6. Náborárna

22. dubna 2016 v 14:31 | Mary-Dionne |  Veronika
Sehnat práci ve světě Stínů je celkem jednoduché, lidé jsou ještě pořád potřeba pro různá podřadnější povolání... Ale zrovna při cestě z jedné z náboráren nastává v příběhu nečekaný zvrat.


Po obědě odvedl Robert Ver do náborárny. Ven vyšli studentským vchodem, který se dal otevřít jen zevnitř a ještě u něj stál jeden ze strážců z gymnázia s malým revolverem za pasem.
Hned, jak otevřeli, šlehl je do tváří mrazivý podzimní vítr. Ver se zavrtala do své bundy a rychlým krokem následovala Roberta. Skoro nikoho po cestě nepotkali. Viděli jen samé zbořené domy, vyvrácené pouliční lampy a sem tam i nějakou smečku toulavých psů. Ti se naštěstí víc věnovali odpadkům na ulici, než jim.
Náborárnu poznala Ver hned. Stejně jako nádraží vypadala nově a byla chráněna vojáky Vyvolených. Na vývěsním štítu se skvělo kladivo. Následovala Roberta do zahrady přes elegantní bílou branku a stanula před nádhernou zrekonstruovanou vilou. Krásnější dům Ver v životě neviděla. Vila měla plno oken, balkonů a výklenků. Po bílých zdech se plazil břečťan v barvách podzimu a končil až těsně pod červenou střechou. Ver na ni chvíli zírala, než ji Robert pobídl, aby šla dál. Vevnitř už to vypadalo mnohem prostěji. V čekárně stálo jen pár obyčejných lavic a na zdech byla zřetelně vidět světlá místa po obrazech. Nikdo jiný kromě nich tu nebyl, přesto čekali alespoň dvacet minut.
"Jak ještě dlouho?" zaskučela Veronika.
"Mně to čekání ani moc nevadí," řekl Robert.
"Proč?"
Místo odpovědi si vzal do dlaně pramínek jejích vlasů a zadíval se jí do očí. Ver zůstala v šoku.
"Co to-?"
Dveře jedné z kanceláří se otevřely a ozvalo se: "Další!"
Ver sebou cukla a vstala z lavice. Uhladila si bundu a vešla do kanceláře. Po Robertovi se ani neohlédla.
Kancelář vypadala mnohem lépe než čekárna. Byla vymalována žlutou barvou a Vyvolenou úřednici oddělovalo od Veroniky bezpečnostní sklo. V rohu stál nehybně voják Vyvolených.
"Dobrý den," pozdravila Ver slušně.
Tělnatá úřednice za přepážkou se ani neobtěžovala odpovědět. To Ver trochu popudilo, ale nedala to na sobě znát. "Hledám práci," řekla.
Vyvolená vytáhla ze zásuvky nějaký papír a začala se Veroniky ptát na jméno, datum a místo narození. Potřebné údaje pak zapsala.
"Máš nějaké zkušenosti s hlídáním dětí?" zeptala se úřednice.
"Ano, mám," odpověděla Ver.
"S domácím zvířectvem?"
Ver přikývla.
"S úklidem domu?"
Ver rovněž souhlasila.
"S obsluhou v restauračním zařízení?"
"To nemám," řekla Ver.
"A nechtěla by ses přidat k armádě?" navrhla úřednice a prohlédla si Ver od hlavy k patě zpoza obrouček svých brýlí. "Jsi mladá, fyzickou kondici máš nejspíš také dobrou… A výcvik by se postaral o to ostatní."
Ver už na ni chtěla v rozhořčení zakřičet něco o zrádcích a svobodě, ale voják v rohu místnosti ji přiměl její názor přehodnotit.
"Myslím, že ne. Nemám na to… kvalifikaci."
Úřednice přikývla a něco načmárala na papír. "Přijď zítra, nějaká práce se tu pro tebe nejspíš najde."
"Na shledanou," rozloučila se s ní Ver a chvatně odešla z kanceláře. Dveře se za ní automaticky zavřely.
"Tak co?" zeptal se Robert a vstal z lavice.
"Nic. Prý zítra," pokrčila Ver rameny. "Ale chtěla mě naverbovat do armády."
"To chtějí každýho," usmál se Robert. "Jako by už tak nebylo dost zrádců," dodal jedovatě.
Vyšli z náborárny na chodník pokrytý mokrým listím. Ulice byla prázdná, jen naproti nim přes ulici seděl na chodníku nehybně holub a náborárnu hlídali zvenčí dva vojáci.
"Nechtěla by ses jít někam projít? Abysme nemuseli trávit celej den v ubytovně…," navrhl Robert.
"Proč ne?" souhlasila Ver, ale myšlenkami byla někde úplně jinde. Odněkud z podvědomí ji zasáhl proud vzpomínek na dětství, stejně, jako přívalový déšť. Nemohla se jim bránit.
Jako ve snách následovala Roberta a detailně si představovala každý zážitek, ještě před tím, než ji všichni začali nenávidět. Zrovna se svou nejlepší kamarádkou skákala z jednoho balíku sena na druhý, když na ni Robert zařval: "POZOR!!!"
Slyšela ho, ale pravý význam slov si uvědomila až ve chvíli, kdy těsně před sebou spatřila dvě světla. Nedokázala se pohnout. Její vědomí jako by vyspávalo kdesi daleko. Prudký náraz ji odhodil tři metry daleko na tvrdý asfalt. Zůstala nehybně ležet a čekala na sny, které přicházely společně s regenerací. Jenže tentokrát je neviděla. Jen chvíli ležela v bezvědomí a pak z velké dálky uslyšela klapnutí dveří od auta.
"Takže, byla to tvoje příbuzná, přítelkyně, kamarádka nebo známá?" slyšela nějakého muže. Šofér Vyvoleného, který chtěl Robertovi zaplatit peněžní náhradu za její smrt.
Ber to, říkala si v duchu. Já se uzdravím a aspoň dostaneš nějaké ty peníze.
Jenže Robert udělal přesný opak toho, oč ho Ver v duchu žádala. Prudce odstrčil řidiče vozu. Ten zavrávoral a spadl na silnici. Upustil bankovky a ty se kolem něj rozsypaly jako podzimní listí. Robert si podřepnul vedle Ver. Odhrnul jí z čela pramen tmavých vlasů a odhalil tak hluboký krvavý šrám.
"Sakra, Ver, začni se už konečně uzdravovat. Ty to zvládneš, prosím…," šeptal k ní tiše.
Ver jeho slova sice slyšela, ale neměla dost síly na to, aby odpověděla. Všechna její energie se momentálně soustředila na léčení jejích vnitřních zranění.
Z vozidla mezitím vyšel i sám majitel, mohutný, alespoň dva metry vysoký Vyvolený s lysou hlavou. Mohlo mu být něco kolem šedesáti let, což prozrazovaly hluboké vrásky kolem úst a poněkud šouravá chůze.
Bez zájmu prošel kolem svého skučícího šoféra až k Robertovi. Natáhl k chlapci ruku a Robert pocítil náhlý nedostatek kyslíku. Začal se dusit a neznámá síla, sevřená kolem jeho krku, jej vytáhla z podřepu a donutila ho pohlédnout na Vyvoleného.
"Přestaň laskavě dělá scény, chlapečku. Seber si ty prachy a mazej zpátky za maminkou," pohrozil Robertovi tak hlasitě, že to bylo slyšet přes celou ulici.
Robert zvedl pohled od mužova černého saka a bílé košile a podíval se mu zpříma do očí. Oči Vyvoleného byly neurčité barvy, ale čišelo z nich čiré zlo a pohrdání. Robert si pomyslel, že tento Vyvolený musí mít za každou cenu pravdu.
"Nekřičte na mě," řekl Robert nebojácně. Ani nevěděl, kde se v něm ta odvaha vzala, ale najednou prostě byla tu.
Oči Vyvoleného se změnily v úzké štěrbiny. "Já nekřičím, já jenom mluvím nahlas."
Neznámá síla kolem Robertova krku polevila a chlapec se vysílením svezl k zemi a lapal po dechu. Vyvolený ho pohrdavě nakopl.
Najednou se ozval řidič, který už se stihl zvednout ze země a rozmluvu svého pána s Robertem se zájmem sledoval: "Pane, ta holka, ona… se asi uzdravuje."
"Cože?!" Vyvolený se na Ver podíval přesně v okamžiku, kdy se jí zacelila rána na čele a mohla konečně otevřít oči.
Už si ji chtěl přitáhnout k sobě pomocí své schopnosti, ale ze strachu, že by potencionální Vyvolené ublížil, ji radši nechal zvednout svým řidičem.
"Takže zběhlá Vyvolená," pronesl s úšklebkem.
"Nejsem a nikdy jsem nebyla Vyvolená," odporovala mu Ver. Po regeneraci se cítila malátná, a tak jí chvíli trvalo, než všechna slova vyslovila správně.
"To tak," ušklíbl se Vyvolený a kývl na jednoho vojáka Vyvolených od náborárny, který přišel nastalou situaci obhlédnout. "Nasaď tady princezničce pouta, odvezu ji na centrálu."
"Ona není Vyvolená!" vykřikl Robert, který se marně pokoušel vstát.
"Já…," Ver se snažila usilovně myslet. Věděla, že tady ji spasí pouze pravda. "Znáte Williama Malloryho?"
"Jistěže, je to přece starosta Kraje," odpověděl arogantně Vyvolený. "A také můj vcelku dobrý přítel."
Když zná Williama osobně, pomyslela si, třeba bude vědět i o mé matce. "Já jsem jeho dcera," vybalila na Vyvoleného.
"Nesmysl. Tu před rokem zabili vzbouřenci, viděl jsem to na vlastní oči."
Ver to nevzdávala. "Když jste jeho přítel, určitě vám řekl o Renatě. O té ženě, kterou si vzal z věznice před patnácti lety, když ještě probíhala vzpoura lidí.
"Renata?" zamyslel se Vyvolený. "Myslel jsem si, že ta děvka potratila."
"Takhle o mý mámě nemluv!" zařvala na něj Ver a chtěla mu vrazil facku. Voják stojící za ní ji však pohotově zadržel.
Vyvolený udělal krok směrem k Veronice. Podrobně si prohlížel její tvář. "Nějaké jeho rysy máš, to se nedá popřít," konstatoval nakonec. "Naložte ji do auta," přikázal vojákovi a šoférovi.
Ver se ani nesnažila bránit, věděla, že by to bylo k ničemu. Oba muži ji hrubě dovlekli k autu a posadili ji na zadní sedadlo. Pak zavřeli dveře a šofér je zvenku zamkl.

"VER!" vykřikl Robert, ale jeho slova zanikla ve vrčení startujícího motoru. Na chvíli se postavil na všechny čtyři, ale hned se zase složil k zemi. Ver na ten pohled do smrti nezapomněla. Zamávala mu, ale přes zatmavené sklo vozu to nejspíš nebylo pořádně vidět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama