8. Večeře

25. dubna 2016 v 13:46 | Mary-Dionne |  Veronika
V jídelně už na ni čekal William i se svou manželkou. Oba vstali, když Ver sešla dolů po točitých schodech. "Tak to je Veronika," řekl své manželce starosta. Pak se obrátil na Ver: "To je moje manželka Rebeka."
Manželka starosty byla menšího vzrůstu, Ver ji o hlavu převyšovala. Měla štíhlou postavu a plavé vlasy vyčesané do drdolu. Celý její obličej působil zranitelným dojmem a i když jí muselo táhnout na čtyřicet, někde ve své tváři pořád zůstávala malou holčičkou. Jako naprostá výjimka mezi Stíny a Vyvolenými se na svět nedívala z patra.
"Ráda tě poznávám." Rebeka natáhla k Ver přes stůl ruku a usmála se. Nebyla to žádná křeč, ale upřímný, hřejivý úsměv, který dokáže každému projasnit den.
Ver ruku přijala a pokusila se jí úsměv oplatit. Pak se otevřely dveře do kuchyně a Adéla začala nosit na stůl. Celá večeře se skládala z mrkvové polévky, kuřete se sýrem a broskvemi a tvarohového koláče jako dezert.
Obyčejný člověk toho tolik sní za dva dny, pomyslela si Veronika při pohledu na skvěle vonící kuřecí. Cítila se vinná za všechny ty lidi ve městě, kteří si nemohli najít práci a tak jen pomalu umírali hlady. Všimla si, že ji Rebeka s otázkou v očích pozoruje, proč nejí. Uhnula pohledem a ukrojila si kus broskve.
Po celou dobu večeře nepromluvila Ver ani slovo. Nebylo to třeba. William a Rebeka si sami vystačili. Bavili se o věcech, kterým ona nerozuměla. V paměti jí utkvělo jen pár slov, jako například Paříž, butiky nebo nová tapeta do pracovny.
"Jdi si odpočinout, zítra tě pojedeme zaregistrovat na úřad, dobře se vyspi," řekl jí William, jakmile Adéla odnesla malé dekorované talířky od dezertu.
"Dobrou noc," rozloučila se s ním a s Rebekou Veronika a odkráčela po točitých skleněných schodech do druhého patra.
V obývacím pokoji se svítilo neustále, ale v jejím pokoji byla tma a chvíli trvalo, než nahmatala vypínač. Pak přistoupila ke stolu a sundala si náušnice. Na stole ležel kromě dalších věcí také černý kartáč, tak si s ním ještě pořádně pročesala vlasy, protože stejně neměla nic jiného na práci. Když ho po pár minutách odložila, přešla k posteli, sundala si boty a lehla si na modrou deku, zakrývající peřinu a polštář.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila Adéla. V rukou nesla malý pletený koš. Vytáhla z něj hedvábnou noční košili pro Ver, samozřejmě černou. Zatím co se Veronika převlékala, sundala z postele deku a složila ji na horní poličku ve skříni. Pak do proutěného koše uložila Veroničino oblečení a vytáhla z kapsy šatů dvě gumičky.
"Paní chce, abyste spala s copy," oznámila Veronice.
"Proč?" zeptala se Ver ospale.
Adéla pokrčila rameny. "Abyste měla zítra vlnité vlasy."
"Vždyť já mám vlnitý vlasy od přírody," namítla Ver.
"To je podle ní moc," řekla Adéla.
Ver si tedy poslušně sedla na židli a nechala si uplést dva silné copy. Připadala si s nimi hloupě.
"Připomínám jí moji mámu, že?" zeptala se Adély.
Služka chvíli váhala s odpovědí. "Pán se s ní kvůli Renatě nechtěl oženit."
"Aha," řekla jen Ver a zalehla do postele.
"Dobrou noc," popřála jí Adéla a zhasla světlo.

Chvíli na to, vyčerpaná ze všech těch náhlých změn, Ver usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama