasněná, sedí na houpačce, kolem ní rostou růže. Jako by ruka po tak dlouhém půstu naráz vynaložila všechny síly na toto jedno dílo. Nemůže se od toho odtrhnout, cítí to samé, jako před patnácti lety. Je jí do smíchu. Když dokončí poslední tah, přidá svůj vymyšlený podpis z dětství. Po tváři jí steče slza dojetí. Potichu jde do dceřina pokoje. Dívenka již spí. Položí jí kresbu na noční stolek a dá jí letmou pusu na čelo.
Jde do ložnice. Otevře skříň. Kdesi za hromadami neuspořádaných jednobarevných triček a svetříků najde to, co hledá. Krásnou vzorovanou sukni, poslední, kterou si koupila na první schůzku s Vášou. Zítra si ji vezme na sebe. Může si taky dát trochu té růže na rty, ale jenom trošku. Ať se jí ty babky za pultem neleknou. A večer, večer nakreslí dceři další princeznu. Nebo klidně prince, krále, ježibabu, vílu, celé pohádkové království. Hlavně že zase bude mít tužku hezky v ruce.
Sny se pomalu, váhavě vrací ze zastrčeného koše v koutě mysli zpět na světlo. Najednou zjistí, že jich má vlastně tolik! Proč se jich vůbec vzdala? No řekněte, proč? Nebyly jí snad dost dobré? Nevěřila si? Řekla si prostě "Dost bylo snů" a zapadla do šedé reality? Neví. Už ale tuší, že to byla největší chyba jejího života.

6. Náborárna

22. dubna 2016 v 14:31 | Mary-Dionne |  Veronika
Sehnat práci ve světě Stínů je celkem jednoduché, lidé jsou ještě pořád potřeba pro různá podřadnější povolání... Ale zrovna při cestě z jedné z náboráren nastává v příběhu nečekaný zvrat.


Po obědě odvedl Robert Ver do náborárny. Ven vyšli studentským vchodem, který se dal otevřít jen zevnitř a ještě u něj stál jeden ze strážců z gymnázia s malým revolverem za pasem.
Hned, jak otevřeli, šlehl je do tváří mrazivý podzimní vítr. Ver se zavrtala do své bundy a rychlým krokem následovala Roberta. Skoro nikoho po cestě nepotkali. Viděli jen samé zbořené domy, vyvrácené pouliční lampy a sem tam i nějakou smečku toulavých psů. Ti se naštěstí víc věnovali odpadkům na ulici, než jim.
Náborárnu poznala Ver hned. Stejně jako nádraží vypadala nově a byla chráněna vojáky Vyvolených. Na vývěsním štítu se skvělo kladivo. Následovala Roberta do zahrady přes elegantní bílou branku a stanula před nádhernou zrekonstruovanou vilou. Krásnější dům Ver v životě neviděla. Vila měla plno oken, balkonů a výklenků. Po bílých zdech se plazil břečťan v barvách podzimu a končil až těsně pod červenou střechou. Ver na ni chvíli zírala, než ji Robert pobídl, aby šla dál. Vevnitř už to vypadalo mnohem prostěji. V čekárně stálo jen pár obyčejných lavic a na zdech byla zřetelně vidět světlá místa po obrazech. Nikdo jiný kromě nich tu nebyl, přesto čekali alespoň dvacet minut.
"Jak ještě dlouho?" zaskučela Veronika.
"Mně to čekání ani moc nevadí," řekl Robert.
"Proč?"
Místo odpovědi si vzal do dlaně pramínek jejích vlasů a zadíval se jí do očí. Ver zůstala v šoku.
"Co to-?"
Dveře jedné z kanceláří se otevřely a ozvalo se: "Další!"
Ver sebou cukla a vstala z lavice. Uhladila si bundu a vešla do kanceláře. Po Robertovi se ani neohlédla.
Kancelář vypadala mnohem lépe než čekárna. Byla vymalována žlutou barvou a Vyvolenou úřednici oddělovalo od Veroniky bezpečnostní sklo. V rohu stál nehybně voják Vyvolených.
"Dobrý den," pozdravila Ver slušně.
Tělnatá úřednice za přepážkou se ani neobtěžovala odpovědět. To Ver trochu popudilo, ale nedala to na sobě znát. "Hledám práci," řekla.
Vyvolená vytáhla ze zásuvky nějaký papír a začala se Veroniky ptát na jméno, datum a místo narození. Potřebné údaje pak zapsala.
"Máš nějaké zkušenosti s hlídáním dětí?" zeptala se úřednice.
"Ano, mám," odpověděla Ver.
"S domácím zvířectvem?"
Ver přikývla.
"S úklidem domu?"
Ver rovněž souhlasila.
"S obsluhou v restauračním zařízení?"
"To nemám," řekla Ver.
"A nechtěla by ses přidat k armádě?" navrhla úřednice a prohlédla si Ver od hlavy k patě zpoza obrouček svých brýlí. "Jsi mladá, fyzickou kondici máš nejspíš také dobrou… A výcvik by se postaral o to ostatní."
Ver už na ni chtěla v rozhořčení zakřičet něco o zrádcích a svobodě, ale voják v rohu místnosti ji přiměl její názor přehodnotit.
"Myslím, že ne. Nemám na to… kvalifikaci."
Úřednice přikývla a něco načmárala na papír. "Přijď zítra, nějaká práce se tu pro tebe nejspíš najde."
"Na shledanou," rozloučila se s ní Ver a chvatně odešla z kanceláře. Dveře se za ní automaticky zavřely.
"Tak co?" zeptal se Robert a vstal z lavice.
"Nic. Prý zítra," pokrčila Ver rameny. "Ale chtěla mě naverbovat do armády."
"To chtějí každýho," usmál se Robert. "Jako by už tak nebylo dost zrádců," dodal jedovatě.
Vyšli z náborárny na chodník pokrytý mokrým listím. Ulice byla prázdná, jen naproti nim přes ulici seděl na chodníku nehybně holub a náborárnu hlídali zvenčí dva vojáci.
"Nechtěla by ses jít někam projít? Abysme nemuseli trávit celej den v ubytovně…," navrhl Robert.
"Proč ne?" souhlasila Ver, ale myšlenkami byla někde úplně jinde. Odněkud z podvědomí ji zasáhl proud vzpomínek na dětství, stejně, jako přívalový déšť. Nemohla se jim bránit.
Jako ve snách následovala Roberta a detailně si představovala každý zážitek, ještě před tím, než ji všichni začali nenávidět. Zrovna se svou nejlepší kamarádkou skákala z jednoho balíku sena na druhý, když na ni Robert zařval: "POZOR!!!"
Slyšela ho, ale pravý význam slov si uvědomila až ve chvíli, kdy těsně před sebou spatřila dvě světla. Nedokázala se pohnout. Její vědomí jako by vyspávalo kdesi daleko. Prudký náraz ji odhodil tři metry daleko na tvrdý asfalt. Zůstala nehybně ležet a čekala na sny, které přicházely společně s regenerací. Jenže tentokrát je neviděla. Jen chvíli ležela v bezvědomí a pak z velké dálky uslyšela klapnutí dveří od auta.
"Takže, byla to tvoje příbuzná, přítelkyně, kamarádka nebo známá?" slyšela nějakého muže. Šofér Vyvoleného, který chtěl Robertovi zaplatit peněžní náhradu za její smrt.
Ber to, říkala si v duchu. Já se uzdravím a aspoň dostaneš nějaké ty peníze.
Jenže Robert udělal přesný opak toho, oč ho Ver v duchu žádala. Prudce odstrčil řidiče vozu. Ten zavrávoral a spadl na silnici. Upustil bankovky a ty se kolem něj rozsypaly jako podzimní listí. Robert si podřepnul vedle Ver. Odhrnul jí z čela pramen tmavých vlasů a odhalil tak hluboký krvavý šrám.
"Sakra, Ver, začni se už konečně uzdravovat. Ty to zvládneš, prosím…," šeptal k ní tiše.
Ver jeho slova sice slyšela, ale neměla dost síly na to, aby odpověděla. Všechna její energie se momentálně soustředila na léčení jejích vnitřních zranění.
Z vozidla mezitím vyšel i sám majitel, mohutný, alespoň dva metry vysoký Vyvolený s lysou hlavou. Mohlo mu být něco kolem šedesáti let, což prozrazovaly hluboké vrásky kolem úst a poněkud šouravá chůze.
Bez zájmu prošel kolem svého skučícího šoféra až k Robertovi. Natáhl k chlapci ruku a Robert pocítil náhlý nedostatek kyslíku. Začal se dusit a neznámá síla, sevřená kolem jeho krku, jej vytáhla z podřepu a donutila ho pohlédnout na Vyvoleného.
"Přestaň laskavě dělá scény, chlapečku. Seber si ty prachy a mazej zpátky za maminkou," pohrozil Robertovi tak hlasitě, že to bylo slyšet přes celou ulici.
Robert zvedl pohled od mužova černého saka a bílé košile a podíval se mu zpříma do očí. Oči Vyvoleného byly neurčité barvy, ale čišelo z nich čiré zlo a pohrdání. Robert si pomyslel, že tento Vyvolený musí mít za každou cenu pravdu.
"Nekřičte na mě," řekl Robert nebojácně. Ani nevěděl, kde se v něm ta odvaha vzala, ale najednou prostě byla tu.
Oči Vyvoleného se změnily v úzké štěrbiny. "Já nekřičím, já jenom mluvím nahlas."
Neznámá síla kolem Robertova krku polevila a chlapec se vysílením svezl k zemi a lapal po dechu. Vyvolený ho pohrdavě nakopl.
Najednou se ozval řidič, který už se stihl zvednout ze země a rozmluvu svého pána s Robertem se zájmem sledoval: "Pane, ta holka, ona… se asi uzdravuje."
"Cože?!" Vyvolený se na Ver podíval přesně v okamžiku, kdy se jí zacelila rána na čele a mohla konečně otevřít oči.
Už si ji chtěl přitáhnout k sobě pomocí své schopnosti, ale ze strachu, že by potencionální Vyvolené ublížil, ji radši nechal zvednout svým řidičem.
"Takže zběhlá Vyvolená," pronesl s úšklebkem.
"Nejsem a nikdy jsem nebyla Vyvolená," odporovala mu Ver. Po regeneraci se cítila malátná, a tak jí chvíli trvalo, než všechna slova vyslovila správně.
"To tak," ušklíbl se Vyvolený a kývl na jednoho vojáka Vyvolených od náborárny, který přišel nastalou situaci obhlédnout. "Nasaď tady princezničce pouta, odvezu ji na centrálu."
"Ona není Vyvolená!" vykřikl Robert, který se marně pokoušel vstát.
"Já…," Ver se snažila usilovně myslet. Věděla, že tady ji spasí pouze pravda. "Znáte Williama Malloryho?"
"Jistěže, je to přece starosta Kraje," odpověděl arogantně Vyvolený. "A také můj vcelku dobrý přítel."
Když zná Williama osobně, pomyslela si, třeba bude vědět i o mé matce. "Já jsem jeho dcera," vybalila na Vyvoleného.
"Nesmysl. Tu před rokem zabili vzbouřenci, viděl jsem to na vlastní oči."
Ver to nevzdávala. "Když jste jeho přítel, určitě vám řekl o Renatě. O té ženě, kterou si vzal z věznice před patnácti lety, když ještě probíhala vzpoura lidí.
"Renata?" zamyslel se Vyvolený. "Myslel jsem si, že ta děvka potratila."
"Takhle o mý mámě nemluv!" zařvala na něj Ver a chtěla mu vrazil facku. Voják stojící za ní ji však pohotově zadržel.
Vyvolený udělal krok směrem k Veronice. Podrobně si prohlížel její tvář. "Nějaké jeho rysy máš, to se nedá popřít," konstatoval nakonec. "Naložte ji do auta," přikázal vojákovi a šoférovi.
Ver se ani nesnažila bránit, věděla, že by to bylo k ničemu. Oba muži ji hrubě dovlekli k autu a posadili ji na zadní sedadlo. Pak zavřeli dveře a šofér je zvenku zamkl.

"VER!" vykřikl Robert, ale jeho slova zanikla ve vrčení startujícího motoru. Na chvíli se postavil na všechny čtyři, ale hned se zase složil k zemi. Ver na ten pohled do smrti nezapomněla. Zamávala mu, ale přes zatmavené sklo vozu to nejspíš nebylo pořádně vidět.

5. Gymnázium, část 2

21. dubna 2016 v 17:23 | Mary-Dionne |  Veronika
"V pořádku?" zeptal se jí.
Ver přikývla a udělala pár kroků sama. Regenerace byla u konce a její tělo znovu získalo ztracené síly.
"Tak pojď za mnou," řekl jí Robert.
Z chodby vedly dveře do dalších tříd, nejspíš taky obydlených. Robert zahnul doleva na mezipatro k toaletám. Šířil se kolem nich nesnesitelný pach.
Rob se omluvně usmál. "Jak říkala máma, potrubí už není nejnovější. " Pak se zašklebil. "A občas praskne."
Vystoupali schodiště a dali se rovně kolem dalších tříd. Veronika uslyšela z jedné z nich hlasy. Naklonila se blíž a s potěšením zjistila, že zrovna probíhá vyučování.
"Myslela jsem, že ve městě už žádné školy nejsou, jenom ty pro děti Stínů a Vyvolených," řekla Robertovi.
"V podstatě ne. Ale tahle ubytovna je velká a máme tu i dva lidi, kteří ještě před invazí učili."
"Ale dřív tady byla škola, že?" zajímala se Ver.
"Jo, gymnázium," přikývl Robert.
"Gymnázium?"
"To byla výběrová škola pro ty, kteří udělali přijímací testy," vysvětlil Robert. "Tvoje matka tady vystudovala."
Veronice poskočila srdce při pomyšlení, že po téhle chodbě před patnácti lety chodila její matka. Možná se dokonce i učila ve stejné třídě, kde se před chvíli Ver vzbudila.
Prošli kolem dalších tříd, které většinou sloužily jako sklady nebo noclehárny, a vešli do posledních dveří v chodbě.
Na deseti lavicích leželo vyskládané všechno možné oblečení. Většinou už bylo značně poškozené a špinavé, ale pořád lepší, než celé od krve a s dírou od kulky. Ver si vybrala obyčejné černé tričko s bílým nápisem SKILLET.
"Nevíš, co to znamená?" obrátila se na Roberta.
Pokrčil rameny. "Asi něco z doby před invazí, co já vím."
"Otočíš se?" požádala Roberta. Když to udělal, rychle se převlékla. Doufala, že v něm předchozí majitel nezanechal blechy, svrab nebo nějakou horší nemoc. Sice by se dokázala zregenerovat, ale nic příjemného by to nebylo.
Posléze si ještě vybrala fialovou mikinu s kapucí a utrženou kapsou.
"To oblečení a další věci jsou tady jenom tak, pro kohokoliv?" zeptala se Ver.
"Pro každýho, kdo se tu ubytuje. Fungujeme jako jedna velká rodina, už od války...," vysvětloval Robert. "Nechceš si jít ještě zařídit ubytování, než bude oběd? Můj strejda to tady vede, tak než by sis našla nějakou práci…"
"Já peníze mám," řekla rychle Ver. Vytáhla z kapsy džínů sedlákovu koženou peněženku a ukázala ji Robertovi. Ten přikývl a zavedl ji po schodech dolů, do zapisovací místnosti.
Nacházela se hned za hlavním vstupem do budovy. Byla vyzdobená fotografiemi gymnázia a jeho studentů a měla i vlastní elektrické osvětlení. Za stolem v rohu seděl postarší muž v šedé košili a něco psal na klávesnici opravdu starého počítače, jehož monitor se občas na pár sekund ztmavil a pak zase znenadání rozjasnil, až to pálilo do očí. Jemu to však nevadilo, byl rád, že se mu podařilo zprovoznit alespoň nějaký.
Robert šel za ním a nechal Ver stát ve dveřích.
"Ahoj, strejdo," pozdravil.
Muž zvedl hlavu od papírů a kývl na pozdrav. "Co chceš?" Pak se podíval na Veroniku. "To je ona? Ta Renatina dcera?"
"To jsem já," souhlasila Ver.
"Před chvíli tady byla Terezka, mluvila o tobě. Tvoje matka byla odvážná a silná žena."
Ver byla v rozpacích. Ještě nikdo o její matce takhle nemluvil. "Chtěla bych se tady ubytovat," řekla nakonec.
"To není žádný problém," usmál se na ni Robertův strýc. "Rob ti ukáže, kde jsou matrace. Pak s můžeš najít nějakou třídu, kde ještě zbylo místo. A sklady s věcma jsou ti samozřejmě k dispozici, kdybys cokoli potřebovala. A když zase něco nebudeš potřebovat ty, můžeš to tam nechat pro někoho dalšího."
Ver přistoupila ke stolu a začala počítat peníze. Robertův strýc ale udělal odmítavé gesto a řekl: "Od tebe nic nechci, to by byl hřích. Vždyť jsi mi zachránila kluka."
"Nenechám se tady přece vydržovat," namítla Ver.
Robertův strýc se zasmál. "Jsi stejná, jako tvoje matka. Ale když jinak nedáš, najdi si práci a až budeš mít stálej přísun peněz, teprve mi zaplať, dobře?"
"Dobře," přikývla Ver.
Rozloučila se a vydala se s Robertem do skladu matrací. Byla jím jedna třída hned v přízemí. Matrace a přikrývky zde byly naházené bez ladu a skladu. Ver nakonec našla jednu čistší, bez plísně a známek toho, že jsou v ní nějací paraziti. Z rohu si vzala taky šedou kousavou přikrývku. S Robertovou pomocí to vše donesla do třídy a ustlala si blízko něj a Terezy. Batoh si odložila do své vlastní poličky, ale ty nejcennější věci si jako vždy nechala u sebe.
Pak se na chvíli usadila na matraci a podívala se na Roberta. Zdálo se jí, že už ji nějakou dobu pozoruje. "Asi se teď konečně půjdu zapsat do té náborárny," řekla mu.
"Počkej, půjdu s tebou. Ale nechtěla bys jít nejdřív něco sníst? Za chvilku bude zvonit na oběd," navrhl Robert.
Ver to s vděčností přijala, protože od rána neměla nic v žaludku. Vyrazili tedy do jídelny a cestou míjeli další lidi, kteří se právě vraceli z práce. Několik z nich Roberta pozdravilo.
Když pak sešli po schodech dolů, do dlouhé chodby k jídelně, vytvořila se už před nimi slušná řada. Stoupli si nakonec a Robert se opřel o zeď.
"Nemyslela jsem si, že by ve městě mohlo něco takovýho fungovat," řekla Ver.
"Strejda to má pevně v rukou. Všechny, co dělají nějaký problémy, vyhodí. A Stíni nás kupodivu nechávaj bejt."
Dostali se na řadu. Nějaký strážný u vchodu do jídelny jim nakreslil fixou na ruku značku a vpustil je dovnitř.
"K čemu to je?" zajímala se Ver.
"Znamená to, že už jsi dneska dostala jídlo. Nesmyje se to dřív než zítra."
"To je chytrý," uznala Ver.
U výdejního okénka dostal každý talíř s vařeným zelím a krajícem chleba. Stoly v jídelně už byly většinou obsazené, a tak si přisedli k rodině se dvěma dětmi, které po sobě zrovna házely kuličkami z chleba. Mladá matka s kudrnatými světlými vlasy se je marně snažila zarazit. Když jedna z kuliček přistála Ver v kapuci, rozkřikl se na ně i mohutný otec se strništěm na bradě: "Nemůžete už kurva přestat, holomci?!!" Děti okamžitě ztichly a začaly způsobně jíst zelí. Otec se otočil na Veroniku a zabručel: "Vomlouvám se."
"V pořádku," řekla Ver a musela se usmát.

5. Gymnázium, část 1

21. dubna 2016 v 17:23 | Mary-Dionne |  Veronika
Poslední útočiště pozůstalých po rebelantech.Trn v oku pro Stíny. Robertův domov. To vše je bývalé gymnázium...


Vzbudila se náhle, jako by ji někdo praštil kladivem do hlavy. Cítila, že leží na něčem měkkém, nejspíš na matraci. Do hlavy jí z boku vystřelovala nepříjemná bolest, ale ta chvíli po konci Veroničiny regenerace odezněla do ztracena. Odněkud z dálky, nejspíš z vedlejší místnosti, uslyšela hlasy. Pro jistotu nechala zavřené oči a dělala, že ještě spí.
Hlasy se pořád přibližovaly a po chvíli už šlo rozeznat jednotlivá slova. Ver nastražila uši.
"Nemůžeme tu skrývat zběha," řekla jakási postarší žena zastřeným hlasem.
"Ale mami, vždyť mi zachránila život," odporoval jí nějaký kluk, nejspíš ten, který měl být předtím popraven.
"Robe, v jakém světě to žiješ! Vždyť tady jde hlavně o přežití, válka je u konce, Stíni mají celej svět v hrsti. Teď se šlechetnost nenosí. Rozhodně si nemůžeme pod střechou nechat nějakou zběhlou Vyvolenou."
"Ale co když to není Vyvolená?"
"A kdo asi? Princezna ze Sáby? Vždyť jsi viděl, jak rychle se hojí."
Oba se zastavili u Veroniky. Ver pomalu otevřela oči. Viděla sice rozmazaně, ale mluvit mohla: "Já nejsem Vyvolená."
Žena se k ní naklonila blíž. Měla nakrátko ostříhané tmavé vlasy protkané stříbrem, na obličeji plno vrásek, šedé oči a popraskané rty. Vyhrnula Veronice tričko v místě, kde bylo celé od krve, a sundala jí z boku kus bílé látky s pár rudými kapkami. Kůže pod nimi už byla zcela zacelená. Důkaz o tom, že jí před hodinou prolétla kulka, podávala jen malá narůžovělá jizva.
"Jak nám asi vysvětlíš tohle?!" obořila se na ni žena.
Pravda, lež, pravda, lež, přemítala v duchu Ver. Jelikož ji ale žádná kloudná výmluva nenapadla, řekla jen: "Můj otec byl Stín."
Robert i jeho matka údivem otevřeli ústa.
"A matka?" zeptala se už mírněji žena.
"Člověk. Jmenovala se Renata."
"Myslíš tu Renatu?" vyzvídal dychtivě Robert.
"Nevím, ..."
"Rebelku," ujala se vysvětlování jeho matka. "Kdysi chvíli pobývala tady na gymnáziu. Pak ji ale zajali a jeden ze Stínů si ji vzal k sobě do rezidence... Jak se jmenuje tvůj otec?"
"William Mallory, myslím."
"Pane Bože," vydechl Robert. "To je starosta Města."
"Cože?" vyjekla Ver. "To jsem nevěděla…"
"Tys ho sem přijela hledat?" zeptal se Robert.
Ver zavrtěla hlavou. "Ne. On je mi ukradenej. Ale ve vesnici, kde jsem bydlela, vypukla epidemie. Všichni jsou mrtví. Chtěla jsem odejít dřív, než to tam přijdou vojáci vyčistit."
"A Renata…?" řekla tiše žena.
Ver jen smutně zavrtěla hlavou. Do očí se jí draly slzy, ale stihla je zaplašit.
Robertova matka také vypadala dojatě. Párkrát stiskla svoje popraskané rty, až se jí jedna ranka otevřela a po bradě jí stekl pramínek krve. Rychle si ho setřela rukávem. Smutně se na Ver pousmála a řekla: "Vlastně jsem se ti ani nepředstavila. Jsem Tereza."
Ver přijala nabízenou ruku. "Veronika."
"A já Robert," přidal se Terezin syn. Měl krátké kaštanové vlasy a šedé oči jako jeho matka. Postavou byl spíše menší, ale zato svalnatý.
Veronika se na posteli pomalu posadila. Nacházela se ve třídě jakési školy. Na stupínku stála katedra s ovládacím pultem, z něhož někdo vyrval všechny kabely. Tabule byla kupodivu jen lehce otřískaná. Tři velká okna někdo zakryl těžkými tmavými závěsy, takže sem pronikalo pouze pár paprsků světla. Většinou rozbité stoly a židle ležely naskládány na sobě po okrajích místnosti. Na podlaze se válelo při nejmenším dvacet matrací, stejných, jako byla ta, na níž ležela Ver. Lišily se jedině přikrývkami a polštáři různých barev a materiálů. A úplně vzadu měl každý obyvatel třídy svou poličku s osobními věcmi.
Ver pocítila, že má žízeň. Přeci jen, hodina intenzivní regenerace dala jejímu tělu pořádně zabrat.
"Nemáte něco k pití?" zeptala se Terezy.
Tereza ukázala směrem k hadici, která trčela ze stěny v rohu u dveří. "Roberte, dones jí vodu," přikázala synovi.
Robert se zvedl a došel ke zdroji vody pro celou třídu. Pod hadici postavil plastový kelímek a otočil uzávěrem. Ozvalo se zabublání a z hadice po chvíli vytekl pramínek vody. Když ji donesl k Ver, musela se odporem otřást. Voda podivně páchla a na hladině plavala dvě mastná kola.
Tereza si toho všimla a řekla: "Potrubí už je hodně staré. A balenou vodu si nemůžeme dovolit."
Veronice se už žízní lepil jazyk na patro, a tak se i přes počáteční odpor napila. Voda kupodivu chutnala lépe než vypadala.
"Však mi to neuškodí," usmála se, když se napila a ukázala na jizvu po střele.
Pokusila se postavit, ale ještě neměla tolik síly. Zavrávorala, ale Robert ji naštěstí stačil zachytit. Usmál se a jemně ji posadil zpět na matraci.
"Jak je to tady vlastně s tím ubytováním?" zeptala se Terezy, jakmile se trošku vzpamatovala.
"Za čtyři sta korun na měsíc dostaneš vlastní matraci a můžeš si vybrat třídu, kde budeš spát. Pak taky máš v ceně oběd v jídelně," vysvětlila jí Tereza. "Ale u tebe můj bratr, ten to tu řídí, určitě udělá výjimku, než si najdeš práci. Zachránila's přece Roberta."
"Kdyby lidi měli stejné schopnosti jako já, udělali by totéž," namítla Ver.
"A tys někdy viděla Vyvoleného, aby se někoho zastal?"
Ver zavrtěla hlavou.
"To jsou zrádci," řekl Robert nenávistně.
Na školní chodbě se rozřinčel zvonek. Ve vesnické škole, kam Ver prvních pět let školní docházky chodila, měli podobný. Chtě nechtě si musela na ta poměrně šťastná dětská léta vzpomenout. To ještě nevěděla, čeho jsou Stíni schopní. Představovali pro ni sice nebezpečí, ale na hony vzdálené poklidné Vesnici.
Tereza vstala a obrátila se ke svému synovi. "Mám teď službu, tak tu zatím Veroniku proveď. A ukaž jí, kde najde nějaký nový oblečení, ať nechodí v tom od krve."
Robert přikývl a pomohl Veronice vstát. Nechal ji o sebe opřít a došel s ní pomalu až ke dveřím do chodby.

4. Poprava

20. dubna 2016 v 14:31 | Mary-Dionne |  Veronika
V novém světě se trestají přestupky obyčejných lidí tvrdě, aby všichni viděli, kdo má navrch. Dokáže se uchvatitelům vůbec někdo postavit?


I když se vzbudila, pořád před sebou viděla svou matku, jak se nad ní sklání. Vydala ze sebe výkřik čiré hrůzy a až pak si uvědomila, že obličej, který vidí, rozhodně její matce nepatří.
"Co se ti to, prosím tě, zdálo, holka?" Majitelka noclehárny stála nad ní a nechápavě kroutila hlavou.
"To nic… docela často mívám noční můry," zalhala pohotově Veronika.
Žena chápavě pokývala hlavou a přistrčila k Ver lavor s čistou vodou, aby si mohla opláchnout obličej. Veronika si poté vytáhla zpod trička peněženku, hodinky a nožík, od nichž se jí na břiše udělaly červené otlaky. Uložila je zpět do batohu a začala si automaticky stlát postel, jak byla zvyklá z domu.
"Já to udělám, nemusíš si s tím dělat starosti," řekla jí majitelka noclehárny a vzala jí peřinu z rukou.
Ver se s ní rozloučila, zapnula si mikinu a oblékla nepromokavou bundu, kterou měla na spaní svlečenou. Pak se odebrala ke dveřím do chladného rána venku na nástupišti.
"Počkej ještě," zavolala za ní majitelka noclehárny. "Přece jsem ti slíbila, že ti ukážu, kde je náborárna."
Ver se vrátila k ženině stolu a pozorně sledovala, jak jí majitelka noclehárny kreslí okousanou tužkou na kousek papíru plánek.
"Vyjdeš z nádraží a pak půjdeš až k bývalýmu autobusovýmu. Teď tam mají přístřešky uprchlíci. Projdeš kolem skladu žrádla pro Vyvolený, tam to poznáš - je tam hodně žebráků a stará cedule s nápisem PENNY. Půjdeš pořád rovně, přes křižovatku, a nalevo stojí takovej velkej barák. Má na štítu nakreslený kladivo. Tam je ta náborárna."
Ver jí poděkovala a vydala se na cestu. Majitelka noclehárny měla pravdu. Autobusové nádraží bylo kdysi zničeno výbuchem a z jeho sutin si teď stavěli primitivní obydlí ti, kteří neměli kde jinde přezimovat. Někteří na svých příbytcích stále pracovali, ostatní sledovali dění z nevzhledných děr, které sloužily jako okna. Ver přešla silnici před nádražím, po které už stejně nikdo nejezdil, prošla velkým obloukem kolem uprchlické osady a dostala se až ke skladu.
Tam ji zaujal shluk lidí, kteří upírali zraky na něco před sebou. Muselo to být opravdu zajímavé, neboť se lidé pod pohrůžkou bičování nikdy veřejně ve velkých skupinách nesrocovali. Hnána zvědavostí došla až k nim a vecpala se trošku dopředu, aby lépe viděla. Jako první si všimla postarší vojačky držící v ruce skládací nožík. Vojačka se několikrát otočila, nůž držela v ruce před sebou tak, aby jej všichni dobře viděli, a pak jej hodila do davu. Mezi několika lidmi se o něj hned strhla bitka a to ji evidentně pobavilo.
Když se Ver dostala ještě blíž, uviděla pod nohama vojačky klečet kluka v tmavé mikině, otrhaných džínách a plátěných teniskách. Mohlo mu být tak patnáct, ale to měla možnost posoudit jedině podle postavy, protože obličej mu zakrývala černá kukla bez otvorů. Specialita vojáků Vyvolených. A znamenala jediné - chystá se poprava.
Protlačila se ještě o řadu blíž a spatřila dalšího vojáka s hranatým obličejem, který držel klukovi u spánku zbraň.
"Co provedl?" zeptala se postaršího muže v tmavě modrém plášti, který stál vedle ní.
"Ukradl jídlo ze skladu," odpověděl jí a ani jednou neodtrhl pohled od té scenérie před sebou.
Takže za krádež jídla. Kdyby tohle udělala ve Vesnici, odvedl by ji starý velitel místní jednotky k matce a ta by jí uštědřila pár pohlavků. Jenže tady byla ve městě plném těch svinských vojáků. Odhrnula si pramen vlasů z čela a několikrát se zhluboka nadechla. Vojačka začala odpočítávat:
"Deset, devět, osm,..."
Ver se k nelibosti ostatních přihlížejících procpala až do první řady.
"... sedm, šest, pět, čtyři, tři,..."
Udělala krok vpřed a pak se rozběhla, přímo k trestanému klukovi.
"...dva, jedna, PAL!"

Voják Vyvolených stiskl spoušť. Ozval se výstřel. Veronika skočila bokem přímo do rány. Do celého těla jí vystřelila ochromující bolest. Podívala se do zděšených tváří lidí a doufala, že mají alespoň tolik rozumu, aby oba vojáky zneškodnili dřív, než obrátí své zbraně na ně a potom se rozutekli. Pak zavřela oči a hladce vplula do říše snů.

3. Sklad

19. dubna 2016 v 15:08 | Mary-Dionne |  Veronika
Je čas seznámit se s další postavou příběhu - Robertem. Je statečný, odhodlaný, jen poněkud zapomnětlivý...
Ještě si dovolím jednu poznámku: Město (stejně jako později Vesnice a Kraj) opravdu existuje, ale jeho jméno není důležité. Klidně si pod ním můžete představit to, v němž žijete vy.


Velký sklad s jídlem pro Vyvolené působil na lidi jako magnet. Aby taky ne, když věděli, že se za pevnou zdí skrývají celé regály těch nejkvalitnějších potravin, ale také oblečení, léků a různých užitečných nástrojů. V jakoukoliv denní dobu jste tu mohli nalézt plno žebráků, které z jejich stanovišť vyhnal pouze občasný příjezd nákladního vozu, který svážel čerstvé potraviny z mnoha vesniček rozesetých kolem *Města*. Všichni žebráci se k němu jako na povel rozběhli, ale vzápětí je odehnali vojáci Vyvolených se zbraněmi, kteří se hned vynořili z řídící kabiny a zpoza železných dveří skladu. Většina žebráků se pak se svěšenou hlavou vrátila na svá místa, pouze zlomek jich poklekl před vojáky na kolena a dožadoval se milosrdenství.
Robert se od nich odvrátil, protože to, co následovalo, rozhodně neměl v plánu sledovat. Teď zaslechl jen několik výkřiků, pláč a prosby. Když byli vojáci plně zaneprázdněni kopáním do těch chudáků zhrouceným na zemi, nenápadně proklouzl dírou po mříži, kterou si už musel odnést nějaký sběrač kovů, do ventilační šachty. Srdce mu napětím divoce poskakovalo v hrudi, ale přinutil se nevšímat si ho a plynulými pohyby lézt dál. V několika dílech šachty byly navrtány drobné dírky. Když se jimi podíval dovnitř, naplnil ho údiv, který hned vystřídala zlost. Mají toho tolik! Plné regály jen přetékají potravinami, Vyvolení i Stíni pořádají nákladné večírky a přitom obyčejní lidé, kteří nevstoupí do jejich armády, musí přežívat denně jen s jednou miskou řídké polévky ze zkažené zeleniny, kterou si samozřejmě náležitě zaplatí.
Vytáhl z kapsy od kalhot malý zavírací nožík a vybral si jeden z plátů s nejpřístupněji vypadajícími šroubky. Svůj nůž použil jako šroubovák a za chvíli se už protahoval vzniklým otvorem dovnitř.
Chvíli tomu ani nemohl uvěřit. Stál uprostřed regálů se zeleninou. Všude kolem něj se kupily bedýnky s červenými rajčaty, okurkami, mrkvemi… Mohl na nich oči nechat. Tolik jídla v životě neviděl. O kus dál vonělo čerstvě upečené pečivo a nacházela se tam taky celá sekce černého oblečení pro Stíny a černo-bílého pro Vyvolené.
Rychle se vzpamatoval z údivu a začal dělat to, pro co sem vlastně přišel. Sundal si ze zad tlumok a vydal se k polici plné trvanlivých konzerv, pak také sebral dva bochníky chleba, po cestě snědl jeden cukrový šáteček, který se mu přímo rozplynul na jazyku, a pak se přesunul do sekce s léčivy. Vzal většinou prášky proti bolesti, které na ubytovně nutně potřebovali, pak také nějaké obvazy a dezinfekce. Chtěl ještě zajít do části skladu s oblečením pro huňatý černý svetr, ale najednou zaslechl tiché klapnutí dveří. Rychle se skrčil za bedny s jablky, tlumok odložil vedle sebe. Zdálo se mu, že pravidelné buch-buch jeho srdce musí být slyšet po celém skladu, neřku-li městě.
Mezi regály vešli dva vojáci Vyvolených, starší žena a asi pětadvacetiletý muž. Obezřetně se rozhlíželi kolem, pušky namířené před sebe.
Vojačka ukázala na odstraněnou část ventilační šachty. "Někdo tu je," řekla.
Její kolega přikývl. Očima propátrával okolí, až se jeho zrak zastavil na kousku látky vyčnívajícím zpoza beden s jablky. Robertův tlumok. Dal pokyn ženě a ticho, které ve skladu doposud vládlo, prořízlo několik výstřelů.
Robert měl co dělat, aby nevykřikl. Vojáci trefili několik krabic s mlékem v chladícím regálu před ním a bílá tekutina teď pomalu vytékala na podlahu. Robert v zoufalství sáhl po zbrani, své malé pistoli, kterou zdědil po otci. Na téhle výpravě nechtěl nikoho zabít, ale teď, když kulky létaly jen pár centimetrů od něj, jeho předsevzetí padla. Chtěl oba vojáky dobře mířenými zásahy rychle vyřídit a pak utéct šachtou, než přijdou posily. Mělo to však jeden háček. Ta zbraň tam nebyla. Na chvíli ztuhl a po zádech mu přejel mráz. To přece není možné! V zoufalství sáhl i do tlumoku, ale bylo to marné. Věděl přesně, kde ji hledat. Na jedné ze svých polic v ubytovně. Položil ji tam těsně před spaním, neboť ho tlačila do boku. Pak si na cestu vzal jen pouzdro na ni a na samotnou zbraň zapomněl.
"Ta tvoje zapomětlivost tě jednou zabije!" říkávala mu často matka. Netušila, že mluví pravdu.
Oba vojáci se pomalu přibližovali a na zem vyteklo další mléko. Takže tady teď zemře. Na zemi ve skladu potravin pro ty největší zrádce svobodného lidstva. Do očí mu najednou vyhrkly slzy. Vzpomínal na matku a na své sourozence. Na otce, který v boji za svobodu položil život. Kdyby si mohl svou smrt vybrat, chtěl by zemřít jako on. V blízkosti svých nejbližších. Ale ti teď čekají v ubytovně na to, co donese. A už se nedočkají.
Vojáci znovu několikrát vystřelili. Robert se regulérně rozplakal. Byli blízko.
"Nestřílejte!" zařval najednou. "Už dost! Prosím!"
Střelba utichla. Oba vojáci se na sebe podívali.
"Dej ruce za hlavu a vyjdi pomalu ven, ty špíno," zavolala na něj s úšklebkem žena.
Robert si rychle setřel slzy a s hlavou vzdorně vztyčenou vyšel zpoza beden.
"Pojď sem," přikázala mu vojačka panovačně.
Robert potlačil vzlyk a na jeho místo raději pustil zášť, kterou ke všem vojákům cítil. Zkurvení zaprodanci, nadával v duchu, když už nic jiného dělat nemohl. Pomalu došel k vojákům a zadíval se na vykachličkovanou podlahu, aby jeho pohled náhodou nebrali jako provokaci.
"Myslel jsem, že ho normálně kuchnem," ozval se voják.
Robert zatajil dech a čekal, co vojačka odpoví. Věděl, že má jen minimální šanci na přežití, ale i tak se pořád držel naděje, že ho možná jen zbičují.
"Taky že jo," řekla vojačka a Robert najednou pocítil, jak se mu podlamují nohy. Silou vůle zůstal stát a dovolil si podívat se vojačce vzdorně do očí. Ta jeho pohled ignorovala a pokračovala: "Ale ať to všichni vidí. Vloupat se do skladu není jenom tak nějaká obyčejná krádež."

"To je fakt," uznal voják. Rychlým chvatem spoutal Robertovi ruce za zády a přes hlavu mu přehodil černou kuklu bez otvorů pro oči a nos.

2. Noční můra

18. dubna 2016 v 18:54 | Mary-Dionne |  Veronika
Ono se to řekne, odejít od své minulosti... Ale ona má tu špatnou vlastnost se neustále vracet. Když už ne v podobě lidí, alespoň v podobě nočních můr.


Propadla se do tvrdého spánku plného až příliš reálných nočních můr, z něhož se ne a ne probudit. Mrtvoly. Byly všude. Snad v každém stavení leželi lidé, které znala od dětství, v různých stádiích rozkladu. Ti, kteří onemocněli jako první, zemřeli ještě ve svých postelích, pár jich bylo zakopáno na hřbitově, ale vzhledem k rychlému nárůstu počtu obětí už nezbyl nikdo, kdo by ty ostatní pohřbil. Veronika je nacházela všude. V domech i zhroucené na dvorech a v ulicích. Procházela se po návsi a nezbyl tu nikdo, kdo by se jí mohl smát nebo ji proklínat. Všechny je skolila epidemie. Zbyla jen ona.
Prohledala celý sedlákův byt. Pobrala to nejlepší oblečení, užitečné věci a samozřejmě všechny peníze, co našla. Ať si lidé říkají, co chtějí, na cestu se budou hodit.
Najednou se ozval ze sedlákovy ložnice skřípot. Ver se tam šla potichu podívat. Sedlák a jeho žena, kteří ještě před chvílí leželi mrtví na posteli, stáli každý z jedné strany lože. Až na jejich poněkud zfialovělá těla a strnulé pohyby vypadali jako živí. Oči sedláka a jeho manželky se upíraly na Veroniku, která stála s vakem plným jejich věcí v rohu. Rychle se otočila, chtěla utéct, ale ve dveřích do ložnice stála jakási černovlasá žena. Její matka. Pořád stejně krásná s těma svýma kočičíma očima a vlnitými černými vlasy. Ale to přece není možné! Přece matce hned, jak ji našla, vykopala pod její oblíbenou jabloní hrob a s květinami v ruce ji tam uložila. Veroničina matka udělala krok vpřed a řekla tichým, skřípavým hlasem: "Krást se nemá, holčičko."

1. Nádraží

18. dubna 2016 v 15:25 | Mary-Dionne |  Veronika
Moje první dopsané "dílo"... Odehrává se v (ne)daleké budoucnosti, v kulisách města a vesnice, kde jsem se narodila a dodnes žiji. Svět už lidem nepatří, ale i po nevydařeném povstání se ještě někteří drží naděje, ať už jakkoli malé.
Začíná podzim. Veronika přichází do města, za sebou své dětství ve vesnici a nejasnou budoucnost před sebou. Dokáže právě ona všechno změnit?


Žlutá budova nádraží se tyčila nad těmi ostatními, většinou narychlo postavenými z nalezených sutin, jako chrám. Místní lidé našli nedávno ve starém sklepě jednoho z původních domů plno kbelíků žluté barvy a pustili se do její opravy. Když jste ale přišli blíž, nedala se přehlédnout dvě její naprosto zdevastová křídla, na která už nejspíš nezbyla barva ani síly.
Veronika otevřela jedny ze tří na hnědo natřených, ale už značně oprýskaných dveří. Sklo v nich už bylo úplně vybité a díry překryty několika hadrami. Jakmile vkročila dovnitř, uhodil ji do nosu nesnesitelný zápach nemytých těl, zkaženého jídla a bůh ví čeho dalšího.
"Budeš si muset zvykat," řekla si. "Tohle není vesnice, ale město."
V zadní části haly, na poničených a špinavých kachličkách, měli své zboží rozložené místní obchodníci. Nalevo, blíž k Veronice, seděl na bytelné dřevěné židli zakrslý muž s černou čepicí na hlavě. Před ním na stolku leželo pár bochníků chleba, tři sýry a několik scvrklých jablek. Hned vedle jeho stolku stála nádoba plná teplého čaje. Ještě se z něj kouřilo.
Vedle něj měla své živobytí nějaká stařena. Choulila se ve svých hadrech na studené podlaze a četla si jakýsi hustě popsaný papír. Kolem nosu měla plno černých výrůstků, nejspíš pozůstatek po nějaké nové nemoci, na kterou už nikdo nevynalezne lék.
Naproti stařeně měla zboží vystavené na tlusté růžové dece další žena. Prodávala skoro to samé co její kolegyně. Na dece ležely nějaké starší boty, hřebeny, notes, několik propisek, čutora na vodu a mnoho dalších předmětů.
Vedle ní, blíž k Veronice, bylo na konstrukci ze tří dřevěných tyčí pověšeno plno oblečení - šály, kabáty, kalhoty, sukně a trička přehozená přes sebe bez ladu a skladu. Prodávala je dívka ne starší než Ver, mohlo jí být nejvíc patnáct let. Měla plavé vlasy a útlou postavu.
Napravo od Ver, ve dvou přepážkách, kde se dříve prodávaly lístky na vlaky, které nechali Stíni již před lety roztavit a ze získaného materiálu vyrobit zbraně, měli živnost ti nejbohatší obchodníci. Jejich zboží, ať už kradené, či nalezené, bylo uloženo vzadu ve skladu. Obchodníci si jen na bezpečnostní sklo přepážky vyvěsili lístek s nabídkou. Ještě k tomu postávali poblíž dva vojáci Vyvolených. Za takové místo k prodeji se musí platit hříšné peníze.
Po Veroničině levé ruce se pak nacházela dlouhá chodba a dveře, z nichž každou chvíli vyšel nějaký voják Vyvolených. Nejspíš tam měli ústřednu.
Veronika prošla skrz celou halu. Kupodivu tu nebyli žádní žebráci, čemuž se Ver divila, neboť venku už začínal foukat mrazivý vítr a uvnitř budovy bylo příjemné teplo. Odpověď dostala hned, jak vešla na první nástupiště. Bylo celkem čisté, dokonce i s funkčním elektrickým osvětlením. Stálo tam několik vojáků. Na tom druhém a také v kolejištích se pak v provizorních úkrytech tísnilo nejméně sto špinavých a zubožených lidí. Uprchlíci z míst, kde před nedávnem řádily epidemie. Sotva se někdo z nich odvážil přiblížit ke koleji u prvního nástupiště, namířil na něj některý z vojáků zbraň a ten nebožák se raději rychle stáhl. Veronika na to udiveně zírala.
"Trh je od toho, aby se na něm obchodovalo, ne aby tam přespávala kdejaká lůza," ozvalo se za ní.
Škubla sebou a polekaně se otočila. Za ní stála vojačka Vyvolených. Měla na sobě jejich typickou uniformu: obyčejnou černou čepici, černou bundu, maskáčové kalhoty a pevné černé šněrovací boty. Vojáci Vyvolených se od vojáků Stínů lišili jen pokrývkou hlavy. Vojáci Stínů, což byli vlastně ti nejlepší vojáci Vyvolených pracující přímo pro Stíny a mající nějakou tu šanci, že se mohou jednoho dne stát Vyvolenými, nosili místo černých čepic tmavě zelené barety a v létě pak černé tričko, které zdobil zelený pruh.
"Hledáš něco?" zeptala se Veroniky vojačka nedůvěřivým tónem, jako by se rozhodovala, zda-li ji nemá rovnou zavléct k ostatním nešťastníkům na druhém nástupišti.
Veronika si odkašlala a sebevědomým tónem odpověděla: "Nějakou ubytovnu."
Vojačka se otočila a ukázala na vývěsní štít, přemalovaný bílou barvou, na nějž někdo narychlo načmáral černým fixem postel. "Tak ta je támhle."
"Díky," řekla Ver.
Vojačka na ni na rozloučenou kývla a pak se pustila do rozhovoru s jedním ze svých kolegů. Ver se vydala k ubytovně. Dvakrát zaklepala na bíle natřené dveře a vešla dovnitř. Uvnitř bylo šero, ale příjemné teplo a ten smrad taky nebyl tak hrozný jako v hale nádraží. Za chvíli rozeznala u dveří stůl a za ním starší ženu s vlasy v šátku.
"Dobrý den," pozdravila Ver.
"Aby byl," odpověděla žena a vzápětí ji schvátil hlasitý záchvat kašle. Když se konečně dokázala pořádně nadechnout, zeptala se: "Máš sto korun na nocleh?"
Veronika přikývla. Rozepnula svou plátěnou tašku a vylovila z ní koženou peněženku.
Peněženku nebožtíka sedláka, pomyslela si a v duchu si znova vybavila všechnu tu hrůzu, kterou už stačila za těch posledních pár dní vidět. Rychle vše zapudila do pozadí a položila před ženu na stůl bankovku.
Majitelka noclehárny si ji strčila do kapsáře a zavedla Veroniku k jejímu lůžku.
"Přišla's jenom přezimovat, nebo se tu hodláš usadit?" zeptala se jí, když ji zavedla před čistě vypadající postel v rohu.
"Asi… asi se usadím," odpověděla Ver a pak se osmělila. "Nevíte, kde se tu dá najít nějaká práce?"
"To budeš muset zajít do náborárny, děvče. Víš co? Hned jak se ráno vzbudíš, tak ti tam ukážu cestu, dobře?"
Veronika přikývla. Sundala si boty, strčila je do své tašky a opláchla si obličej ve kbelíku chladivé vody poblíž postele.
"Nechceš si to na noc schovat u mě?" zeptala se majitelka noclehárny a ukázala na Veroničinu celkem objemnou cestovní tašku.
Veronika možná byla z vesnice, ale rozhodně nebyla hloupá. Ani na vesnici totiž nemohla věřit nikomu. Lidé uštvaní bídou by udělali cokoli, jen aby se měli na chvíli dobře. Proto jich taky tolik vstupovalo do armády.
Veronika rázně zavrtěla hlavou. Majitelka noclehárny jen pokrčila rameny a vydala se kulhavou chůzí zpět ke svému pracovnímu stolu, protože právě přišel další nocležník.

Veronika si lehla pod těžkou kousavou deku a batoh přitiskla k sobě. Ty nejcennější věci si schovala pod tričko a pak nechala konečně tělo po dlouhé cestě odpočívat.