11. Večírek

28. dubna 2016 v 18:31 | Mary-Dionne |  Veronika
Do Města dorazili Krauseovi - bohatá rodina Stínů z Německa. Na přivítanou je uspořádán večírek, Ver je samozřejmě mezi zvanými. Má jít jen o nevinnou zábavu mezi místní smetánkou, ale pro Veroniku vše vyústí v nečekané rozhodnutí...

Celá jídelna zářila tisícem svíček. V domě německých Stínů nechali všechno elektrické osvětlení vypnuté a vsadili na plno malých mihotavých plamínků. Ve velké jídelně stály tři malé stolky se zlatými ubrusy s dortíky a svícnem uprostřed. Na stropě byly připevněny kusy hebké látky, od níž se světlo tlumeně odráželo. Ver by se na to dokázala dívat celé hodiny, kdyby je nezačal vítat jeden z jejich hostitelů a ona se nemusela soustředit na překlad.
Rodinu německých Stínů tvořili také jen tři členové. Werner Krause, starosta města Leipzigu a okolí, jeho žena Käte a syn Karl. Vypadali všichni podobně: blonďaté vlasy, šedé oči a pohrdání vepsané do tváře. Pan Krause a jeho syn měli oba stejné černé obleky a Käte nádhernou róbu až ke krku s černými perlami.
Ver rozuměla téměř všemu, co říkali, a neznámá slovíčka si nějak domyslela. Po vzájemném představení se odebrala do zahrady. Našla si stinný kout, osvětlený jen třemi svíčkami, a tam se usadila na lavičku. V dlani žmoulala hebkou látku svých večerních šatů a poslouchala směs hlasů, doléhající k ní z domu a zurčení fontánky nedaleko.
"Krásné šaty," ozvalo se vedle ní německy. Cukla sebou a ohlédla se.
Na lavičku vedle ní si nenápadně přisedl Karl.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit," řekl na Veroniku příliš rychle.
Ver ho požádala, aby to zopakoval pomaleji. "Pořád se učím," dodala omluvně.
"Ale jde ti to skvěle. Ještě jsem nepoznal žádnou cizinku, která by se naučila tak dobře německy za tak krátkou dobu," lichotil jí mladý Stín.
Ver se usmála.
"A žádná se rozhodně neuměla smát tak krásně, jako ty," řekl Karl a položil svou dlaň na tu Veroničinu. "Nepůjdeme si zatančit?"
"Dobře," souhlasila Ver a nechala se Stínem dovést až na parket.
Pokud něčím dokázala přebít své nevalné výsledky z matematiky, byl to právě tanec. S Karlem vplula hladce na parket a za chvíli se všichni v sále dívali jen na ně. I Karl byl dobrý tanečník. Vedl ji jemně, ale přitom pevně a celou dobu jí hleděl do očí. Ver prvně uhýbala pohledem, ale nakonec si nemohla pomoct a začala si prohlížet jeho tvář. Měl oválný obličej se skoro neviditelným světlým obočím a tajemně se usmívajícími rty. Jen ty oči. Ačkoli se to Ver snažila vytěsnit z hlavy, Karlovy oči říkaly přesný opak toho, co jeho tělo. Ruce jí držel na kříži a párkrát ji jemně pohladil palcem. To svědčilo o tom, že k ní cítí nějaké sympatie, ale oči na ni shlížely s nefalšovaným pohrdáním, tak vlastním pro Stíny. Když se do nich podívala, cítila se jako shnilé ovoce, těsně předtím, než ho někdo nakopne.
Když píseň skončila, usadila se Ver zase na stejné lavičce. Karl jí slíbil, že dojde pro něco k pití. Nemohla si to srovnat v hlavě. Zatím se znali příliš krátce na to, aby si ujasnila, jestli se jí zamlouvá, ale nemohla uvěřit tomu, že se líbí ona jemu. Stínové možná nejsou tak špatní. William sice říkal, že nemají emoce, ale Ver pochybovala o tom, že by nedokázali milovat.
Za keřem vedle lavičky zahlédla Karla. V rukou měl slíbené drinky a bavil se se svou matkou. Ver pár slov z jejich rozhovoru zaslechla, jedním z nich bylo i její jméno. Nechtěla být zvědavá, ale prostě musela zjistit, co si o ní Karl a Käte můžou povídat. Nenápadně zašla za promítací plátno, které zde bylo připraveno pro večerní kino, a dělala, že je zcela zaujatá malou soškou ježka se svíčkou na hřbetě. Přitom měla Karla a Käte přímo na doslech. Musela se opravdu snažit, aby jim porozuměla, přeci jen mluvili rychle a s divným přízvukem.
"Tak co na ni říkáš? Budete si rozumět?" zeptala se Käte.
"Nevím…," řekl její syn a odmlčel se. "Maude byla větší… dáma. S ní jsem se měl alespoň o čem bavit. Ale je dobře, že má pan Mallory ještě další dceru, jinak bychom tohle území nikdy nezískali. Manželství s tou vesničankou je oproti tomu jen malá nepohoda, kterou lehce zvládnu."
"Je skvělé, že to bereš takhle," ocenila ho Käte. "Máš pravdu, že se k tobě Maude hodila víc, ale co můžeme dělat. Tak už běž, ať na tebe nemusí dlouho čekat. Prsten máš, že ano?"
S Ver se celý svět zhoupl. Pochopila správně, že si má Karla vzít? To jenom proto byl k ní celý večer tak pozorný. Z jejich svazku také nebyl zrovna nadšený. Nevěděla, co má dělat. Rozhodně teď nechtěla vidět Karla ani kohokoliv z jeho rodiny. Musí za Rebekou. William přece říkal, že jí na Ver záleží. Určitě by nesouhlasila s tím, aby si Ver vzala někoho, koho nechce.
Vyšla tedy zpoza promítacího plátna a úspěšně se proplížila kolem Käte. Rebeku předtím viděla v tanečním sále. Doufala, že ji tam najde bez Williama. Jenomže ještě předtím, než se vůbec dostala dovnitř, zastavil ji Karl a nabídl jí jednu ze sklenic s koktejlem a plátkem ananasu.
"Veroniko! Nemohl jsem tě najít, kam ses poděla?"
Zrovna před tebou utíkám, ty lháři! pomyslela si Ver v duchu, ale nahlas řekla: "Dlouho jsi nešel, tak jsem tě hledala."
"Omlouvám se, to je moje chyba. Ještě jsem musel něco probrat s matkou."
A náhodou to byla naše svatba, že ano? "V pořádku." Ver se křečovitě usmála a sedla si na nejbližší lavičku, aby si vypila svůj drink.
Když odložila prázdnou sklenici na tác k procházející služebné, chtěla se nějak nenápadně vytratit, ale Karl ji chytil za ruku a zeptal se: "Nepůjdeme si ještě zatančit? Myslím, že s takovou tanečnicí by byla škoda jediný tanec vynechat."
Ver souhlasila. Chtěla se ujistit, jestli je Rebeka pořád v tanečním sále. A opravdu, když se při tanci nenápadně rozhlížela kolem, spatřila svou nevlastní matku stát opodál a bavit se s Käte a ještě nějakou Vyvolenou. To nevypadá dobře, pomyslela si. Teď rozhodně neměla v plánu mluvit i s Käte. Ale snad si bude moct vzít Rebeku někam stranou.
Píseň skončila a Ver se chystala rychle vypařit. Podívala se kolem sebe a zjistila, že je nějak moc pohledů namířených právě na ni a Karla. Zmateně se ohlédla na mladého Stína. Právě v ten okamžik si před ní Karl kleknul na jedno koleno a řekl nahlas, aby ho bylo slyšet v celém tanečním sále: "Veroniko Mallory, vezmeš si mě?"
Ver zůstala na chvíli úplně paralyzovaná. Bylo jí špatně a současně měla strašný strach. Ještě k tomu se na ni dívali snad všichni hosté v Krauseovic domě, včetně jejího otce a Rebeky. Úplně u dveří spatřila Adélu s podnosem v ruce. Nevěděla, jestli se jí to jen nezdá, ale vypadalo to, jako by služebná nenápadně zavrtěla hlavou.
Ver jednu chvíli uvažovala o tom, že kývne. Že se prostě podvolí a za Karla se provdá, bude s ním mít děti a vůbec, že prostě povede normální život a bude se mít v rámci možností dobře. Jenže to by to nesměla být Renatina dcera. Přežila rok jako vyvrhel celé vesnice. A když se dokázala povznést nad všechny ty urážky, dokáže i teď odmítnout svatbu se Stínem, o niž ani jeden z nich nestojí.
"Vždyť se známe teprve den," řekla Ver tiše do nastalého ticha. Pak už normálním hlasem dodala: "Nemůžu se vzít někoho, koho vůbec neznám. Navíc, je mi teprve patnáct. Ještě mám dost času se rozhodnout, s kým chci strávit život."
Karl odhodil krabičku s prstenem na podlahu. V davu to začalo rozrušeně šumět. Mladý Stín se postavil a ještě do krabičky kopl. "Není to o tobě," řekl. "Domluvili to naši rodiče. Ty bys měla být jenom šťastná, že tě nenechali zabít hned poté, co se o tobě dozvěděli. Takže se ptám ještě jednou: Vezmeš si mě?"
Ver zůstala v šoku stát. Najednou jí to do sebe začalo zapadat. Potřebovali náhradu za Maude. To ona se měla vdát za Karla a spojit tak obě rodiny. Jenže byla zavražděna. A proto jsem se jim hodila já.
"NE!" zakřičela Ver přes celou halu. Pak se bezmyšlenkovitě rozeběhla ven z domu. U hlavních dveří si vyzula lodičky, které jí bránily v rychlejším běhu, a vyrazila ke zdi. Chtěla se vrátit zpátky na gymnázium, zalézt si pod deku na svou matraci a nikomu na nic neodpovídat. Cítila se zrazená. Myslela si, že by William a Rebeka mohli být vcelku dobří rodiče, i když Stíni, ale zmýlila se. Tohle se nedalo omluvit tím, že jsou prostě jiní. Nenáviděla je oba.
U zdi na chvíli zpomalila. Z tmavých mraků na obloze se spustil hustý déšť. Rychle se schovala do průchodu a zaťukala na vojačku za přepážkou.
"Musím okamžitě projít na druhou stranu," řekla jí. Musela vypadat při nejmenším podivně. Patnáctiletá Stínka s mokrými vlasy přilepenými k hlavě, rozmazanými líčidly, ve večerní róbě a ještě k tomu bez bot. Nebylo divu, že se vojačka tvářila poněkud překvapeně.
"Je mi líto, ale v rámci vaší bezpečnosti byste se měla okamžitě vrátit domů," odmítla ji nekompromisně.
"Ale to já nemůžu!" zaúpěla Ver. Tím vojačku jen utvrdila v přesvědčení, že není úplně duševně v pořádku. Vojačka zvedla telefon a vytočila nějaké číslo.
Ver si domyslela, že chce zavolat někoho, aby ji odvedl zpět k Williamovi, a tak se dala na zběsilý útěk podél zdi. Déšť neustále zesiloval. Za chvíli na sobě neměla nit suchou a třásla se zimou, ale bylo jí to jedno.
Nakonec ji asi po půlkilometrovém běhu zastavila hlídka vojáků Stínů. Kopala a oháněla se na všechny strany, ale tihle vycvičení profesionálové s ní neměli téměř žádnou práci. Opatrně si usadili na zadní sedadla auta a rychle zamknuli dveře.

Ver si pamatovala jen útržky toho, co se dělo dál. Jako by to byl jen sen. William a Rebeka ji vítají v předsíni. Adéla ji zabalí do deky a odvede do pokoje. Před spaním jí něco vypráví, ale Ver jí nerozumí. Chce se jen dostat pryč od té zrady všude kolem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama