Dost bylo snů

22. dubna 2016 v 19:00 | Mary-Dionne
"Dobrý den!"
Nahodit úsměv. Posunout pás. Označit všechno zboží. "Píp! Píp! Píp!"
Vyťukat do přístroje zpaměti kódy rohlíků, dalamánků a chleba konzum. "Píp! Píp! Píp!"
"Dvě stě čtyřicet sedm korun, prosím."
Znova se usmát. Když platí kartou, zeptat se, jestli bezkontaktně. Když ne, přepočítat koruny a bankovky. Pořád se usmívat. Při větším nákupu nabídnout igelitovou tašku.
"Děkujeme za váš nákup, na shledanou."
Když se na sebe při polední pauze podívá do zrcadla, zděsí se. Už dávno si přestala natírat rty růžovou rtěnkou, která jí pak rozjasnila celý obličej, ale že bude vypadat tak ztrhaně, to nečekala. Stručně: mastné vlasy, povadlá víčka, zakalené oči, rty ztuhlé od neustálého předepsaného úsměvu. Holt už není nejmladší, řekne si a raději se od zrcadla vzdálí.
Z tašky si vytáhne oběd, zbytky masa a rýže od nedělního oběda. Maso je už suché, rýže jakbysmet, ale přece pro sebe nebude vyvařovat, na to má děti a Vášu.
Znova si vybaví, jak hrozně vlastně dneska vypadá. Ale pro koho by se taky měla malovat, že? Pro babky, které se ženou za nejlepšími slevami a dokážou se do krve pohádat o pět korun?
Kdysi si svůj život představovala úplně jinak. Na základce hodně kreslila, snad pokaždé měla u sebe blok a nějakou tužku. Kreslila v hodině, v autobuse domů a pak následně doma, blok položený na sešitech s nesplněnými úlohami. Na stránkách bloku vznikaly fantastické světy, postavy z bájí a legend nebo třeba hrdinové z jejích oblíbených knížek. Bylo logické, že se přihlásila na obor grafický desing. Přijímací testy, talentovky. Zdálo se jí, že byla nejlepší. Ale pořadí uchazečů mluvilo jinak. Na vysněnou školu se nedostala. Rodiče ji v její činnosti podporovali, chtěli, aby si rok počkala na další přijímačky, ale ona ze dne na den vyhodila všechny své sny z hlavy do koše. Přihlásila se na učňák, obor prodavačka. Z excentrické mladé dívky v rozevlátých sukních se v krátké době stala šedá myška v džínách a tričku. Dokončila školu, po pár nevydařených vztazích se vdala za Vášu, má s ním tři děti. Pracuje v supermarketu, stará se o domácnost. Od těch nešťastných přijímaček nic nenakreslila.
Ale na co jí jsou sny? No řekněte, na co? Vydělají jí snad nějaký vítaný příspěvek do rodinného rozpočtu? Vyzvednou jí děti ze školy? Uvaří za ni večeři? Ne. Už se jich dávno vzdala.
Začíná další směna. Proudy lidí, tváří, zboží. Jako každý den. Ve čtyři se vydává pro prostředního synka do družiny, ten nejstarší dojde sám, dcerku vyzvedne ze školy babička. Už se stmívá, den je šedý, všude kolem ní pomalu popojíždějí kolony aut. Nad městem se neustále drží smog. Je podrážděná, syna akorát v jednom kuse napomíná, ať nemluví tak nahlas. Vykládá jí něco, co dělali ve škole, ale ona ho nevnímá. Těší se domů.
Umyje koupelnu, už to měla udělat dávno. Pak zkontroluje dětem úkoly. S dcerou přečtě ze slabikáře. Pak je pošle hrát si, nejstaršího pustí na chvíli ven s kamarády. Pak začne dělat dětem večeři. Snaží se to stihnout do sedmi.
Společně s dětmi pojí. Zapne dvěma mladším Večerníček. Pak je pošle všechny umýt a spát. Už se těší, až si sedne ke svému oblíbenému seriálu. Začíná umývat nádobí, když vtom se otevřou dveře dceřina pokoje. Malá dívenka dojde ospale k mámě a dá jí do ruky papír a tužku.
"Mami, namaluješ mi princeznu?"
Odloží pánev zpět do dřezu. Bolestné zklamání z doby, kdy jí bylo patnáct, se zase dere na povrch. Před dcerou to nedá najevo.
"Dobře, ale půjdeš už spinkat, ano? Dobrou noc."
"Dobrou, maminko."
Domyje nádobí. Chce si vzít ze spíže něco dobrého a zapnout si televizi, ale pohled jí ulpí na papíře. Neví jak, ale najednou má v ruce tužku. Kreslí. Její princezna je zasněná, sedí na houpačce, kolem ní rostou růže. Jako by ruka po tak dlouhém půstu naráz vynaložila všechny síly na toto jedno dílo. Nemůže se od toho odtrhnout, cítí to samé, jako před patnácti lety. Je jí do smíchu. Když dokončí poslední tah, přidá svůj vymyšlený podpis z dětství. Po tváři jí steče slza dojetí. Potichu jde do dceřina pokoje. Dívenka již spí. Položí jí kresbu na noční stolek a dá jí letmou pusu na čelo.
Jde do ložnice. Otevře skříň. Kdesi za hromadami neuspořádaných jednobarevných triček a svetříků najde to, co hledá. Krásnou vzorovanou sukni, poslední, kterou si koupila na první schůzku s Vášou. Zítra si ji vezme na sebe. Může si taky dát trochu té růže na rty, ale jenom trošku. Ať se jí ty babky za pultem neleknou. A večer, večer nakreslí dceři další princeznu. Nebo klidně prince, krále, ježibabu, vílu, celé pohádkové království. Hlavně že zase bude mít tužku hezky v ruce.
Sny se pomalu, váhavě vrací ze zastrčeného koše v koutě mysli zpět na světlo. Najednou zjistí, že jich má vlastně tolik! Proč se jich vůbec vzdala? No řekněte, proč? Nebyly jí snad dost dobré? Nevěřila si? Řekla si prostě "Dost bylo snů" a zapadla do šedé reality? Neví. Už ale tuší, že to byla největší chyba jejího života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama