1. Nádraží

18. dubna 2016 v 15:25 | Mary-Dionne |  Veronika
Moje první dopsané "dílo"... Odehrává se v (ne)daleké budoucnosti, v kulisách města a vesnice, kde jsem se narodila a dodnes žiji. Svět už lidem nepatří, ale i po nevydařeném povstání se ještě někteří drží naděje, ať už jakkoli malé.
Začíná podzim. Veronika přichází do města, za sebou své dětství ve vesnici a nejasnou budoucnost před sebou. Dokáže právě ona všechno změnit?


Žlutá budova nádraží se tyčila nad těmi ostatními, většinou narychlo postavenými z nalezených sutin, jako chrám. Místní lidé našli nedávno ve starém sklepě jednoho z původních domů plno kbelíků žluté barvy a pustili se do její opravy. Když jste ale přišli blíž, nedala se přehlédnout dvě její naprosto zdevastová křídla, na která už nejspíš nezbyla barva ani síly.
Veronika otevřela jedny ze tří na hnědo natřených, ale už značně oprýskaných dveří. Sklo v nich už bylo úplně vybité a díry překryty několika hadrami. Jakmile vkročila dovnitř, uhodil ji do nosu nesnesitelný zápach nemytých těl, zkaženého jídla a bůh ví čeho dalšího.
"Budeš si muset zvykat," řekla si. "Tohle není vesnice, ale město."
V zadní části haly, na poničených a špinavých kachličkách, měli své zboží rozložené místní obchodníci. Nalevo, blíž k Veronice, seděl na bytelné dřevěné židli zakrslý muž s černou čepicí na hlavě. Před ním na stolku leželo pár bochníků chleba, tři sýry a několik scvrklých jablek. Hned vedle jeho stolku stála nádoba plná teplého čaje. Ještě se z něj kouřilo.
Vedle něj měla své živobytí nějaká stařena. Choulila se ve svých hadrech na studené podlaze a četla si jakýsi hustě popsaný papír. Kolem nosu měla plno černých výrůstků, nejspíš pozůstatek po nějaké nové nemoci, na kterou už nikdo nevynalezne lék.
Naproti stařeně měla zboží vystavené na tlusté růžové dece další žena. Prodávala skoro to samé co její kolegyně. Na dece ležely nějaké starší boty, hřebeny, notes, několik propisek, čutora na vodu a mnoho dalších předmětů.
Vedle ní, blíž k Veronice, bylo na konstrukci ze tří dřevěných tyčí pověšeno plno oblečení - šály, kabáty, kalhoty, sukně a trička přehozená přes sebe bez ladu a skladu. Prodávala je dívka ne starší než Ver, mohlo jí být nejvíc patnáct let. Měla plavé vlasy a útlou postavu.
Napravo od Ver, ve dvou přepážkách, kde se dříve prodávaly lístky na vlaky, které nechali Stíni již před lety roztavit a ze získaného materiálu vyrobit zbraně, měli živnost ti nejbohatší obchodníci. Jejich zboží, ať už kradené, či nalezené, bylo uloženo vzadu ve skladu. Obchodníci si jen na bezpečnostní sklo přepážky vyvěsili lístek s nabídkou. Ještě k tomu postávali poblíž dva vojáci Vyvolených. Za takové místo k prodeji se musí platit hříšné peníze.
Po Veroničině levé ruce se pak nacházela dlouhá chodba a dveře, z nichž každou chvíli vyšel nějaký voják Vyvolených. Nejspíš tam měli ústřednu.
Veronika prošla skrz celou halu. Kupodivu tu nebyli žádní žebráci, čemuž se Ver divila, neboť venku už začínal foukat mrazivý vítr a uvnitř budovy bylo příjemné teplo. Odpověď dostala hned, jak vešla na první nástupiště. Bylo celkem čisté, dokonce i s funkčním elektrickým osvětlením. Stálo tam několik vojáků. Na tom druhém a také v kolejištích se pak v provizorních úkrytech tísnilo nejméně sto špinavých a zubožených lidí. Uprchlíci z míst, kde před nedávnem řádily epidemie. Sotva se někdo z nich odvážil přiblížit ke koleji u prvního nástupiště, namířil na něj některý z vojáků zbraň a ten nebožák se raději rychle stáhl. Veronika na to udiveně zírala.
"Trh je od toho, aby se na něm obchodovalo, ne aby tam přespávala kdejaká lůza," ozvalo se za ní.
Škubla sebou a polekaně se otočila. Za ní stála vojačka Vyvolených. Měla na sobě jejich typickou uniformu: obyčejnou černou čepici, černou bundu, maskáčové kalhoty a pevné černé šněrovací boty. Vojáci Vyvolených se od vojáků Stínů lišili jen pokrývkou hlavy. Vojáci Stínů, což byli vlastně ti nejlepší vojáci Vyvolených pracující přímo pro Stíny a mající nějakou tu šanci, že se mohou jednoho dne stát Vyvolenými, nosili místo černých čepic tmavě zelené barety a v létě pak černé tričko, které zdobil zelený pruh.
"Hledáš něco?" zeptala se Veroniky vojačka nedůvěřivým tónem, jako by se rozhodovala, zda-li ji nemá rovnou zavléct k ostatním nešťastníkům na druhém nástupišti.
Veronika si odkašlala a sebevědomým tónem odpověděla: "Nějakou ubytovnu."
Vojačka se otočila a ukázala na vývěsní štít, přemalovaný bílou barvou, na nějž někdo narychlo načmáral černým fixem postel. "Tak ta je támhle."
"Díky," řekla Ver.
Vojačka na ni na rozloučenou kývla a pak se pustila do rozhovoru s jedním ze svých kolegů. Ver se vydala k ubytovně. Dvakrát zaklepala na bíle natřené dveře a vešla dovnitř. Uvnitř bylo šero, ale příjemné teplo a ten smrad taky nebyl tak hrozný jako v hale nádraží. Za chvíli rozeznala u dveří stůl a za ním starší ženu s vlasy v šátku.
"Dobrý den," pozdravila Ver.
"Aby byl," odpověděla žena a vzápětí ji schvátil hlasitý záchvat kašle. Když se konečně dokázala pořádně nadechnout, zeptala se: "Máš sto korun na nocleh?"
Veronika přikývla. Rozepnula svou plátěnou tašku a vylovila z ní koženou peněženku.
Peněženku nebožtíka sedláka, pomyslela si a v duchu si znova vybavila všechnu tu hrůzu, kterou už stačila za těch posledních pár dní vidět. Rychle vše zapudila do pozadí a položila před ženu na stůl bankovku.
Majitelka noclehárny si ji strčila do kapsáře a zavedla Veroniku k jejímu lůžku.
"Přišla's jenom přezimovat, nebo se tu hodláš usadit?" zeptala se jí, když ji zavedla před čistě vypadající postel v rohu.
"Asi… asi se usadím," odpověděla Ver a pak se osmělila. "Nevíte, kde se tu dá najít nějaká práce?"
"To budeš muset zajít do náborárny, děvče. Víš co? Hned jak se ráno vzbudíš, tak ti tam ukážu cestu, dobře?"
Veronika přikývla. Sundala si boty, strčila je do své tašky a opláchla si obličej ve kbelíku chladivé vody poblíž postele.
"Nechceš si to na noc schovat u mě?" zeptala se majitelka noclehárny a ukázala na Veroničinu celkem objemnou cestovní tašku.
Veronika možná byla z vesnice, ale rozhodně nebyla hloupá. Ani na vesnici totiž nemohla věřit nikomu. Lidé uštvaní bídou by udělali cokoli, jen aby se měli na chvíli dobře. Proto jich taky tolik vstupovalo do armády.
Veronika rázně zavrtěla hlavou. Majitelka noclehárny jen pokrčila rameny a vydala se kulhavou chůzí zpět ke svému pracovnímu stolu, protože právě přišel další nocležník.

Veronika si lehla pod těžkou kousavou deku a batoh přitiskla k sobě. Ty nejcennější věci si schovala pod tričko a pak nechala konečně tělo po dlouhé cestě odpočívat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama