Květen 2016

Zavři oči a věř

13. května 2016 v 18:03 | Mary-Dionne
Zavři oči. Ne, ani špetka světla z reality se neomlouvá. Hezky je zavři a poslouchej mě... Výborně.
Teď už stačí jen věřit. Ano, klidně se mě chytni za ruku, abys neztratil pevnou půdu pod nohama. A naslouchej.
Už to slyšíš? Buší ti srdce, protože máš strach. No okamžitě přestaň myslet na ten mobil! Hovory vyřídíš potom, teď se soustřeď.
Představ si malého kluka, který rád prozkoumával svět, ptal se na všechno "Proč? Proč je to tak? A proč to není jinak?" Kde je mu teď konec? Vidím jen úředníčka, který v šedém obleku přesně dodržuje pravidla a pracovní dobu a na to, proč vykonává takovou práci, jakou mu dají, se neptá. Kdy to vlastně přestalo, ta tvoje zvědavost? Aha, už to vidím. Uhrovatý puberťák sedící v zadní lavici, pohodlně rozvalený, už se těší na odpoledne. Učitelka zadá práci.
"Proč se to musím učit?" ptá se.
"Proč, proč? Já jsem se to taky všechno učila, když jsem byla ve vašem věku."
A puberťák nevidí důvod. Proč? K čemu se namáhat u rovnic, když svět tam venku je mnohem zajímavější a dokáže si představit milion jiných užitečných činností, které by mohl dělat.
Takže tady to začalo, ta tvoje transformace? Už se neptáš, jen plníš pokyny? No, uvidíme, co se s tím dá dělat...
Zkus si představit dokonalou společnost. Ne, všichni tam nejsou bohatí penězi, ale mají jiné věci - lásku, moudrost, vnitřní sílu, laskavost... Můžu vyjmenovávat donekonečna. A teď si představ, že se všichni lidi roztříští na tisíce kousků. Ty kousky letí z jejich planety na tu naši a uhnizďují se v srdcích lidí. Nikdo z nich není dokonalý, ale každý má něco, za co ho mohou mít druzí rádi. Samozřejmě teď vynechám ty, kteří se před nadílkou z nebes schovali ve stínu lží a polopravd, nenávisti.
A teď věř. Věř, že všichni okolo tebe, včetně tebe samotného, vlastní kousek něčeho úžasného. A když se všechny střepiny spojí, když všichni začnou táhnout za jeden provaz, vznikne něco úžasného...
Už to vidíš? Je to skvělé viď? Myslím, že teď už to cítíš. A věříš.
Tak teď ty oči zase můžeš otevřít, hezky pomalu. Vidíš tu slečnu tam u stolu? Myslím, že do ní se střepinek schovalo hned několik. No běž za ní a pokus se je odhalit. Klidně ji můžeš i pozvat na kafe. Že je to tady přede všema blbý? No asi se ještě máme dost co učit.

17. Pohřeb

8. května 2016 v 20:40 | Mary-Dionne
Když Robertovo tělo hoří na hranici, končí tak pouze náš příběh. Něco nového, velkého začíná. Možná opravdu dokážeme porazit Stíny, kdo ví?

Dvacátého prvního listopadu se konal Robertův pohřeb. Ver to pořád odkládala, ale nakonec se rozhodla postavit se mu čelem.
Pohřeb se konal na holém kopci u Městečka, co by kamenem dohodil od Města. Sešly se tam zástupy lidí, kteří si drželi uctivý odstup od pohřební hranice a menší rozhledny, na které měla stát Ver se svou městskou radou. Ti se právě blížili za naleštěným pohřebním vozem.
Všichni se oblékli do tmavě zelené barvy. Kdysi dávno to byla barva rebelů a rozhodně se pro tuto příležitost hodila víc, než černá Stínů. Kolem pravého ramene měli uvázané šedé pásky, které se ve městě začaly prodávat na Robertovu počest. Většina z přihlížejících je měla také. Ver si pomyslela, že udělala dobře, když si je pro tuhle příležitost nechala sehnat.
Šla první, v ruce držela květiny a lem její tmavě zelené sukně šustil o trávu. Za ní kráčel Kolouch. V mnoha věcech jí pomohl, ale nikdy k sobě nenašli cestu. Robert byl jeho nejlepší přítel. I když si stokrát říkal, že si to Rob sám přál, stále za jeho smrt Ver v duchu obviňoval. Nepřátelství si sice otevřeně najevo nedávali, ale přátelé se z Ver a Koloucha nejspíš nikdy nestanou. Jakýmsi mostem mezi nimi se stala Adéla. Nohu měla ještě pořád obvázanou a Kolouch ji na vrchol kopce musel dovézt na kolečkovém křesle. Ti dva v sobě našli zalíbení hned jak se poznali. Pocházeli sice ze dvou odlišných světů, ale protiklady se nejspíš přitahují. Adéla byla možná tím jediným důvodem, proč se Kolouch po vyřešení těch nejzávažnějších problémů jednoduše nesebral a neodešel. Kvůli ní dokázal svoje rozhořčení zkousnout.
Řadu uzavírali ještě další dva členové rady. Spolehliví lidé, které si Ver vybrala, když se přišli na radnici poptat, co mohou udělat. Už ve starém městě pomáhali s jeho chodem, a tak přispěli do týmu potřebnými zkušenostmi.
Ver vystoupala na vrchol kopce a vyšla přímo do druhého patra staré rozhledny, která zůstala po letech kupodivu skoro neponičená. Odtud sledovala, jak Kolouch a Robertův strýc pokládají Robertovo tělo na hranici. Když vše přichystali, shromáždila se celá městská rada i s Robertovým strýcem na vrcholu rozhledny. Jen Adéla zůstala dole. Před nedávnem podobně pohřbili Heidi a Terezu, Robertovu matku. Ta nedokázala snést, že už přišla o manžela i všechny děti, a radši si na stísněné toaletě na gymnáziu vzala život. Ver jí to neměla za zlé. Jejího pohřbu se ovšem neúčastnila, jen tiše brečela do polštáře ve svém pokoji. Byl to jeden z mála dní, ve kterém si své emoce dovolila pustit ven.
Všichni okolo Ver ztichli a napjatě čekali, co jim mladá starostka poví. Byl to Veroničin první veřejný projev. Dříve to za ni obstarával Kolouch, ale teď se musela slova konečně chopit sama. Zhluboka se nadechla a začala:
"Dlouho jsem se rozhodovala, jestli vám mám říct pravdu. Pravdu o tom, jak vlastně zemřel Robert. Nakonec jsem to udělala a doufala, že mě pochopíte. Když mě Karl Krause požádal, ať napíšu list, ve kterém mu vše přenechávám, chtěla jsem to udělat a pak se jen vrátit zpět na gymnázium a žít tak, jako předtím. Taky bych to udělala, kdyby nebylo Roberta. Řekl mi…," Ver se odmlčela a snažila se zklidnit, protože cítila, jak se jí derou do očí slzy. Nakonec to překonala a pokračovala: "'Měli bychom zemřít pro věci, kterým věříme.' A on to udělal. Zemřel proto, že věřil, že společně něco dokážeme. Věřil v Město. A teď můžu říct, že jsme ho nezklamali. Všichni jste mi podali pomocnou ruku a pak jsme dokázali to, v co Robert doufal. Jsme teď lidský stát, ale jenom díky tobě Roberte!"
"Byl to hrdina!" ozvalo se z davu.
Lidé začali tleskat a provolávat slávu. Ver se otočila na Koloucha a poznala, že taky zadržuje pláč. Kývl na ni a usmál se.
"Dobrá práce, holka," ozvalo se za Ver. Stál tam Robertův strýc, majitel gymnázia. "Renata by na tebe byla pyšná."
Potřásl mladé starostce rukou. Oba pohlédli k hranici, z níž začal pomalu stoupat kouř. Pak se znenadání objevily i plameny, které doslovy pohltily nehybné Robertovo tělo. Ver mu v duchu dala poslední sbohem. Lidé ztichli a upřeli zrak do plamenů. Z Roberta za chvíli zbude jen prach, ale pro ně bude žít navždy. Stal se symbolem nového Kraje a lidé si o něm budou ještě dlouho vyprávět.
Z nebe začaly padat první nesmělé sněhové vločky. Sem tam se ozval i chladný vítr a pocuchal Ver vlasy. Mladá starostka si vytáhla z nenápadné kapsy saka na půl přeložený papír a začala číst. Byla to motlitba starých časů, motlitba rebelů, kteří tak dávali poslední sbohem svým padlým druhům. Motlitba lidí, kteří stále nepřestávali věřit v lepší zítřky. Motlitba těch, kteří se za žádnou cenu nehodlali vzdát své planety....


Ó mocný bože, jenž jsi nad námi,
dej, ať tento muž jde přímo do nebe.
Bojoval za nás, bojoval s námi
Ó bože, jen o tak málo prosím tebe.


Moje první "dílo" je u konce a já doufám, že se Vám Veroničin příběh alespoň trošku líbil. Jestli uznáte za vhodné, zanechte v komentářích nějaké hodnocení, moc mi to pomůže :)

Hodně odvahy prát se za to, čemu věříte, vám přeje
Mary-Dionne

16. Následky

6. května 2016 v 18:12 | Mary-Dionne |  Veronika
Získat Kraj bylo těžké, cena za něj vysoká. Ale ani to nestačí, jestli jej mají ovládat pouze lidé. Je třeba začít od začátku, zastat Stíny a dokázat jim, že ještě máme na světě své místo. A tím místem je právě Kraj.

Ver věděla, že to může udělat téměř jakémukoli Stínovi. Něco, co změní jeho život od základů a nikdy mu neumožní žít plnohodnotně v jejich společnosti.
Sebrala Karlovi všechny jeho schopnosti. Ona byla teď lídr a on jen obyčejný řadový Stín.
Nedělala z toho nějaké velké divadlo, jednoduše přišla za ním do cely a provedla vše podle pokynů v jedné otcově knize. Z Karla se stal obyčejný člověk. Zuřil, plival po ní a nešetřil jedovatými nadávkami. Nereagovala na to. Společně s eskortou vojáků jej dopravila na hranice Kraje a vyhostila ho, ať se o sebe postará sám. Když se neměl k odchodu a pouze uraženě stál na místě, došla k němu a vrazila mu pořádnou facku. Za všechnu tu bolest, kterou jí způsobil. Pak konečně pochopil a dal se na odchod.
Jako své úplně první rozhodnutí nechala Ver z Města vyhnat všechny Stíny a Vyvolené. Po svém otci se stala jejich lídrem, ale i tak se bála, že se proti ní jednoduše vzbouří, jako by to se vší pravděpodobností udělali lidé. Jenže tohle byli Stíni a ti byli zvyklí své lídry poslouchat na slovo. Hned ten den odešli a zanechali za sebou prázdné celé město za zdí. Většina vojáků odešla s nimi, ale našli se i tací, kteří se rozhodli sloužit Veronice i za menší mzdu a bez absolutní moci nad obyčejnými lidmi.
Ver po nich nechala rozhlásit pravdu o tom, co se stalo. Že Robert sice zemřel, ale jejich město je teď svobodné. Čekala, že ji za to budou nenávidět, ale den poté se k radnici začali scházet lidé a ptát se, s čím mohou pomoci. Byli mezi nimi učitelé, zdravotníci, inženýři i jeden soudce, ochotní se ihned pustit do práce. Ver nezahálela a s pomocí Koloucha jim ji začala rozdělovat. Město se za měsíc probralo k životu. Lidskému životu.
Gymnázium pořád sloužilo jako ubytovna, ale místní lidé si již opravovali vybrané domy ve městě a až se všichni vystěhují, začne se na škole zase učit. Zatím bylo ve Městě dostupné jen základní vzdělání, ale i to byl pokrok.
Ze začátku se také potýkali s nedostatkem lékařů. Chvíli to trvalo, ale nakonec našli ve městě tři postarší, ale pořád šikovné doktory a pak také lékařku, žijící v jedné zapadlé vesnici. Práce měli hodně. Naštěstí už si po večerech zaučovali své pomocníky a nástupce z řad bývalých sester i obyčejných lidí.
Bývalé budovy Stínů byly použity různě. Sklad potravin se otevřel pro všechny. Každý si mohl naskládat do košíku, kolik potřeboval. Aby nedocházelo k násilnostem, střežili sklad vojáci s pomocí strážců Robertova strýce z gymnázia. Před skladem se utvořila dlouhá řada trpělivě čekajících lidí. Nezbylo na všechny, ale hned za hodinu přijelo pár dalších zásobovacích vozidel a obsloužilo zbytek. Ver rozhodla, že dál bude jídlo ze skladu ve velkém prodávat obchodníkům, kteří už jej pak dokáží rozšířit mezi ostatní lidi.
Prázdné domy Vyvolených posloužily těm, kteří už si svůj vlastní opravit nemohli. Většinou starým lidem nebo lidem s nějakým hendikepem. Z vil Stínů se staly starobince a dětské domovy. Jen ten rodiny Mallory, jediný s řídícím bunkrem, zůstal uzavřen. Ver jej měla v plánu zbourat a stavební materiál dát na opravu ostatním.
Radnice pořád zůstala radnicí. Ze začátku tam chodili dobrovolníci přímo za Ver, pak se rozdělování prací přesunulo do náborárny, kde na to byli zřízeni speciální úředníci. V horním patře radnice bydlela Ver. Nechtěla se vrátit do vily, a tak si tam zařídila skromný, jednopokojový byt s pracovnou, odkud úřadovala. Jejím životem se stala práce, tak zaplašovala myšlenky na to, co bylo předtím. Stala se z ní opravdová vůdkyně. Nebála se vyjednávat se Stíny. Nakonec je přesvědčila, že je Kraj soběstačný kraj a lidé si zde dokáží vládnout sami. S ostatními kraji budou dál obchodovat, ale Stíny k tomu nepotřebují. Ty to samozřejmě rozčílilo, ale Ver teď byla jednou z nich. Byla lídr a mohla si ve svém kraji dělat, co uzná za vhodné.

15. Titul

4. května 2016 v 18:03 | Mary-Dionne |  Veronika
Svatba se změnila v krveprolití, Ver je konečně svobodná, ale za jakou cenu? A to ani zdaleka není všemu konec, Karl Kraus se nového území jen tak vzdát nehodlá...

"Pojďte, musíme se dostat k zadnímu východu, už tam na nás čeká vůz," popoháněl Ver voják Stínů. Jeho kolega nesl v náručí bezvládnou Adélu. Nejdříve ji chtěl nechat v chodbě, aby se o ni postarali ostatní sluhové, ale to Ver razantně zamítla.
Cestou se k nim přidali další dva vojáci a bez problémů doběhli až k zadním dveřím. Čekalo tam na ně obrněné vozidlo a dalších pět vojáků. O kus dál spatřila Ver sanitku.
"Co s ní?" zeptal se bezradně voják, jenž nesl Adélu.
"Musí do nemocnice," řekla Ver a ukázala na sanitku.
Voják Stínů zakroutil hlavou. "Ale ta je pouze pro Stíny a Vyvolené."
"To mě teď ale vůbec nezajímá," osopila se na něj Ver. "Okamžitě ji odneste do sanitky a dohlédněte, že se o ni dobře postarají! Sama ji přijdu zkontrolovat."
Voják nejspíš usoudil, že se s Ver nemá cenu hádat a zamířil s Adélou v náručí do sanitního vozu. Hned, jak se Ver ujistila, že ji opravdu nakládají dovnitř, vlezla do vozidla za šokovaným Wernerem Krausem.
Starosta Leipzigu seděl ve stísněném prostoru pro vojáky na tvrdé sedačce s hlavou v dlaních. "Kdo to byl?" zeptal se německy.
"Nevím," zalhala Ver.
"Najdu ty zkurvysyny a pak uvidí," zavrčel Werner a dál se s Ver nebavil. Jeden z vojáků zavřel dveře a vůz se rozjel. Ver celou cestu seděla strnule a pomalu vstřebávala nedávné události.
Jako první zastavili u Krauseovic vily a pak i u té starostovy. Vojáci Ver doporučili, ať nevychází z domu, a zvýšili ostrahu. Ver se ztěžka dotáhla až ke svému pokoji a ještě před dveřmi si doslova strhala šaty z těla. Pak si rozpustila vlasy a v těch nejobyčejnějších kalhotách a košili si zalezla pod peřinu.
William je mrtvý. Mohla si tisíckrát říkat, jak ho nenávidí, ale stejně byla nešťastná. Stejně tak u Rebeky, která vlastně za nic nemohla. Jen se narodila jako Stínka a byla tak i vychovávaná. Adéla byla rovněž pryč, a tak zůstala vlastně v celém domě úplně sama. Děsila se toho, co se stane Robertovi a hlavně nechápala, proč to všechno udělal. Vzdal se, takže ho nejspíš budou mučit. Když už ne nikdo za smrt Williama a Rebeky, tak určitě Werner a Karl za Käte. Ver se chtělo brečet, ale nemohla. Jen zírala do zdi a v hlavě si pořád přehrávala to, co se stalo ve svatební síni. Nepřála si vzít Karla a taky se tak stalo, jenže za kolik životů.
Najednou uslyšela nějaký hluk. Někdo, či spíše nějaká skupina lidí šla po schodech. Řekla si, že to nejspíš budou vojáci s nějakými zprávami, a zůstala v posteli. Nechtěla s nimi mluvit. Kroky se neustále přibližovaly.
"Neopovažujte se nic podnikat, Veronika by vám moc nepoděkovala, kdyby zemřel. Její pokoj je úplně na konci?" uslyšela najednou Karla.
Co tady dělá? projelo jí hlavou a rychle vyskočila z postele.
Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil pozpátku voják Stínů. V rukou držel zbraň a mířil na někoho před sebou. Ve Ver by se krve nedořezal, když zjistila, že je to Robert. A u spánku má přitisknutou Karlovu pistoli.
"Roberte!" vyjekla Ver a automaticky vyběhla vpřed.
Za Karlem vešli do místnosti dalších čtyři vojáci Stínů. Všichni mířili na Karla. A Veroničin snoubenec na Roberta.
"Karle, pusť ho!" přikázala Ver, ale ve svém rozhořčení si neuvědomila, že česky, a tak to musela ještě jednou zopakovat.
"Pustím, mrtvý by mi byl k ničemu," uchechtl se Karl. "Ale nejdřív si nachystej pero a papír. No dělej!"
Ver třesoucíma se rukama vytáhla ze svého psacího stolu blok a propisku. "Bu-bude to stačit?" zeptala se Karla.
Mladý Stín přikývl. "Teď piš: Já, Veronika Mallory, se vzdávám všech svých titulů a veškerého svého majetku ve prospěch Karla Krause. Tímto podpisem také stvrzuji, že už se jich já, ani žádní mí potomci nebudeme nikdy dožadovat."
Veronika si schválně dávala na čas a doufala, že vojáci zatím něco vymyslí. Jenže ti pořád stáli na svých místech a mířili na Karla.
"Teď se pod to podepiš," přikázal Karl.
Ver se klepala ruka. Na žádných pozemcích ani titulech jí nezáleželo. Teď se konečně splnilo to, co si celou dobu přála. Může se konečně vrátit s Robertem zpátky na gymnázium a pustit Stíny z hlavy.
"Nic na mě nezkoušej," zavrčel Karl. "Mám stokrát lepší reflexy než tihleti," kývl směrem k vojákům.
"On po tobě chce, aby ses vzdala titulu?" zeptal se zmateně Robert, který Karlovi nerozuměl.
Ver přikývla a chystala se k listině připojit svůj podpis.
"Počkej!" zadržel ji Robert. "Nedělej to!"
"Ale on tě jinak zabije," namítla Ver. Bála se, aby Robert neudělal nějaký neuvážený pohyb a nedonutil tak Karla k výstřelu.
"Ver, ty to pořád nechápeš?" Zadíval se jí do očí, ale setkal se jen se zmatkem. "Tvůj otec je mrtvý. Jeho manželka taky i s tvojí sestrou. Žádné další sourozence nemáš. Kraj teď patří tobě."
"Ale já ho nechci!" ohradila se Ver. "Už mám všech Stínů po krk. Chci jenom žít tak, jako předtím."
"Myslím, že to už teď nemůžeš…," řekl Robert zasmušile. "Víš, kolik toho můžeš udělat, kolika lidem zlepšit, nebo dokonce zachránit život? Jejich osud teď záleží na tobě, nesmíš je nechat Krauseům. Můžeš všechny Stíny vyhnat. Můžeš znovu zprovoznit gymnázium, otevřít nemocnici pro všechny,..."
"Ale za tuhle cenu ne!" odmítla Ver. Přesto se nezmohla na to, aby papír podepsala. Propiska jí vypadla z ruky.
"Zní to možná divně, ale vždycky jsem chtěl umřít tak, jako můj táta. V té chvíli s ním byli lidé, které miloval. Já tu budu mít tebe," pokračoval Robert a rychle zamrkal, aby se před Ver ještě nerozbrečel. Cítil, že se konec blíží. Možná to celé naplánoval trošku jinak, ale hlavní cíl splnil. Už od chvíle, kdy zjistil, že je Ver jediným dítětem starosty, přemýšlel, jak dostat město do jejích rukou. Teď už od toho byl jen krůček.
"Roberte…," vyrazila ze sebe Ver, ale najednou jí došla slova.
"Víš, co ještě říkal můj táta? 'Měli bychom zemřít pro věci, kterým věříme.' Já věřím v tebe. Věřím, že se dokážeš o Kraj postarat," řekl Robert a podíval se Ver znova do očí. Doufal, že teď už pochopila. "Ver, prosím tě, nepodepisuj to."
Ver se nemohla rozhodnout. Měla strach. Zato Robert už zřejmě rozhodnutý byl. Chystal se vyměnit svůj život za životy všech lidí v Kraji.Teď jen čekal na Veroničino svolení.
Karlovi už docházela trpělivost. Přitiskl zbraň ještě silněji k Robertovu spánku. "Tak dělej, piš!" obořil se na Ver.
"Ne," řekla Ver a v duchu se Robertovi omlouvala.
"Myslím, žes to tak úplně nepochopila. Jestli to nepodepíšeš, tak tvého kamaráda rozhodně na živu nechat nehodlám," vyhrožoval Karl, ale zdálo se, že ho Veroničina odpověď zaskočila. Spoléhal na její lidské city k tomu klukovi, ale teď se zachovala jako opravdová Stínka.
"Já to pochopila." Ver vytrhla z bloku papír s textem a Karlovi před očima jej roztrhla na dvě poloviny, které se pak pomalu snesly na podlahu.
Robert se usmál a zavřel oči. Karl byl naprosto vyvedený z míry. Tohle nečekal. Ještě nikdy nikoho nezabil, netroufal si na to, ale teď mu k tomu dopomohla jeho podupaná hrdost. Zmáčkl spoušť. Kulka proletěla Robertovi hlavou. Na stěnu vystříkla krev a kus něčeho šedého, nejspíš mozku. Vojáci Stínů se chystali vystřelit, ale Ver je pohybem ruky zarazila.
"Zabíjení už bylo dost," řekla a snažila se nedívat, jak Karl pouští Robertovo bezvládné tělo k zemi. "Odveďte ho do vězení a nikoho k němu nepouštějte, ani pana Krause."
Jeden z vojáků sebral Karlovi zbraň a s pomocí dvou svých kolegů mu nasadil pouta. Vyvedli ho ven z pokoje. Kupodivu se ani nesnažil bránit pomocí svých schopností. Další dva vojáci odnesli Robertovo tělo. Ver se neubránila poslednímu pohledu na něj. Duše z něho už sice odešla, ale stále se usmíval. Ver se chtěla jednoduše rozbrečet, ale zůstala silná. Kvůli němu. Protože zemřel pro to, v co věřil. A ona ho nehodlala zklamat.

14. Svatba

2. května 2016 v 18:22 | Mary-Dionne |  Veronika
Pro někoho výhodný svazek, pro někoho noční můra a pro někoho třeba příležitost k nečekanému úderu. Veroničina svatba právě začíná...

Luxusní limuzína, ve které jela Ver na svatbu, spolu se svým vojenským doprovodem připomínala menší vojenský konvoj. Ze všech stran byla hlídána obrněnými vozy a cestu lemovali odstřelovači na střechách domů. William nechtěl nic ponechat náhodě. Náměstí bylo tentokrát pro obyčejné lidi uzavřené. Ver byla ráda, že se alespoň znovu nesetká s Robertovým všeříkajícím pohledem. Mezi občany a také většinu Vyvolených, kteří nebyli na tom osudném večírku, zamířila zpráva o milostném románku Veroniky a Karla, jejž se oba rozhodli završit sňatkem.
Hnusná lež! říkala si v duchu Ver. V limuzíně jela tentokrát s Adélou. Rebeka jí předložila seznam těch nejdůležitějších mladých Vyvolených, aby si z nich mohla vybrat svou družičku. Ver je všechny znala jen z doslechu. Zkusila tedy navrhnout Adélu a Rebeka kupodivu souhlasila. Adéla z toho byla nadšená, ale před Ver to moc nedávala najevo, spíš ji celou dobu podporovala. Ver poznala, že si lépe vybrat nemohla.
Limuzína zastavila u radnice. Po pár minutách dal jeden z vojáků Stínů signál a Ver s Adélou se v doprovodu asi desítky osobních strážců dostaly až k radnici. Tam byly uvedeny do menšího sálu, kde měly společně čekat na obřad. Adéla nezahálela a ještě naposledy upravila Ver šaty a účes.
Svatební šaty byly samozřejmě černé. Měly srdíčkový korzet, potažený černou krajkou s ornamenty, výstřih do V a dlouhé rukávy. Sukně, ozdobená stejnou krajkou jako korzet, končila těsně nad zemí. Místo lodiček Ver zvolila jen jednoduché boty na klínku.
"To bude dobré," uklidňovala ji Adéla, když postřehla, že se Ver celá chvěje.
"Ty víš, že nebude," zakroutila Ver smutně hlavou. "Ale ty šaty si schovej, budou se ti hodit na vlastní svatbu."
Když se William dozvěděl, že družičku bude jeho dceři dělat jeho vlastní služka, nebyl zrovna nadšený, ale za Vyvolenou ji rozhodně převléknout nehodlal. Raději nechal Adéle narychlo ušít jemné, světle modré šaty po kolena, kterými sice dávala najevo, že je pouze služebná, ale rozhodně se za ně nemohla stydět.
"Za jak dlouho?" zeptala se Ver Adély.
Služebná pohlédla na svoje malé hodinky schované v modrém psaníčku a řekla: "Za pět minut."
Ver už to nemohla déle snášet a začala potichu brečet. Nechtěla se smířit s tím, že je Karl její budoucnost, ale nemohla jinak. V duchu ho proklínala, nadávala Williamovi a Rebece a vůbec začala nenávidět všechny Stíny obecně.
"Teď nebreč," sklonila se k ní Adéla. "Nechceš přece, aby viděli, že tě zlomili."
Ze psaníčka vytáhla papírový kapesníček a setřela Ver slzy. Předtím ji prozíravě nalíčila voděodolnými šminkami, a tak musela udělat jen drobné úpravy. Když už měla Ver líčení opravené, snažila se pláč zadržet. V duchu myslela na svoje dětství. Na večery strávené s přáteli u ohně. Její nejlepší kamarádka Katka uměla nádherně zpívat a Katčin bratr Honza zase vyprávěl dobrodružné příběhy. Jako malá do něj byla Ver tajně zamilovaná a když jí jednou nabídl žvýkačku, nosila ji u sebe rok jako talisman. Představovala si, že se jednou vezmou, i když mu bylo patnáct a rozhodně měl jiné zájmy než tehdy jedenáctiletá Ver. Když ho uviděla, jak se vodí za ruku s ranhojičovou dcerou, usmyslela si, že už si nikdy na žádného kluka myslet nebude.
Teď se nad tím musela sarkasticky pousmát. Zbývalo jí pár minut do svatby se Stínem, kterého nenávidí. Honza je mrtvý a s ním i Katka a vlastně celé Veroničino dětství. Její hrdlo se naplnilo vzlyky, ale nedovolila jim vyjít ven.
"Už je čas," oznámila Adéla.
Ver se zdálo, že se neudrží na nohou, ale zdárně došla až ke dveřím do hlavního sálu. Střežili je jen dva vojáci Vyvolených, vojáci Stínů zůstali v sále, aby mohli tu podívanou zhlédnout zblízka.
Dvojkřídlé dveře se otevřely a Ver udělala první krok směrem k oltáři.
"Buď silná," zašeptala Adéla a zařadila se za ni.
Hned za dveřmi čekal William a nabídl své dceři rámě. Jako správný otec ji měl dovést k oltáři. Sál byl přeplněný. Kolem temně rudého koberce, který vedl středem místnosti, byly v řadách rozestavěny pohodlné bílé židle. Na nich všechna místa obsadili Vyvolení a pár vojáků Stínů ve slavnostních uniformách. V první řadě je nahrazovali Stíni, sedící na černých dvojkřeslech. Zdálo se, že se tu sešlo snad celé město za zdí.
Ver se snažila tvářit neutrálně. Začala hrát slavnostní hudba a ona se pomalu přibližovala vstříc svému osudu. Davem to vzrušeně šumělo a všichni přítomní na ní viseli pohledem. Úplně vepředu stál Karl. K Ver byl otočený zády. Měl na sobě samozřejmě černý oblek, košili a boty. Za stolem s lejstry k podepsání stál jeho otec a samolibě se usmíval. Když William přivedl Ver, oba Stíni na sebe kývli. Veroničin otec předal symbolicky její ruku do té Karlovy a pak si šel sednout k Rebece do křesla. Obřad mohl začít.
"Sešli jsme se dnes, abychom spojili tyto dva mladé lidi a tímto i dvě významné rodiny. Podle zvyku by měl dnes oddávat starosta kraje, ale jelikož tomu již byla prokázána čest dovést nevěstu k oltáři, ujal jsem se toho já," řečnil Werner Krause německy. "Sám do tohoto svazku dávám svého syna a doufám, že toto manželství bude plné míru, pochopení a přinese do naší společnosti nějakou novou krev. Ale dost už řečí. Karle Krausi, bereš si zde přítomnou Veroniku Mallory za svou zákonitou manželku?"
"Ano," odpověděl pohotově Karl.
Jeho otec se usmál a pak se s pohrdáním podíval na Ver. Té to bylo jedno, soustředila se jen na to, aby se znovu nerozbrečela.
"Veroniko Mallory, bereš si zde přítomného Karla Krause za svého zákonitého manžela?"
Ver se nahrnula krev do hlavy a hučelo jí tam jak v úle. Nemohla mluvit, všechna slova jí uvízla v krku. Celé její tělo se proti tomu bouřilo. Ale musela to říct, nemohla jinak. Zhluboka se nadechla a-
Sálem zazněl výstřel. V řadách Stínů a Vyvolených propukla panika. Kolouch rozrazil dveře a hnal se jako smyslů zbavený uličkou kupředu, ke Stínům. Heidi a Robert jej následovali. Dříve, než se stihli vojáci Stínů vzpamatovat a vytáhnout zbraně, ozvaly se další tři výstřely. Všechny tři znamenaly smrt. Pro Williama, Rebeku a Käte. Kulky prolétly Stínům hlavou a než si stačili uvědomit, co se děje, svalili se bezvládně k zemi. Ze všech stran se ozýval řev. Robert, Heidi a Kolouch pochopili, že jestli chtějí ještě někoho zabít, musí to udělat rychle. Robert v davu zahlédl toho Vyvoleného, jehož auto tenkrát srazilo Ver. Pečlivě na něj zamířil. Vystřelil, ale minul a zasáhl ho do hrudníku. Vyvolený se svalil k zemi mezi nohy ostatních. Robert zaklel. Najednou se k němu naklonil Kolouch a ukázala na Vyvoleného: "Tamten?"
Robert přikývl. Ozval se další výstřel a kulka projela Vyvolenému přímo středem čela. Vyvolení od svého druha vyděšeně uskakovali a tlačili se k nouzovému východu. Stačilo jen střelit do davu a s trochou štěstí byste narazili na nějakého, který nemá schopnost léčení.
Avšak Heidi si vybrala jiný cíl. Za oltářem se krčili Werner, Karl, Ver a Adéla. Ze skrytých dveří za nimi se najednou vynořil voják Vyvolených a začal je rychle stahovat dovnitř. Jeho kolega ho mezitím kryl. Heidi zamířila přímo na Veroničinu hlavu. Stačilo je zmáčknout spoušť, ale břichem jí najednou projela příšerná bolest. Vystřelila, ale místo Ver zasáhla Adélino lýtko. Služka se zhroutila k zemi. Ver už byla v té chvíli v bezpečí za dveřmi.
"Pomozte jí!" přikázala vojákovi. "Dělejte!"
Voják Stínů se rychle vytáhl ze dveří, popadl Adélu za ruce a nešetrně ji dotáhl do bezpečí.
Heidi vypadla pistole z ruky. Chytila se rukama za břicho a za chvíli je měla celé lepkavé od krve. Zatočila se jí hlava a upadla na zem. Jako z velké dálky slyšela, jak se její přátelé vzdávají.
"Heidi!" vykřikl nevěřícně Robert, jakmile odhodil svou zbraň. Vojáci Stínů kolem nich vytvořili kruh, ale teď si toho nevšímal.
"Babička, ségra a brácha…," zaúpěla Heidi. Z očí jí začaly téct slzy.
"Neboj, vezmu si je na starost," řekl Kolouch a pohladil svou kamarádku po vlasech.
Robert chytil Heidi za ruku. "Bolí to moc?" zeptal se jí.
Heidi přikývla a zachvěla se v křeči.
"Neboj, za chvíli to bude dobré," řekl Kolouch, ale Heidi ho už neslyšela.
Najednou ji nic nebolelo, všude bylo ticho a mír.