2. Noční můra

18. dubna 2016 v 18:54 | Mary-Dionne |  Veronika
Ono se to řekne, odejít od své minulosti... Ale ona má tu špatnou vlastnost se neustále vracet. Když už ne v podobě lidí, alespoň v podobě nočních můr.


Propadla se do tvrdého spánku plného až příliš reálných nočních můr, z něhož se ne a ne probudit. Mrtvoly. Byly všude. Snad v každém stavení leželi lidé, které znala od dětství, v různých stádiích rozkladu. Ti, kteří onemocněli jako první, zemřeli ještě ve svých postelích, pár jich bylo zakopáno na hřbitově, ale vzhledem k rychlému nárůstu počtu obětí už nezbyl nikdo, kdo by ty ostatní pohřbil. Veronika je nacházela všude. V domech i zhroucené na dvorech a v ulicích. Procházela se po návsi a nezbyl tu nikdo, kdo by se jí mohl smát nebo ji proklínat. Všechny je skolila epidemie. Zbyla jen ona.
Prohledala celý sedlákův byt. Pobrala to nejlepší oblečení, užitečné věci a samozřejmě všechny peníze, co našla. Ať si lidé říkají, co chtějí, na cestu se budou hodit.
Najednou se ozval ze sedlákovy ložnice skřípot. Ver se tam šla potichu podívat. Sedlák a jeho žena, kteří ještě před chvílí leželi mrtví na posteli, stáli každý z jedné strany lože. Až na jejich poněkud zfialovělá těla a strnulé pohyby vypadali jako živí. Oči sedláka a jeho manželky se upíraly na Veroniku, která stála s vakem plným jejich věcí v rohu. Rychle se otočila, chtěla utéct, ale ve dveřích do ložnice stála jakási černovlasá žena. Její matka. Pořád stejně krásná s těma svýma kočičíma očima a vlnitými černými vlasy. Ale to přece není možné! Přece matce hned, jak ji našla, vykopala pod její oblíbenou jabloní hrob a s květinami v ruce ji tam uložila. Veroničina matka udělala krok vpřed a řekla tichým, skřípavým hlasem: "Krást se nemá, holčičko."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama