9. Registrace

26. dubna 2016 v 15:58 | Mary-Dionne |  Veronika
Krátce o Veroničině registraci, jedné Čisté duši a Robertovi kdesi vzadu v davu...


Ráno se necítila zrovna nejlíp. Z nějakého neznámého důvodu ji bolela hlava a když to řekla Rebece, která se ji rozhodla pro dnešní den upravit, donesla jí manželka starosty dvě růžové pilulky a sklenici vody.
"Co to je?" zeptala se podezíravě Ver.
"Prášky, to neznáš?" podivila se Rebeka. Dnes měla oblečenou černou košili, luxusní černé kalhoty se zipy a boty na podpatku.
Veroniku naštvalo, s jakou to říká samozřejmostí. Obyčejní lidé neměli k léčivům téměř žádný přístup. Lidi na vesnici léčil místní ranhojič bylinkami. Jediný, kdo si mohl léky dovolit, byl sedlák. Ver nevěděla, jak to chodí ve městě, ale usoudila, že to nejspíš o moc lepší nebude.
"Znám, ale nikdy jsem je nepotřebovala," řekla nakonec Rebece.
"Občas jsou některé bolesti psychického původu, a ty si tělo samo jen tak nezregeneruje," vysvětlila Veronice Stínka.
Ver tedy neochotně oba prášky spolkla. Pak se posadila na židli a nechala Rebeku, aby ji učesala. Stínka obstarala celý rozhovor za ni, a tak stačilo, aby jen přikyvovala. Bolest hlavy mezitím odezněla.
Když bylo vše hotovo, odvedla Rebeka Veroniku do vstupní haly. Už tam na ni čekal William v elegantním černém obleku. Rozloučil se se svou ženou, nabídl dceři rámě a pak se spolu v doprovodu dvou vojáků Stínů vydali k elegantní černé limuzíně stojící před domem. Když Ver zahlédla v zatmaveném okénku jejich odraz, málem se nepoznala. Vypadali s Williamem opravdu jako dva Stíni, otec a dcera. Jeden z vojáků Stínů jí podržel dveře a Ver rychle vklouzla do vozu. Usadila se na elegantní koženou sedačku. Z druhé strany přistoupil William a limuzína se rozjela.
"Nedáš si něco k pití?" nabídl Veronice William a otevřel dvířka minibaru.
"Ne, díky," odmítla jeho dcera.
William pokrčil rameny a sám si nalil sklenici perlivé vody. Vůz mezitím zajel za zeď.
"Proč je úřad za zdí?" zeptala se Ver. "Nepřijde vám to nebezpečný?"
"Musíme se lidem taky někdy ukázat," usmál se William. "A ty se jim ukážeš v tom nejlepším světle, sluší ti to. Ty vlasy ti dělala Rebeka?"
"Jo."
"Vždycky byla šikovná na takové ty… ženské věci," řekl William. "Jak se ti vůbec líbí? Ještě jsem se tě ani nezeptal na tvůj názor."
"Je taková… úplně se liší od ostatních Stínů a Vyvolených," zamyslela se Veronika.
"Takovým říkáme Čisté duše," řekl tiše William.
"Co to znamená?" zajímala se Ver.
"Rebeka nikdy nezažila válku. Narodila se v bezpečné zóně a za mnou se přestěhovala až když bylo Město plně v naší moci. Možná se ti to nezdá, ale je mnohem mladší než já. Nastavili jsme si naše tělesné schránky, aby se na vrcholu výkonnosti jednoduše zastavily a proces stárnutí už u nás nefungoval."
Ver přikývla a její otec pokračoval: "Rebeka je prostě šťastná. Celý její svět byl neustále veselý, prosycený štěstím a nikdy nepotkala někoho, kdo by ji nenáviděl, vlastně se s výjimkou sloužících nesetkala s obyčejnými lidmi. A to je dobře. Nepochopila by nenávist. Nepochopila by, proč ji chtějí zabít. Jen by z toho byla nešťastná."
Ver chvíli mlčela a pohrávala si s uvolněným pramenem vlasů. "Předpokládám, že mi to neříkáš jenom tak."
"Jsi chytrá," pousmál se její otec. "Nechci, abys na ni byla krutá. Od svatby se jí snažím uchránit od světa tam venku-"
"A nechceš, abych ti to zkazila," doplnila Ver.
"Pochop to. Rebeka tě má ráda, má ráda všechny kolem sebe. Lidi, Vyvolené i Stíny. Je to Čistá duše a nechci, abys jí ublížila. Protože právě proto, že je Čistá duše, je nejvíce zranitelná." William upřel na Ver prosebně oči.
"Budu se snažit ovládat," řekla Ver nakonec. "Ale ona bere všechno jako samozřejmost! Léky, čistou postel, dostatek jídla…"
"Ale pro ni to je samozřejmost. Celý život," řekl William a odmlčel se. "Vím, že tě prosím o hodně. Ale jestli tě bude sužovat nějaká z těch lidských emocí jako vztek, klidně si ho vybij na mě, když budeš potřebovat."
"Emoce nejsou nemoc," ohradila se Veronika.
"Omlouvám se," řekl William, ale ona věděla, že jenom proto, aby už měl klid.
"Tak dobře, udělám to. Pro Rebeku," souhlasila Ver.
Williamovi se znatelně ulevilo. "Díky."
Limuzína začala stoupat po dlážděné cestě vzhůru. Ver si prohlížela kdysi jistě nádherné domy v ulici a nestačila žasnout. I když se místy rozpadaly, barevně už na tom také nebyly nejlépe a ze střech jim vyrůstaly malé stromky, měly pořád své kouzlo. U posledního z nich řidič zahnul na náměstí. Bylo lemované dalšími rozpadajícími se domky a uprostřed stála radnice. Jako jediná zářila novou omítkou a dávala jasně najevo, že ji spravují Stíni. Kolem vchodu se mačkalo plno obyčejných lidí.
"Proč je jich tu tolik?" zeptala se Ver otce.
"Zvěst o tobě se rychle roznesla. Každý tě chce vidět," odpověděl jí William.
Ver se udělalo špatně od žaludku a začala ji znovu bolet hlava. Co si o ní budou myslet? Stane se pro ně zrádkyní, hloupou holkou, která podlehla kouzlu Stínovského pozlátka? Na další podobné úvahy neměla čas. Elitní vojáci Stínů vytvořili mezi masou lidí širokou uličku a jeden z nich dal signál doprovodu Williama a Veroniky. Vysoký voják Stínů otevřel Williamovi dveře. Ten přešel na druhou stranu vozu, kde vystoupila Veronika. Nabídl jí rámě a společně se vydali kupředu směrem k radnici.
Ver se snažila na nikoho nedívat. Na chvíli se chtěla stát tou ledovou Stínkou s pohrdáním vepsaným do tváře, ale nedařilo se jí to. Cítila, jak ji propalují pohledy stovky přihlížejících lidí. Ovšem jeden z nich byl mnohem silnější, než ty ostatní. Podívala se do davu a spatřila Roberta. Stál tam a zíral na ni nechápavým pohledem. Byla šťastná, že je naživu. Usmála se na něj, ale neodpověděl jí. Stál tam a díval se. Nic víc. Vedle Roberta byl ještě ten muž, vedle něhož seděli u oběda. Na ramenou měl posazeného synka, který na Ver zuřivě mával. Když si toho jeho otec všiml, okamžitě mu ruku strhnul a postavil ho na zem. Pak cosi řekl Robertovi, chytil syna za ruku a společně odešli. Robert zůstal a pozoroval Veroniku tak dlouho, dokud nezašla dovnitř do radnice.
Když se za nimi zavřely dveře, chtělo se jí brečet, ale ovládla se a nechala se dovést do malého sálku. Byl vymalován na bílo s dřevěnou parketovou podlahou. U stolu tam stála mladá Vyvolená s krátkými blond vlasy.
"Všechno připraveno?" zeptal se jí William.
"Ano, pane starosto," přikývla Vyvolená.
Celý proces trval asi půl hodiny. Šlo vlastně jen o podepisování papírů a přísahu, kterou složil William. Od té chvíli byla oficiálně Stínka Veronika Mallory. Ale bylo jí to jedno.
Po cestě zpět hledala v davu Roberta. Nenašla ho. Byla nešťastná z toho, co si o ní teď nejspíš myslí.
A to jsem se chtěla jenom usadit ve městě, skuhrala v duchu. Žít jako obyčejný člověk. S těmi krásnými i smutnými momenty života. Sakra, nikdy jsem nechtěla být Stínka, přesto jsem s tím vším souhlasila.

Pohlédla vzhůru, symbolicky k nebi, i když viděla jen černý strop auta, a zašeptala: "Maminko, ty to vidíš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama