12. Z donucení

29. dubna 2016 v 13:59 | Mary-Dionne |  Veronika
S tímto problémem se setkávají převážně princezny v pohádkách. Ale nevyhnul se ani Veronice, dědičce Kraje. Její otec ji chce provdat a neváhá proti ní použít právě její lidskou polovinu.

Když se vzbudila, seděli na okraji její postele William a Rebeka. Nevěděla, co to má znamenat, protože Rebeka do jejího pokoje chodila jen výjimečně a William se tam vlastně ještě nikdy za tu dobu, co u něj Ver bydlela, nezastavil. Protřela si oči a zjistila, že na se na ni oba dívají.
"Včera jsi dala naší pověsti pořádně zabrat," řekla Rebeka. "Ale zapomeň na to, je toho na tebe přeci jen trošku moc. I když jsi Karla urazila, je ochotný si tě stále vzít. Werner, jeho otec, sice žádal veřejnou omluvu, ale Karl ti to odpouští, prý ti to nechce dělat ještě těžší."
"Podle mě je k tobě až příliš shovívavý," zabručel William.
"Svatba bude pozítří," pokračovala Rebeka. "Chvíli si spolu vyzkoušíte žít v jedné z volných vil a jestli půjde všechno dobře, odstěhujete se do Leipzigu."
Ver se na posteli rázně posadila. "A když řeknu ne?"
William si povzdychl. "Veroniko, tys to pořád ještě nepochopila, viď? Tady nejde o tvoje sympatie ke Karlovi. Já jsem Rebeku poprvé viděl až při obřadu, buď ráda, že jste se mohli před svatbou alespoň seznámit a přestaň sem plést ty vaše hloupé lidské zvyky."
"Jestli si myslíš, že je láska hloupá, tak si akorát sám protiřečíš," ušklíbla se Ver vzdorně. "Neříkal's mi náhodou hned první den, že's miloval moji mámu? Ale jenom zvyky Stínů ti bránily s ní žít. Není tohle hloupé?"
Rebeka se překvapeně podívala na Williama. Ten se zamračil ještě víc. "Chtěl jsem se chovat jako dobrý otec, ale nedáváš mi na výběr. Rebeko?"
Jeho žena přikývla. Pak se oba začali Ver přímo před očima měnit. Staly se z nich tmavé kreatury, bytosti složené ze stínů. Prošli postelí jako duchové, ale přesto dokázali Ver pevně chytit za ruce a vytáhnout ji ven z pokoje. Chtěla křičet, ale věděla, že by jí stejně nikdo nepomohl. Oba ji pomocí svých schopností ochromili a jako loutku přivedli až dolů, do jejich ložnice. Jeden ze Stínů, nejspíš Rebeka, odsunul pouhým pohybem ruky skříň a otevřel poklop v podlaze pod ní. Ver sestoupila po točitém schodišti do podzemní místnosti. Stěny i podlaha byly čistě bílé. Po jejím obvodu se táhly řady moderních počítačů a uprostřed místnosti stál jeden velký ovládací panel plný tlačítek. William ji k němu odvedl, zatímco Rebeka uzavřela tajný vchod a rozsvítila všechny zářivky v místnosti, které Ver na chvíli oslepily.
"Starý dobrý řídící bunkr," řekl se zalíbením v hlase William.
"Nemůžete se ehm… proměnit zpátky?" zeptala se tiše Ver. Začínala se bát.
"Myslím, že by to celé situaci jen ubralo na vážnosti," odpověděl její otec. "Rebeko, zapneš mi prosím promítačku?"
Veroničina nevlastní matka se přesunula k promítacímu plánu a chopila se ovladače. William zatím pracoval s řídícím panelem. Pak se na plátně znenadání objevila mapa města. William ji nechal přiblížit k jedné z mnoha budov.
"Víš, co to je?" otázal se Veroniky.
"Nádraží."
"Jestli se nemýlím, jednu noc jsi tam přespávala."
Ver přikývla.
"A víš, kdo všechno tam bydlí, že?"
"No… uprchlíci." Ver to začínalo pomalu docházet.
"A také celá základna vojáků Vyvolených, kteří udělají cokoli pro povýšení. Ale jdeme dále." William se zaměřil na další budovu. Ver ke své hrůze zjistila, že je to gymnázium. "Tady to taky dobře znáš, nemýlím se? Žije tam plno pozůstalých po rebelantech. Někteří jsou ještě děti, které budou chtít v brzké době smrt svých rodičů pomstít. Udělal bych jen dobře, kdybych je nechal všechny zabít."
"Prosím tě, nedělej to!" zhrozila se Ver a pomyslela na Roberta, Terezu i všechny ostatní, které třeba jen potkala na chodbě.
"Neříkal jsem, že to udělám. Chci tě jen seznámit s událostmi, které by se mohly stát, kdyby ses odmítla stát Karlovou manželkou."
Maminko, jak sis jenom mohla vybrat takovýho krutýho parchanta? divila se v duchu Ver. Ale už věděla, že nemá na výběr. Zlomili ji. Nemohla by žít s vědomím, že tolik lidí zemřelo jen za její svobodu.
"Dobře, vezmu si Karla," souhlasila Ver. "Ale necháš je žít, všechny."
"No vidíš, že jsi konečně přišla k rozumu," pochválil ji William. Chtěl ji pohladit po vlasech, ale Ver znechuceně ucukla. "Málem bych zapomněl," zasmál se William a vzal na sebe zase podobu člověka. "Lepší?"
"Budu tě do konce života nenávidět v jakékoli podobě," odsekla Ver jedovatě.
"Ale Veroniko," chlácholila ji Rebeka, už také ve své lidské podobě. "Sama poznáš, že na manželství není nic špatného."
"Není, když je s tím, koho si vyberu."
"Karla sis přece vybrala," řekl výhružně William a ukázala na řídící panel.
"Ano," řekla tiše Ver. Pak se otočila a ráznými kroky vyšla schody do ložnice a pak ještě jedny do druhého patra. Rozbrečela se teprve až se za ní zabouchly dveře jejího pokoje. Bude se vdávat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama