7. Otec, část 2

24. dubna 2016 v 10:06 | Mary-Dionne |  Veronika
Ver si z tváře setřela zbytky slz a naposledy se ohlédla na otce. Pak se vydala nahoru. Adéla ji vedla přes obývací pokoj do chodby s dveřmi do jejího pokoje. Ver zatajila dech. Byl vymalován fialovou barvou a s elegantní plovoucí podlahou. Vévodila mu postel s nebesy a modrým povlečením. Vedle ní stály dva dřevěné noční stoly natřené na bílo a na jednom z nich lampa. Naproti Veronice byl bílý psací stůl a další nábytek tvořily už jen dvě šatní skříně.
Adéla jí řekla, aby si z nich vybrala něco na sebe a dala se do přípravy koupele v sousední koupelně.
Ver otevřela tu menší skříň stojící nalevo ode dveří. Na statku měla jen dvoje tenisky, dvoje kalhoty, jedny jí matka na léto ustřihla, pár triček, svetr a šaty na letní oslavy dožínek. Tady bylo v jedné šatní skříni napěchováno tolik šatů, že by se s nimi dal obléct snad celý čeledník. Nepřehrabovala se v nich dlouho, cítila se nesvá. Vzala si první černé šaty bez přehnaného zdobení, které jí padly pod ruky, a černé baleríny, rovněž bez ozdob.
Pak se vydala do koupelny. Byla malá, ale útulně zařízená. Celý jeden roh zabírala vana s horkou vodou a pěnou na hladině. Adéla odešla a Ver si odložila svoje staré oblečení na němého sluhu u vany a pomalu si do ní vlezla. Okamžitě ji ovanula vůně třešňové pěny do koupele. Ponořila se až po krk do horké vody. Ani nemohla uvěřit tomu, že ještě před hodinou stála na ledovém podzimním vzduchu.
Když už jí začínalo horko pomalu stoupat do hlavy, vylezla z vody a zabalila se do měkké osušky. Chvíli stála na béžové rohoži před vanou, aby z ní trochu okapala voda, a pak se vrátila zpět do pokoje. Adéla si mezitím stihla na stůl připravit plno věcí, jejichž název Ver ani neznala. Její černé šaty ležely rozložené na posteli.
"Posaď se," řekla jí Adéla.
Ver ji poslechla a vzápětí už kolem ní začala služka čiperně poskakovat. Ver musela sedět alespoň hodinu, než bylo hotovo. Celou dobu si pozorně prohlížela všechny ty masti, flakóny a jiné podivné věci. Adéla si nakonec vzala ze stolu podivný přístroj tvořený dvěma spojenými částmi. V místě, kde se dotýkaly, měla každá kovovou destičku. Adéla ho zapojila do zásuvky a chvíli čekala.
"K čemu se tohle?" zeptala se Ver a sáhla na jednu z kovových destiček. Vzápětí ucukla bolestí. Byla příšerně horká.
"Omlouvám se!" vyjekla Adéla a chtěla běžet do koupelny pro studený kapesník.
"Moje chyba." Ver ucítila v postiženém prstu šimrání a otok byl za chvíli ten tam.
Adéle se viditelně ulevilo. Vzala přístroj do jedné ruky a do druhé si připravila pramen Veroničiných vlasů. "To je žehlička na vlasy," vysvětlila Veronice. Pak rozevřela obě části od sebe a mezi dvě kovové destičky vložila vybraný pramen.
"Nikdy jsem to neviděla," přiznala Ver.
Adéla chvíli mlčela, ale pak už nedokázala udržet svou zvědavost na uzdě a zeptala se: "Odkud vlastně jsi?"
"Z Vesnice, je to kus odsud," odpověděla Ver a aby se Adéla nevyptávala dál, dodala: "A ty?"
"Celý život žiji tady ve Městě. Moji rodiče pracovali v jedné škole pro děti Vyvolených a Stínů a já si našla místo tady."
Ver si vzpomněla na to, co říkal ten Vyvolený, který ji srazil, o další dceři Williama Mallory. Teď měla vhodnou příležitost se zeptat. "Přes nějaké další dítě mého otce?"
Adéla sklonila hlavu. "Tobě už o ní řekl? O Maude?"
"Ten Vyvolený, který mě sem zavezl, říkal, že měl ještě jednu dceru," přiznala Ver.
"Aha. Divila bych se, kdyby ti o ní pověděl sám pán," řekla Adéla a postupně žehlila další a další prameny Veroničiných havraních vlasů.
"A co se s ní stalo?" zeptala se Ver.
Adéla dodělala poslední část účesu, vypojila žehličku ze zásuvky a odložila ji zpět na stůl. Pak se k Ver spiklenecky naklonila: "Dřív chodívali Vyvolení občas za zeď. A Maude taky. Byla to taková plachá holka, ale hodná. Jenomže se tam spřáhla s jakousi bandou povstalců, myslela si, že jsou to její přátelé, ale oni ji normálně podřezali a její hlavu přehodili přes zeď. Teď už za zeď nikdo nechodí."
Ver si pomyslela, že když bude potřebovat nějaké další informace o Stínech a Vyvolených ve Městě, bude se moct obrátit na Adélu. Pak se ale její myšlenky stočily k Maude. Byl tohle její pokoj? Spím teď v její posteli? Nosila ty samé šaty, které si teď oblékám já?
Adéla, nejspíš aby Ver trošku rozveselila, otevřela druhou šatní skříň se zrcadlem na dveřích. Pobídla ji, aby se prohlédla a zhodnotila její práci.
Ver se na první pohled vůbec nepoznávala. Byla zvyklá na své rozčepýřené, černé vlasy po matce, které si obvykle sčesávala do culíku nebo nechávala volně vlát kolem celé hlavy. Teď jí v rovných pramenech splývaly až k lopatkám. I oblečení ji hodně změnilo. Černé šaty s nenápadných páskem zvýrazňovaly její štíhlou postavu a zakrývaly příliš svalnatá ramena. V kombinaci se silonovými punčochami a balerínkami z Ver dělaly opravdovou mladou dámu. Adéla jí připevnila na uši přiklapávací náušnice s černými perličkami.
"Vypadáš skvěle," řekla Adéla obdivně.

Vypadám jako Stínka, pomyslela si Ver a najednou dostala nutkání všechnu tu parádu ze sebe sundat, rozcuchat si vlasy a vklouznout do svých starých kalhot. Ale nemohla. Z nějakého neznámého důvodu chtěla udělat Williamovi radost. Možná opravdu platí přísloví, že krev není voda. A nic naplat, Veronika, ať chtěla, nebo ne, z půli Stínkou opravdu byla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama