15. Titul

4. května 2016 v 18:03 | Mary-Dionne |  Veronika
Svatba se změnila v krveprolití, Ver je konečně svobodná, ale za jakou cenu? A to ani zdaleka není všemu konec, Karl Kraus se nového území jen tak vzdát nehodlá...

"Pojďte, musíme se dostat k zadnímu východu, už tam na nás čeká vůz," popoháněl Ver voják Stínů. Jeho kolega nesl v náručí bezvládnou Adélu. Nejdříve ji chtěl nechat v chodbě, aby se o ni postarali ostatní sluhové, ale to Ver razantně zamítla.
Cestou se k nim přidali další dva vojáci a bez problémů doběhli až k zadním dveřím. Čekalo tam na ně obrněné vozidlo a dalších pět vojáků. O kus dál spatřila Ver sanitku.
"Co s ní?" zeptal se bezradně voják, jenž nesl Adélu.
"Musí do nemocnice," řekla Ver a ukázala na sanitku.
Voják Stínů zakroutil hlavou. "Ale ta je pouze pro Stíny a Vyvolené."
"To mě teď ale vůbec nezajímá," osopila se na něj Ver. "Okamžitě ji odneste do sanitky a dohlédněte, že se o ni dobře postarají! Sama ji přijdu zkontrolovat."
Voják nejspíš usoudil, že se s Ver nemá cenu hádat a zamířil s Adélou v náručí do sanitního vozu. Hned, jak se Ver ujistila, že ji opravdu nakládají dovnitř, vlezla do vozidla za šokovaným Wernerem Krausem.
Starosta Leipzigu seděl ve stísněném prostoru pro vojáky na tvrdé sedačce s hlavou v dlaních. "Kdo to byl?" zeptal se německy.
"Nevím," zalhala Ver.
"Najdu ty zkurvysyny a pak uvidí," zavrčel Werner a dál se s Ver nebavil. Jeden z vojáků zavřel dveře a vůz se rozjel. Ver celou cestu seděla strnule a pomalu vstřebávala nedávné události.
Jako první zastavili u Krauseovic vily a pak i u té starostovy. Vojáci Ver doporučili, ať nevychází z domu, a zvýšili ostrahu. Ver se ztěžka dotáhla až ke svému pokoji a ještě před dveřmi si doslova strhala šaty z těla. Pak si rozpustila vlasy a v těch nejobyčejnějších kalhotách a košili si zalezla pod peřinu.
William je mrtvý. Mohla si tisíckrát říkat, jak ho nenávidí, ale stejně byla nešťastná. Stejně tak u Rebeky, která vlastně za nic nemohla. Jen se narodila jako Stínka a byla tak i vychovávaná. Adéla byla rovněž pryč, a tak zůstala vlastně v celém domě úplně sama. Děsila se toho, co se stane Robertovi a hlavně nechápala, proč to všechno udělal. Vzdal se, takže ho nejspíš budou mučit. Když už ne nikdo za smrt Williama a Rebeky, tak určitě Werner a Karl za Käte. Ver se chtělo brečet, ale nemohla. Jen zírala do zdi a v hlavě si pořád přehrávala to, co se stalo ve svatební síni. Nepřála si vzít Karla a taky se tak stalo, jenže za kolik životů.
Najednou uslyšela nějaký hluk. Někdo, či spíše nějaká skupina lidí šla po schodech. Řekla si, že to nejspíš budou vojáci s nějakými zprávami, a zůstala v posteli. Nechtěla s nimi mluvit. Kroky se neustále přibližovaly.
"Neopovažujte se nic podnikat, Veronika by vám moc nepoděkovala, kdyby zemřel. Její pokoj je úplně na konci?" uslyšela najednou Karla.
Co tady dělá? projelo jí hlavou a rychle vyskočila z postele.
Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil pozpátku voják Stínů. V rukou držel zbraň a mířil na někoho před sebou. Ve Ver by se krve nedořezal, když zjistila, že je to Robert. A u spánku má přitisknutou Karlovu pistoli.
"Roberte!" vyjekla Ver a automaticky vyběhla vpřed.
Za Karlem vešli do místnosti dalších čtyři vojáci Stínů. Všichni mířili na Karla. A Veroničin snoubenec na Roberta.
"Karle, pusť ho!" přikázala Ver, ale ve svém rozhořčení si neuvědomila, že česky, a tak to musela ještě jednou zopakovat.
"Pustím, mrtvý by mi byl k ničemu," uchechtl se Karl. "Ale nejdřív si nachystej pero a papír. No dělej!"
Ver třesoucíma se rukama vytáhla ze svého psacího stolu blok a propisku. "Bu-bude to stačit?" zeptala se Karla.
Mladý Stín přikývl. "Teď piš: Já, Veronika Mallory, se vzdávám všech svých titulů a veškerého svého majetku ve prospěch Karla Krause. Tímto podpisem také stvrzuji, že už se jich já, ani žádní mí potomci nebudeme nikdy dožadovat."
Veronika si schválně dávala na čas a doufala, že vojáci zatím něco vymyslí. Jenže ti pořád stáli na svých místech a mířili na Karla.
"Teď se pod to podepiš," přikázal Karl.
Ver se klepala ruka. Na žádných pozemcích ani titulech jí nezáleželo. Teď se konečně splnilo to, co si celou dobu přála. Může se konečně vrátit s Robertem zpátky na gymnázium a pustit Stíny z hlavy.
"Nic na mě nezkoušej," zavrčel Karl. "Mám stokrát lepší reflexy než tihleti," kývl směrem k vojákům.
"On po tobě chce, aby ses vzdala titulu?" zeptal se zmateně Robert, který Karlovi nerozuměl.
Ver přikývla a chystala se k listině připojit svůj podpis.
"Počkej!" zadržel ji Robert. "Nedělej to!"
"Ale on tě jinak zabije," namítla Ver. Bála se, aby Robert neudělal nějaký neuvážený pohyb a nedonutil tak Karla k výstřelu.
"Ver, ty to pořád nechápeš?" Zadíval se jí do očí, ale setkal se jen se zmatkem. "Tvůj otec je mrtvý. Jeho manželka taky i s tvojí sestrou. Žádné další sourozence nemáš. Kraj teď patří tobě."
"Ale já ho nechci!" ohradila se Ver. "Už mám všech Stínů po krk. Chci jenom žít tak, jako předtím."
"Myslím, že to už teď nemůžeš…," řekl Robert zasmušile. "Víš, kolik toho můžeš udělat, kolika lidem zlepšit, nebo dokonce zachránit život? Jejich osud teď záleží na tobě, nesmíš je nechat Krauseům. Můžeš všechny Stíny vyhnat. Můžeš znovu zprovoznit gymnázium, otevřít nemocnici pro všechny,..."
"Ale za tuhle cenu ne!" odmítla Ver. Přesto se nezmohla na to, aby papír podepsala. Propiska jí vypadla z ruky.
"Zní to možná divně, ale vždycky jsem chtěl umřít tak, jako můj táta. V té chvíli s ním byli lidé, které miloval. Já tu budu mít tebe," pokračoval Robert a rychle zamrkal, aby se před Ver ještě nerozbrečel. Cítil, že se konec blíží. Možná to celé naplánoval trošku jinak, ale hlavní cíl splnil. Už od chvíle, kdy zjistil, že je Ver jediným dítětem starosty, přemýšlel, jak dostat město do jejích rukou. Teď už od toho byl jen krůček.
"Roberte…," vyrazila ze sebe Ver, ale najednou jí došla slova.
"Víš, co ještě říkal můj táta? 'Měli bychom zemřít pro věci, kterým věříme.' Já věřím v tebe. Věřím, že se dokážeš o Kraj postarat," řekl Robert a podíval se Ver znova do očí. Doufal, že teď už pochopila. "Ver, prosím tě, nepodepisuj to."
Ver se nemohla rozhodnout. Měla strach. Zato Robert už zřejmě rozhodnutý byl. Chystal se vyměnit svůj život za životy všech lidí v Kraji.Teď jen čekal na Veroničino svolení.
Karlovi už docházela trpělivost. Přitiskl zbraň ještě silněji k Robertovu spánku. "Tak dělej, piš!" obořil se na Ver.
"Ne," řekla Ver a v duchu se Robertovi omlouvala.
"Myslím, žes to tak úplně nepochopila. Jestli to nepodepíšeš, tak tvého kamaráda rozhodně na živu nechat nehodlám," vyhrožoval Karl, ale zdálo se, že ho Veroničina odpověď zaskočila. Spoléhal na její lidské city k tomu klukovi, ale teď se zachovala jako opravdová Stínka.
"Já to pochopila." Ver vytrhla z bloku papír s textem a Karlovi před očima jej roztrhla na dvě poloviny, které se pak pomalu snesly na podlahu.
Robert se usmál a zavřel oči. Karl byl naprosto vyvedený z míry. Tohle nečekal. Ještě nikdy nikoho nezabil, netroufal si na to, ale teď mu k tomu dopomohla jeho podupaná hrdost. Zmáčkl spoušť. Kulka proletěla Robertovi hlavou. Na stěnu vystříkla krev a kus něčeho šedého, nejspíš mozku. Vojáci Stínů se chystali vystřelit, ale Ver je pohybem ruky zarazila.
"Zabíjení už bylo dost," řekla a snažila se nedívat, jak Karl pouští Robertovo bezvládné tělo k zemi. "Odveďte ho do vězení a nikoho k němu nepouštějte, ani pana Krause."
Jeden z vojáků sebral Karlovi zbraň a s pomocí dvou svých kolegů mu nasadil pouta. Vyvedli ho ven z pokoje. Kupodivu se ani nesnažil bránit pomocí svých schopností. Další dva vojáci odnesli Robertovo tělo. Ver se neubránila poslednímu pohledu na něj. Duše z něho už sice odešla, ale stále se usmíval. Ver se chtěla jednoduše rozbrečet, ale zůstala silná. Kvůli němu. Protože zemřel pro to, v co věřil. A ona ho nehodlala zklamat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama