5. Gymnázium, část 2

21. dubna 2016 v 17:23 | Mary-Dionne |  Veronika
"V pořádku?" zeptal se jí.
Ver přikývla a udělala pár kroků sama. Regenerace byla u konce a její tělo znovu získalo ztracené síly.
"Tak pojď za mnou," řekl jí Robert.
Z chodby vedly dveře do dalších tříd, nejspíš taky obydlených. Robert zahnul doleva na mezipatro k toaletám. Šířil se kolem nich nesnesitelný pach.
Rob se omluvně usmál. "Jak říkala máma, potrubí už není nejnovější. " Pak se zašklebil. "A občas praskne."
Vystoupali schodiště a dali se rovně kolem dalších tříd. Veronika uslyšela z jedné z nich hlasy. Naklonila se blíž a s potěšením zjistila, že zrovna probíhá vyučování.
"Myslela jsem, že ve městě už žádné školy nejsou, jenom ty pro děti Stínů a Vyvolených," řekla Robertovi.
"V podstatě ne. Ale tahle ubytovna je velká a máme tu i dva lidi, kteří ještě před invazí učili."
"Ale dřív tady byla škola, že?" zajímala se Ver.
"Jo, gymnázium," přikývl Robert.
"Gymnázium?"
"To byla výběrová škola pro ty, kteří udělali přijímací testy," vysvětlil Robert. "Tvoje matka tady vystudovala."
Veronice poskočila srdce při pomyšlení, že po téhle chodbě před patnácti lety chodila její matka. Možná se dokonce i učila ve stejné třídě, kde se před chvíli Ver vzbudila.
Prošli kolem dalších tříd, které většinou sloužily jako sklady nebo noclehárny, a vešli do posledních dveří v chodbě.
Na deseti lavicích leželo vyskládané všechno možné oblečení. Většinou už bylo značně poškozené a špinavé, ale pořád lepší, než celé od krve a s dírou od kulky. Ver si vybrala obyčejné černé tričko s bílým nápisem SKILLET.
"Nevíš, co to znamená?" obrátila se na Roberta.
Pokrčil rameny. "Asi něco z doby před invazí, co já vím."
"Otočíš se?" požádala Roberta. Když to udělal, rychle se převlékla. Doufala, že v něm předchozí majitel nezanechal blechy, svrab nebo nějakou horší nemoc. Sice by se dokázala zregenerovat, ale nic příjemného by to nebylo.
Posléze si ještě vybrala fialovou mikinu s kapucí a utrženou kapsou.
"To oblečení a další věci jsou tady jenom tak, pro kohokoliv?" zeptala se Ver.
"Pro každýho, kdo se tu ubytuje. Fungujeme jako jedna velká rodina, už od války...," vysvětloval Robert. "Nechceš si jít ještě zařídit ubytování, než bude oběd? Můj strejda to tady vede, tak než by sis našla nějakou práci…"
"Já peníze mám," řekla rychle Ver. Vytáhla z kapsy džínů sedlákovu koženou peněženku a ukázala ji Robertovi. Ten přikývl a zavedl ji po schodech dolů, do zapisovací místnosti.
Nacházela se hned za hlavním vstupem do budovy. Byla vyzdobená fotografiemi gymnázia a jeho studentů a měla i vlastní elektrické osvětlení. Za stolem v rohu seděl postarší muž v šedé košili a něco psal na klávesnici opravdu starého počítače, jehož monitor se občas na pár sekund ztmavil a pak zase znenadání rozjasnil, až to pálilo do očí. Jemu to však nevadilo, byl rád, že se mu podařilo zprovoznit alespoň nějaký.
Robert šel za ním a nechal Ver stát ve dveřích.
"Ahoj, strejdo," pozdravil.
Muž zvedl hlavu od papírů a kývl na pozdrav. "Co chceš?" Pak se podíval na Veroniku. "To je ona? Ta Renatina dcera?"
"To jsem já," souhlasila Ver.
"Před chvíli tady byla Terezka, mluvila o tobě. Tvoje matka byla odvážná a silná žena."
Ver byla v rozpacích. Ještě nikdo o její matce takhle nemluvil. "Chtěla bych se tady ubytovat," řekla nakonec.
"To není žádný problém," usmál se na ni Robertův strýc. "Rob ti ukáže, kde jsou matrace. Pak s můžeš najít nějakou třídu, kde ještě zbylo místo. A sklady s věcma jsou ti samozřejmě k dispozici, kdybys cokoli potřebovala. A když zase něco nebudeš potřebovat ty, můžeš to tam nechat pro někoho dalšího."
Ver přistoupila ke stolu a začala počítat peníze. Robertův strýc ale udělal odmítavé gesto a řekl: "Od tebe nic nechci, to by byl hřích. Vždyť jsi mi zachránila kluka."
"Nenechám se tady přece vydržovat," namítla Ver.
Robertův strýc se zasmál. "Jsi stejná, jako tvoje matka. Ale když jinak nedáš, najdi si práci a až budeš mít stálej přísun peněz, teprve mi zaplať, dobře?"
"Dobře," přikývla Ver.
Rozloučila se a vydala se s Robertem do skladu matrací. Byla jím jedna třída hned v přízemí. Matrace a přikrývky zde byly naházené bez ladu a skladu. Ver nakonec našla jednu čistší, bez plísně a známek toho, že jsou v ní nějací paraziti. Z rohu si vzala taky šedou kousavou přikrývku. S Robertovou pomocí to vše donesla do třídy a ustlala si blízko něj a Terezy. Batoh si odložila do své vlastní poličky, ale ty nejcennější věci si jako vždy nechala u sebe.
Pak se na chvíli usadila na matraci a podívala se na Roberta. Zdálo se jí, že už ji nějakou dobu pozoruje. "Asi se teď konečně půjdu zapsat do té náborárny," řekla mu.
"Počkej, půjdu s tebou. Ale nechtěla bys jít nejdřív něco sníst? Za chvilku bude zvonit na oběd," navrhl Robert.
Ver to s vděčností přijala, protože od rána neměla nic v žaludku. Vyrazili tedy do jídelny a cestou míjeli další lidi, kteří se právě vraceli z práce. Několik z nich Roberta pozdravilo.
Když pak sešli po schodech dolů, do dlouhé chodby k jídelně, vytvořila se už před nimi slušná řada. Stoupli si nakonec a Robert se opřel o zeď.
"Nemyslela jsem si, že by ve městě mohlo něco takovýho fungovat," řekla Ver.
"Strejda to má pevně v rukou. Všechny, co dělají nějaký problémy, vyhodí. A Stíni nás kupodivu nechávaj bejt."
Dostali se na řadu. Nějaký strážný u vchodu do jídelny jim nakreslil fixou na ruku značku a vpustil je dovnitř.
"K čemu to je?" zajímala se Ver.
"Znamená to, že už jsi dneska dostala jídlo. Nesmyje se to dřív než zítra."
"To je chytrý," uznala Ver.
U výdejního okénka dostal každý talíř s vařeným zelím a krajícem chleba. Stoly v jídelně už byly většinou obsazené, a tak si přisedli k rodině se dvěma dětmi, které po sobě zrovna házely kuličkami z chleba. Mladá matka s kudrnatými světlými vlasy se je marně snažila zarazit. Když jedna z kuliček přistála Ver v kapuci, rozkřikl se na ně i mohutný otec se strništěm na bradě: "Nemůžete už kurva přestat, holomci?!!" Děti okamžitě ztichly a začaly způsobně jíst zelí. Otec se otočil na Veroniku a zabručel: "Vomlouvám se."
"V pořádku," řekla Ver a musela se usmát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama