5. Gymnázium, část 1

21. dubna 2016 v 17:23 | Mary-Dionne |  Veronika
Poslední útočiště pozůstalých po rebelantech.Trn v oku pro Stíny. Robertův domov. To vše je bývalé gymnázium...


Vzbudila se náhle, jako by ji někdo praštil kladivem do hlavy. Cítila, že leží na něčem měkkém, nejspíš na matraci. Do hlavy jí z boku vystřelovala nepříjemná bolest, ale ta chvíli po konci Veroničiny regenerace odezněla do ztracena. Odněkud z dálky, nejspíš z vedlejší místnosti, uslyšela hlasy. Pro jistotu nechala zavřené oči a dělala, že ještě spí.
Hlasy se pořád přibližovaly a po chvíli už šlo rozeznat jednotlivá slova. Ver nastražila uši.
"Nemůžeme tu skrývat zběha," řekla jakási postarší žena zastřeným hlasem.
"Ale mami, vždyť mi zachránila život," odporoval jí nějaký kluk, nejspíš ten, který měl být předtím popraven.
"Robe, v jakém světě to žiješ! Vždyť tady jde hlavně o přežití, válka je u konce, Stíni mají celej svět v hrsti. Teď se šlechetnost nenosí. Rozhodně si nemůžeme pod střechou nechat nějakou zběhlou Vyvolenou."
"Ale co když to není Vyvolená?"
"A kdo asi? Princezna ze Sáby? Vždyť jsi viděl, jak rychle se hojí."
Oba se zastavili u Veroniky. Ver pomalu otevřela oči. Viděla sice rozmazaně, ale mluvit mohla: "Já nejsem Vyvolená."
Žena se k ní naklonila blíž. Měla nakrátko ostříhané tmavé vlasy protkané stříbrem, na obličeji plno vrásek, šedé oči a popraskané rty. Vyhrnula Veronice tričko v místě, kde bylo celé od krve, a sundala jí z boku kus bílé látky s pár rudými kapkami. Kůže pod nimi už byla zcela zacelená. Důkaz o tom, že jí před hodinou prolétla kulka, podávala jen malá narůžovělá jizva.
"Jak nám asi vysvětlíš tohle?!" obořila se na ni žena.
Pravda, lež, pravda, lež, přemítala v duchu Ver. Jelikož ji ale žádná kloudná výmluva nenapadla, řekla jen: "Můj otec byl Stín."
Robert i jeho matka údivem otevřeli ústa.
"A matka?" zeptala se už mírněji žena.
"Člověk. Jmenovala se Renata."
"Myslíš tu Renatu?" vyzvídal dychtivě Robert.
"Nevím, ..."
"Rebelku," ujala se vysvětlování jeho matka. "Kdysi chvíli pobývala tady na gymnáziu. Pak ji ale zajali a jeden ze Stínů si ji vzal k sobě do rezidence... Jak se jmenuje tvůj otec?"
"William Mallory, myslím."
"Pane Bože," vydechl Robert. "To je starosta Města."
"Cože?" vyjekla Ver. "To jsem nevěděla…"
"Tys ho sem přijela hledat?" zeptal se Robert.
Ver zavrtěla hlavou. "Ne. On je mi ukradenej. Ale ve vesnici, kde jsem bydlela, vypukla epidemie. Všichni jsou mrtví. Chtěla jsem odejít dřív, než to tam přijdou vojáci vyčistit."
"A Renata…?" řekla tiše žena.
Ver jen smutně zavrtěla hlavou. Do očí se jí draly slzy, ale stihla je zaplašit.
Robertova matka také vypadala dojatě. Párkrát stiskla svoje popraskané rty, až se jí jedna ranka otevřela a po bradě jí stekl pramínek krve. Rychle si ho setřela rukávem. Smutně se na Ver pousmála a řekla: "Vlastně jsem se ti ani nepředstavila. Jsem Tereza."
Ver přijala nabízenou ruku. "Veronika."
"A já Robert," přidal se Terezin syn. Měl krátké kaštanové vlasy a šedé oči jako jeho matka. Postavou byl spíše menší, ale zato svalnatý.
Veronika se na posteli pomalu posadila. Nacházela se ve třídě jakési školy. Na stupínku stála katedra s ovládacím pultem, z něhož někdo vyrval všechny kabely. Tabule byla kupodivu jen lehce otřískaná. Tři velká okna někdo zakryl těžkými tmavými závěsy, takže sem pronikalo pouze pár paprsků světla. Většinou rozbité stoly a židle ležely naskládány na sobě po okrajích místnosti. Na podlaze se válelo při nejmenším dvacet matrací, stejných, jako byla ta, na níž ležela Ver. Lišily se jedině přikrývkami a polštáři různých barev a materiálů. A úplně vzadu měl každý obyvatel třídy svou poličku s osobními věcmi.
Ver pocítila, že má žízeň. Přeci jen, hodina intenzivní regenerace dala jejímu tělu pořádně zabrat.
"Nemáte něco k pití?" zeptala se Terezy.
Tereza ukázala směrem k hadici, která trčela ze stěny v rohu u dveří. "Roberte, dones jí vodu," přikázala synovi.
Robert se zvedl a došel ke zdroji vody pro celou třídu. Pod hadici postavil plastový kelímek a otočil uzávěrem. Ozvalo se zabublání a z hadice po chvíli vytekl pramínek vody. Když ji donesl k Ver, musela se odporem otřást. Voda podivně páchla a na hladině plavala dvě mastná kola.
Tereza si toho všimla a řekla: "Potrubí už je hodně staré. A balenou vodu si nemůžeme dovolit."
Veronice se už žízní lepil jazyk na patro, a tak se i přes počáteční odpor napila. Voda kupodivu chutnala lépe než vypadala.
"Však mi to neuškodí," usmála se, když se napila a ukázala na jizvu po střele.
Pokusila se postavit, ale ještě neměla tolik síly. Zavrávorala, ale Robert ji naštěstí stačil zachytit. Usmál se a jemně ji posadil zpět na matraci.
"Jak je to tady vlastně s tím ubytováním?" zeptala se Terezy, jakmile se trošku vzpamatovala.
"Za čtyři sta korun na měsíc dostaneš vlastní matraci a můžeš si vybrat třídu, kde budeš spát. Pak taky máš v ceně oběd v jídelně," vysvětlila jí Tereza. "Ale u tebe můj bratr, ten to tu řídí, určitě udělá výjimku, než si najdeš práci. Zachránila's přece Roberta."
"Kdyby lidi měli stejné schopnosti jako já, udělali by totéž," namítla Ver.
"A tys někdy viděla Vyvoleného, aby se někoho zastal?"
Ver zavrtěla hlavou.
"To jsou zrádci," řekl Robert nenávistně.
Na školní chodbě se rozřinčel zvonek. Ve vesnické škole, kam Ver prvních pět let školní docházky chodila, měli podobný. Chtě nechtě si musela na ta poměrně šťastná dětská léta vzpomenout. To ještě nevěděla, čeho jsou Stíni schopní. Představovali pro ni sice nebezpečí, ale na hony vzdálené poklidné Vesnici.
Tereza vstala a obrátila se ke svému synovi. "Mám teď službu, tak tu zatím Veroniku proveď. A ukaž jí, kde najde nějaký nový oblečení, ať nechodí v tom od krve."
Robert přikývl a pomohl Veronice vstát. Nechal ji o sebe opřít a došel s ní pomalu až ke dveřím do chodby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama