14. Svatba

2. května 2016 v 18:22 | Mary-Dionne |  Veronika
Pro někoho výhodný svazek, pro někoho noční můra a pro někoho třeba příležitost k nečekanému úderu. Veroničina svatba právě začíná...

Luxusní limuzína, ve které jela Ver na svatbu, spolu se svým vojenským doprovodem připomínala menší vojenský konvoj. Ze všech stran byla hlídána obrněnými vozy a cestu lemovali odstřelovači na střechách domů. William nechtěl nic ponechat náhodě. Náměstí bylo tentokrát pro obyčejné lidi uzavřené. Ver byla ráda, že se alespoň znovu nesetká s Robertovým všeříkajícím pohledem. Mezi občany a také většinu Vyvolených, kteří nebyli na tom osudném večírku, zamířila zpráva o milostném románku Veroniky a Karla, jejž se oba rozhodli završit sňatkem.
Hnusná lež! říkala si v duchu Ver. V limuzíně jela tentokrát s Adélou. Rebeka jí předložila seznam těch nejdůležitějších mladých Vyvolených, aby si z nich mohla vybrat svou družičku. Ver je všechny znala jen z doslechu. Zkusila tedy navrhnout Adélu a Rebeka kupodivu souhlasila. Adéla z toho byla nadšená, ale před Ver to moc nedávala najevo, spíš ji celou dobu podporovala. Ver poznala, že si lépe vybrat nemohla.
Limuzína zastavila u radnice. Po pár minutách dal jeden z vojáků Stínů signál a Ver s Adélou se v doprovodu asi desítky osobních strážců dostaly až k radnici. Tam byly uvedeny do menšího sálu, kde měly společně čekat na obřad. Adéla nezahálela a ještě naposledy upravila Ver šaty a účes.
Svatební šaty byly samozřejmě černé. Měly srdíčkový korzet, potažený černou krajkou s ornamenty, výstřih do V a dlouhé rukávy. Sukně, ozdobená stejnou krajkou jako korzet, končila těsně nad zemí. Místo lodiček Ver zvolila jen jednoduché boty na klínku.
"To bude dobré," uklidňovala ji Adéla, když postřehla, že se Ver celá chvěje.
"Ty víš, že nebude," zakroutila Ver smutně hlavou. "Ale ty šaty si schovej, budou se ti hodit na vlastní svatbu."
Když se William dozvěděl, že družičku bude jeho dceři dělat jeho vlastní služka, nebyl zrovna nadšený, ale za Vyvolenou ji rozhodně převléknout nehodlal. Raději nechal Adéle narychlo ušít jemné, světle modré šaty po kolena, kterými sice dávala najevo, že je pouze služebná, ale rozhodně se za ně nemohla stydět.
"Za jak dlouho?" zeptala se Ver Adély.
Služebná pohlédla na svoje malé hodinky schované v modrém psaníčku a řekla: "Za pět minut."
Ver už to nemohla déle snášet a začala potichu brečet. Nechtěla se smířit s tím, že je Karl její budoucnost, ale nemohla jinak. V duchu ho proklínala, nadávala Williamovi a Rebece a vůbec začala nenávidět všechny Stíny obecně.
"Teď nebreč," sklonila se k ní Adéla. "Nechceš přece, aby viděli, že tě zlomili."
Ze psaníčka vytáhla papírový kapesníček a setřela Ver slzy. Předtím ji prozíravě nalíčila voděodolnými šminkami, a tak musela udělat jen drobné úpravy. Když už měla Ver líčení opravené, snažila se pláč zadržet. V duchu myslela na svoje dětství. Na večery strávené s přáteli u ohně. Její nejlepší kamarádka Katka uměla nádherně zpívat a Katčin bratr Honza zase vyprávěl dobrodružné příběhy. Jako malá do něj byla Ver tajně zamilovaná a když jí jednou nabídl žvýkačku, nosila ji u sebe rok jako talisman. Představovala si, že se jednou vezmou, i když mu bylo patnáct a rozhodně měl jiné zájmy než tehdy jedenáctiletá Ver. Když ho uviděla, jak se vodí za ruku s ranhojičovou dcerou, usmyslela si, že už si nikdy na žádného kluka myslet nebude.
Teď se nad tím musela sarkasticky pousmát. Zbývalo jí pár minut do svatby se Stínem, kterého nenávidí. Honza je mrtvý a s ním i Katka a vlastně celé Veroničino dětství. Její hrdlo se naplnilo vzlyky, ale nedovolila jim vyjít ven.
"Už je čas," oznámila Adéla.
Ver se zdálo, že se neudrží na nohou, ale zdárně došla až ke dveřím do hlavního sálu. Střežili je jen dva vojáci Vyvolených, vojáci Stínů zůstali v sále, aby mohli tu podívanou zhlédnout zblízka.
Dvojkřídlé dveře se otevřely a Ver udělala první krok směrem k oltáři.
"Buď silná," zašeptala Adéla a zařadila se za ni.
Hned za dveřmi čekal William a nabídl své dceři rámě. Jako správný otec ji měl dovést k oltáři. Sál byl přeplněný. Kolem temně rudého koberce, který vedl středem místnosti, byly v řadách rozestavěny pohodlné bílé židle. Na nich všechna místa obsadili Vyvolení a pár vojáků Stínů ve slavnostních uniformách. V první řadě je nahrazovali Stíni, sedící na černých dvojkřeslech. Zdálo se, že se tu sešlo snad celé město za zdí.
Ver se snažila tvářit neutrálně. Začala hrát slavnostní hudba a ona se pomalu přibližovala vstříc svému osudu. Davem to vzrušeně šumělo a všichni přítomní na ní viseli pohledem. Úplně vepředu stál Karl. K Ver byl otočený zády. Měl na sobě samozřejmě černý oblek, košili a boty. Za stolem s lejstry k podepsání stál jeho otec a samolibě se usmíval. Když William přivedl Ver, oba Stíni na sebe kývli. Veroničin otec předal symbolicky její ruku do té Karlovy a pak si šel sednout k Rebece do křesla. Obřad mohl začít.
"Sešli jsme se dnes, abychom spojili tyto dva mladé lidi a tímto i dvě významné rodiny. Podle zvyku by měl dnes oddávat starosta kraje, ale jelikož tomu již byla prokázána čest dovést nevěstu k oltáři, ujal jsem se toho já," řečnil Werner Krause německy. "Sám do tohoto svazku dávám svého syna a doufám, že toto manželství bude plné míru, pochopení a přinese do naší společnosti nějakou novou krev. Ale dost už řečí. Karle Krausi, bereš si zde přítomnou Veroniku Mallory za svou zákonitou manželku?"
"Ano," odpověděl pohotově Karl.
Jeho otec se usmál a pak se s pohrdáním podíval na Ver. Té to bylo jedno, soustředila se jen na to, aby se znovu nerozbrečela.
"Veroniko Mallory, bereš si zde přítomného Karla Krause za svého zákonitého manžela?"
Ver se nahrnula krev do hlavy a hučelo jí tam jak v úle. Nemohla mluvit, všechna slova jí uvízla v krku. Celé její tělo se proti tomu bouřilo. Ale musela to říct, nemohla jinak. Zhluboka se nadechla a-
Sálem zazněl výstřel. V řadách Stínů a Vyvolených propukla panika. Kolouch rozrazil dveře a hnal se jako smyslů zbavený uličkou kupředu, ke Stínům. Heidi a Robert jej následovali. Dříve, než se stihli vojáci Stínů vzpamatovat a vytáhnout zbraně, ozvaly se další tři výstřely. Všechny tři znamenaly smrt. Pro Williama, Rebeku a Käte. Kulky prolétly Stínům hlavou a než si stačili uvědomit, co se děje, svalili se bezvládně k zemi. Ze všech stran se ozýval řev. Robert, Heidi a Kolouch pochopili, že jestli chtějí ještě někoho zabít, musí to udělat rychle. Robert v davu zahlédl toho Vyvoleného, jehož auto tenkrát srazilo Ver. Pečlivě na něj zamířil. Vystřelil, ale minul a zasáhl ho do hrudníku. Vyvolený se svalil k zemi mezi nohy ostatních. Robert zaklel. Najednou se k němu naklonil Kolouch a ukázala na Vyvoleného: "Tamten?"
Robert přikývl. Ozval se další výstřel a kulka projela Vyvolenému přímo středem čela. Vyvolení od svého druha vyděšeně uskakovali a tlačili se k nouzovému východu. Stačilo jen střelit do davu a s trochou štěstí byste narazili na nějakého, který nemá schopnost léčení.
Avšak Heidi si vybrala jiný cíl. Za oltářem se krčili Werner, Karl, Ver a Adéla. Ze skrytých dveří za nimi se najednou vynořil voják Vyvolených a začal je rychle stahovat dovnitř. Jeho kolega ho mezitím kryl. Heidi zamířila přímo na Veroničinu hlavu. Stačilo je zmáčknout spoušť, ale břichem jí najednou projela příšerná bolest. Vystřelila, ale místo Ver zasáhla Adélino lýtko. Služka se zhroutila k zemi. Ver už byla v té chvíli v bezpečí za dveřmi.
"Pomozte jí!" přikázala vojákovi. "Dělejte!"
Voják Stínů se rychle vytáhl ze dveří, popadl Adélu za ruce a nešetrně ji dotáhl do bezpečí.
Heidi vypadla pistole z ruky. Chytila se rukama za břicho a za chvíli je měla celé lepkavé od krve. Zatočila se jí hlava a upadla na zem. Jako z velké dálky slyšela, jak se její přátelé vzdávají.
"Heidi!" vykřikl nevěřícně Robert, jakmile odhodil svou zbraň. Vojáci Stínů kolem nich vytvořili kruh, ale teď si toho nevšímal.
"Babička, ségra a brácha…," zaúpěla Heidi. Z očí jí začaly téct slzy.
"Neboj, vezmu si je na starost," řekl Kolouch a pohladil svou kamarádku po vlasech.
Robert chytil Heidi za ruku. "Bolí to moc?" zeptal se jí.
Heidi přikývla a zachvěla se v křeči.
"Neboj, za chvíli to bude dobré," řekl Kolouch, ale Heidi ho už neslyšela.
Najednou ji nic nebolelo, všude bylo ticho a mír.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama