7. Otec, část 1

23. dubna 2016 v 19:44 | Mary-Dionne |  Veronika
Ver vlastně autem nikdy předtím nejela. Z vesnice se sice odvážely potraviny v obrněných nákladních vozech, ale ty měly k tomuto elegantnímu černému automobilu daleko. Řidič i Vyvolený seděli mlčky na předních sedadlech a Ver se choulila vzadu. V autě se topilo, a tak si po chvíli rozepnula bundu a zamyšleně hleděla ven z okénka. Za pár minut se rozpršelo a po skle začaly stékat kapky vody. Ver se přistihla, že by se nejradši taky rozbrečela jako malé děcko. Přijela do Města přezimovat a možná se i usadit. Její otec měl být už dávno zpátky doma v Anglii a ne sedět na místní radnici. A ona rozhodně neměla jet v autě Vyvoleného, který ji veze k němu. Sevřela ruce v pěst a potlačila smutek.
Znovu se zadívala z okna. Právě se dostali ke zdi oddělující část města, kde bydleli Vyvolení a Stíni. Postavili ji ze zpevněného betonu a nahoře ji obehnali ostnatým drátem. Na kolchozu stáli vojáci a bedlivě sledovali okolí zdi. Přijít příliš blízko znamenalo jistou smrt nebo alespoň zbičování, když měli vojáci dobrou náladu. Proto se ke zdi téměř žádní žebráci nepřibližovali.
Před autem se pevná železná brána otevřela a řidič i Vyvolený prohodili s vrátnou vojačkou pár slov, než je vpustila dovnitř. Za zdí čekal na Veroniku úplně jiný svět.
Jako první ji udeřilo do očí to čisto. Nikde na zemi se nepovalovaly odpadky, prachu tu bylo minimálně a domy vypadaly neporušeně, i když všechny úplně stejně. Stály na malých parcelách obehnaných dřevěným plotem. Měly tvar obdélníku s bílou omítkou a černými okenními rámy a dveřmi. Na zahradě mívali Vyvolení obvykle lehátka, prolézačky pro děti, květinové záhonky nebo jezírka s lekníny. Nebylo divu, že se k nim chtělo tolik lidí přidat. O takovém bydlení si mohli nechat prostí občané jen zdát.
Sami Vyvolení vypadali šťastně. Po chodnících se procházely upravené matky s kočárky, některé vedly za ruce starší děti. Kromě nich tu Ver nikoho jiného neviděla, takže usoudila, že ostatní budou ještě v zaměstnání nebo ve škole.
Řidič zamířil až k nejhonosnější části města - k vilám Stínů. Stálo jich tu deset a z toho šest obývaných. U té největší a nejkrásnější zastavil. Odemkl dveře a Ver mohla vystoupit. Chtěla si pořádně prohlédnout dům, ale bránilo jí v tom zapadající slunce, které jí málem vypálilo oči. Pak ji Vyvolený hrubě drapl za ruku a táhl ji ke dveřím, u nichž stál jeden z elitních vojáků Stínů. Ohlásil jejich příchod do své vysílačky a pustil Vyvoleného a Veroniku dál.
Ocitli se v nádherné předsíni. Stěny byly natřené pískovou barvou a podlaha z tmavého dřeva. Na stěnách visely obrazy krajin a pod nimi stála moderní černá křesla.
"Posaď se," přikázal Veronice Vyvolený.
Poslušně si sedla a sklonila hlavu. Začala si prohlížet vyleštěnou podlahu. Náhle se otevřely druhé dveře a do předsíně vešla štíhlá Vyvolená v černé sukni a bílé halence.
"Pane," pokynula Vyvolenému. Ten se svou šouravou chůzí vydal za ní.
Ver vstala a chtěla jít také, ale Vyvolená ji zarazila: "Ty ještě ne."
Pak se za ní zavřely zdobené dřevěné dveře. Ver se znova posadila. Přemýšlela, jestli to má brát jako dobré znamení. Třeba ji otec vůbec nechce vidět. Mohl by ji poslat pryč. Anebo také zabít…
Uslyšela klapnutí dveří a spatřila Vyvoleného, který ji sem přivezl, jak v doprovodu té Vyvolené odchází. Pak byla předvolána k Williamovi Mallory.
Za předsíní se nacházela jídelna. Dominoval jí stůl z černého mramoru s doprostřed vsazeným pruhem skla. Kolem něj bylo naskládáno dvanáct černých židlí. Na jedné z nich, v čele stolu, seděl i Veroničin otec. Vypadal mladší, než si jej Ver představovala. Měl přísný hranatý obličej, tmavé vlasy a krátké strniště. Oči mu zakrývaly sluneční brýle typické pro Stíny. Oblékl si černou košili a džíny, nejspíš jeho domácí oděv. Zadíval se na Ver. V jednu chvíli v ní hrklo, ale ovládla se a neuhnula očima. Stín ukázal na jednu ze židlí. Ver ji pomalu odsunula od stolu a posadila se.
Po chvíli ticha William Mallory konečně promluvil: "Takže ty jsi Veronika?"
"Hm," přikývla. V duchu si připomínala vše, co jí o něm řekla matka. Nesmí mu věřit.
Stín si ji znovu detailně prohlédl. "Podobáš se své matce."
"Ale otci naštěstí ne," odsekla Ver.
Její otec se překvapeně zasmál. "A i mluvíš stejně, jako ona."
"Nic o ní nevíte," řekla Ver. Byla naštvaná, že si vůbec po tom všem, co její matce provedl, dovoluje o Renatě mluvit.
Stín se znova zasmál. Veronice to lezlo pěkně na nervy.
"Vím o ní mnohem víc než ty," pověděl William mírně. "Ale nebylo by zajímavé, kdybys mi nejprve řekla, co ti o mě napovídala moje drahá Renata?"
Ver už už chtěla něco odseknout, ale přece jen jí to nedalo. Chtěla znát odpověď: Proč? Proč to všechno udělal? Pohodlně se opřela o opěradlo židle a začala tiše vyprávět. William Mallory jí pozorně naslouchal.
"Říkala, že jste z ní měl ve vězení vytáhnout nějaké informace."
"Nechtěla bys mi začít tykat? Možná mě nesnášíš, ale přece jen mezi sebou máme nějaké ty příbuzenské vztahy," přerušil Ver její otec.
Ver se nechtěla hádat, a tak jen přikývla a pokračovala: "Ale začali jste si rozumět. Místo vyslýchání jsi s ní probíral třeba svobodu a tak. Pak jsi ji nastěhoval k sobě domů. Říkal's jí, že chceš pomoct svobodnému lidstvu na naší planetě a společně jste plánovali znovudobytí Města. Ale když šla svoje lidi zkontrolovat, poslal's na ni vojáky. Všechny rebely zabili a ušetřili jenom moji mámu. Utekla až do Vesnice, kde se usadila na statku a porodila mě."
Ver si ze začátku myslela, že se mýlí, ale ve tváři jejího otce se po čas jejího vyprávění rozléval čím dál větší úsměv. Když skončila, řekl: "Dobře tě zmanipulovala, Veroniko, přímo skvěle. A teď bych ti mohl říct, jak to bylo doopravdy."
Ver mlčela a William si to vyložil jako souhlas. "Ve vězení jsem se do Renaty zamiloval. Ať už ostatní Stíni tvrdí, co chtějí, miloval jsem ji z celého srdce. Měla zajímavé názory a dokázala skvěle vyprávět. Nedokázal jsem ji vyslýchat našimi… obvyklými metodami. Chtěl jsem s ní mluvit, poznat ji a pochopit její stanoviska. Nakonec mi tehdejší starosta dovolil vzít si ji k sobě domů. Na jedné rebelce stejně nesešlo, věznice byly rebelanty doslova přeplněné. Renata mě neustále přesvědčovala, abych jí pomohl získat Kraj do rukou lidí. Nesouhlasil jsem s ní. Ale ona mi začala ukazovat plány a pomalu mě do nich zatahovat i proti mé vůli. Říkal jsem jí snad stokrát, že nebudu rebelům pomáhat, ale ona si pořád vedla svou. Skončilo to tak, že mi napsala, že odchází pomáhat svým lidem. Na stole mi nechala plán celé její vymyšlené akce, se kterou jsem jí měl pomoct. Byla tam mimo jiné i poloha tábora, kde se měli rebelové ukrývat. A zbytek už znáš."
"Ale proč?" nechápala pořád Ver. "Proč jsi je nechal všechny zabít? Celou dobu tu říkáš, jak jsi moji mámu miloval, tak proč jsi nechal vyvraždit všechny její přátele a další lidi, které znala?"
William Mallory si povzdychl. "Zkus si představit, že žiješ ve městě a s tebou celý tvůj národ. A najednou se dozvíš, že je chce někdo nechat všechny zabít. Co uděláš? Samozřejmě zakročíš, aby k tomu nedošlo," starosta se odmlčel. "Renatu jsem miloval, proto jsem ji nechal jít. Ale ty ostatní lidi ne. Chtěli nás všechny pobít. A my, Stíni, nejsme zrádci. Jsme jeden národ, jedna krev. Několikrát jsem Renatě říkal, aby toho nechala, ale neposlechla mě. Tak jsem musel své bratry a sestry chránit, jak nejlépe umím."
"Ale tohle není vaše planeta," osopila se na svého otce Ver. "Země je naše, to vy sem nepatříte."
"Naši planetu také obsadily jiné bytosti. Neměli jsme sílu jim vzdorovat, ale měli jsme dost technologií a poznatků o vaší Zemi, abychom mohli utéct. A jelikož nám lidé nedokázali ani vzdorovat a ani se nepokusili o útěk na jinou planetu, dopadlo to takto. Lidé jsou příliš slabé a příliš hloupé bytosti, aby dokázaly přežít. Nebude to dlouho trvat a zbudeme už jen my a naši bratranci a sestřenice Vyvolení, lidé, kteří byli dost chytří na to, aby se o své přežití dokázali postarat."
Ver by mu nejradši jednu vrazila, ale ovládla se. Zkřížila ruce na prsou a řekla ledově klidným hlasem: "Mýlíš se."
William pokrčil rameny. Veronika byla přesnou kopií Renaty, stejně tvrdohlavá a nepoučitelná. Odpověď si tedy nechal pro sebe a mlčel.
Když už začínalo být nastalé ticho mezi nimi nepříjemné, změnil téma: "Pořád se tady bavíme o Renatě, ale co ty? Jak ses vůbec měla celou dobu?"
Ver chtěla vzdorně mlčet, ale nemohla si pomoct. Ještě se nikomu nesvěřila ohledně toho, co se jí stalo ve Vesnici a začínalo jí to citelně chybět. Takže spustila ruce volně kolem těla a dala se do vyprávění: "Pracovaly jsme s mámou na statku, staraly se o zvířata, pole a tak dál. Měly jsme se celkem dobře. Pět let jsem chodila do školy, našla si tam kamarády, se kterými jsem se scházela po práci. Ale pak se to všechno zvrtlo... Jednou na podzim jsme chtěli v čeledníku zatopit. Prolezla jsem vikýřem na střechu a šla se podívat, jestli se v komíně neuhnízdil nějaký pták, protože se z něj už předtím ozývaly různé zvuky a my jsme ho nechtěli udusit kouřem. Nic živého jsem tam nenašla, tak jsem se chtěla vrátit zpátky. Jenže bylo po dešti, střecha klouzala a já ztratila rovnováhu. Spadla jsem dolů. Všichni vyběhli ven. Viděli, jak se mi začala hojit zranění. Nechápali to. Ptali se matky, ale ta jim nic neřekla. Pak, hned ten den v noci, si mě a mámu zavolala sedlákova manželka. Řízla mě do ruky a sledovala, jak jsem se začala hojit. Začala řvát na mámu a ta se jí přiznala, že jsem napůl Stín. Vzápětí mě vyhodili na ulici. Ztratila jsem všechno, domov, přátele, respekt… Nebyla jsem pro ně víc než kus hadru. Postavila jsem si přístřešek v lesíku za vesnicí a máma mi tam nosila jídlo. Potom propukla ta epidemie. Když už za mnou dlouhou dobu nepřišla, rozhodla jsem se zajít podívat do vesnice, jestli se jí něco nestalo. Ale nikoho živého už jsem tam nenašla. Jenom mrtvoly lidí, kteří mě provázeli celým životem. Zpanikařila jsem a utekla zpět do svého úkrytu. Tam jsem zjistila, že jsem se od nich nakazila. Tělo zahájilo regeneraci. Trvala celé čtyři dny. Když jsem se po ní dala zase do pořádku, šla jsem do vesnice. Pohřbila jsem matku, pobrala peníze a nějaké užitečné věci a vydala se do Města. Myslela jsem si, že už budeš dávno zpátky doma v Anglii."
Veronika vyprávěla klidně, ale na posledním slově se jí hlas zlomil. Z očí jí začaly téct slzy a chvěla se potlačovanými vzlyky. Chtěla okamžitě přestat, rozhodně neměla v plánu projevit svou slabost před otcem. Ale Stín udělal něco naprosto neuvěřitelného. Vstal ze židle, přešel k Ver a poněkud prkenně ji objal.
"Ale jsem tady a nedovolím, aby ti kdokoliv ublížil," řekl tiše a dodal: "Slyšel jsem, že vy lidi tohle mezi sebou děláváte, když jste nešťastní."
Ver se musela chtě nechtě usmát. "Stíni se neobjímají?" zeptala se nesměle.
"Ne, my nemáme emoce. Jen by nás oslabovaly," odpověděl William stroze a svou dceru pustil.
Ver si setřela slzy a narovnala se.
"Zavolám ti služku. Dá tě na večeři do pořádku, abych tě pak mohl představit své manželce," oznámil William.
Ver přikývla. Netušila, že si její otec našel jinou ženu, ale nevyptávala se.
"Adélo!" zavolal William a za chvíli se z nenápadných dveří splývajících se stěnou vynořila mladá dívka. Mohlo jí být tak osmnáct, měla hnědé vlasy stažené do přísného drdolu a tmavě modré šaty po kolena s bílým opaskem, které nosily všechny služebné Stínů.
Mírně se uklonila. "Tudy," ukázala na točité schodiště v rohu jídelny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama