17. Pohřeb

8. května 2016 v 20:40 | Mary-Dionne
Když Robertovo tělo hoří na hranici, končí tak pouze náš příběh. Něco nového, velkého začíná. Možná opravdu dokážeme porazit Stíny, kdo ví?

Dvacátého prvního listopadu se konal Robertův pohřeb. Ver to pořád odkládala, ale nakonec se rozhodla postavit se mu čelem.
Pohřeb se konal na holém kopci u Městečka, co by kamenem dohodil od Města. Sešly se tam zástupy lidí, kteří si drželi uctivý odstup od pohřební hranice a menší rozhledny, na které měla stát Ver se svou městskou radou. Ti se právě blížili za naleštěným pohřebním vozem.
Všichni se oblékli do tmavě zelené barvy. Kdysi dávno to byla barva rebelů a rozhodně se pro tuto příležitost hodila víc, než černá Stínů. Kolem pravého ramene měli uvázané šedé pásky, které se ve městě začaly prodávat na Robertovu počest. Většina z přihlížejících je měla také. Ver si pomyslela, že udělala dobře, když si je pro tuhle příležitost nechala sehnat.
Šla první, v ruce držela květiny a lem její tmavě zelené sukně šustil o trávu. Za ní kráčel Kolouch. V mnoha věcech jí pomohl, ale nikdy k sobě nenašli cestu. Robert byl jeho nejlepší přítel. I když si stokrát říkal, že si to Rob sám přál, stále za jeho smrt Ver v duchu obviňoval. Nepřátelství si sice otevřeně najevo nedávali, ale přátelé se z Ver a Koloucha nejspíš nikdy nestanou. Jakýmsi mostem mezi nimi se stala Adéla. Nohu měla ještě pořád obvázanou a Kolouch ji na vrchol kopce musel dovézt na kolečkovém křesle. Ti dva v sobě našli zalíbení hned jak se poznali. Pocházeli sice ze dvou odlišných světů, ale protiklady se nejspíš přitahují. Adéla byla možná tím jediným důvodem, proč se Kolouch po vyřešení těch nejzávažnějších problémů jednoduše nesebral a neodešel. Kvůli ní dokázal svoje rozhořčení zkousnout.
Řadu uzavírali ještě další dva členové rady. Spolehliví lidé, které si Ver vybrala, když se přišli na radnici poptat, co mohou udělat. Už ve starém městě pomáhali s jeho chodem, a tak přispěli do týmu potřebnými zkušenostmi.
Ver vystoupala na vrchol kopce a vyšla přímo do druhého patra staré rozhledny, která zůstala po letech kupodivu skoro neponičená. Odtud sledovala, jak Kolouch a Robertův strýc pokládají Robertovo tělo na hranici. Když vše přichystali, shromáždila se celá městská rada i s Robertovým strýcem na vrcholu rozhledny. Jen Adéla zůstala dole. Před nedávnem podobně pohřbili Heidi a Terezu, Robertovu matku. Ta nedokázala snést, že už přišla o manžela i všechny děti, a radši si na stísněné toaletě na gymnáziu vzala život. Ver jí to neměla za zlé. Jejího pohřbu se ovšem neúčastnila, jen tiše brečela do polštáře ve svém pokoji. Byl to jeden z mála dní, ve kterém si své emoce dovolila pustit ven.
Všichni okolo Ver ztichli a napjatě čekali, co jim mladá starostka poví. Byl to Veroničin první veřejný projev. Dříve to za ni obstarával Kolouch, ale teď se musela slova konečně chopit sama. Zhluboka se nadechla a začala:
"Dlouho jsem se rozhodovala, jestli vám mám říct pravdu. Pravdu o tom, jak vlastně zemřel Robert. Nakonec jsem to udělala a doufala, že mě pochopíte. Když mě Karl Krause požádal, ať napíšu list, ve kterém mu vše přenechávám, chtěla jsem to udělat a pak se jen vrátit zpět na gymnázium a žít tak, jako předtím. Taky bych to udělala, kdyby nebylo Roberta. Řekl mi…," Ver se odmlčela a snažila se zklidnit, protože cítila, jak se jí derou do očí slzy. Nakonec to překonala a pokračovala: "'Měli bychom zemřít pro věci, kterým věříme.' A on to udělal. Zemřel proto, že věřil, že společně něco dokážeme. Věřil v Město. A teď můžu říct, že jsme ho nezklamali. Všichni jste mi podali pomocnou ruku a pak jsme dokázali to, v co Robert doufal. Jsme teď lidský stát, ale jenom díky tobě Roberte!"
"Byl to hrdina!" ozvalo se z davu.
Lidé začali tleskat a provolávat slávu. Ver se otočila na Koloucha a poznala, že taky zadržuje pláč. Kývl na ni a usmál se.
"Dobrá práce, holka," ozvalo se za Ver. Stál tam Robertův strýc, majitel gymnázia. "Renata by na tebe byla pyšná."
Potřásl mladé starostce rukou. Oba pohlédli k hranici, z níž začal pomalu stoupat kouř. Pak se znenadání objevily i plameny, které doslovy pohltily nehybné Robertovo tělo. Ver mu v duchu dala poslední sbohem. Lidé ztichli a upřeli zrak do plamenů. Z Roberta za chvíli zbude jen prach, ale pro ně bude žít navždy. Stal se symbolem nového Kraje a lidé si o něm budou ještě dlouho vyprávět.
Z nebe začaly padat první nesmělé sněhové vločky. Sem tam se ozval i chladný vítr a pocuchal Ver vlasy. Mladá starostka si vytáhla z nenápadné kapsy saka na půl přeložený papír a začala číst. Byla to motlitba starých časů, motlitba rebelů, kteří tak dávali poslední sbohem svým padlým druhům. Motlitba lidí, kteří stále nepřestávali věřit v lepší zítřky. Motlitba těch, kteří se za žádnou cenu nehodlali vzdát své planety....


Ó mocný bože, jenž jsi nad námi,
dej, ať tento muž jde přímo do nebe.
Bojoval za nás, bojoval s námi
Ó bože, jen o tak málo prosím tebe.


Moje první "dílo" je u konce a já doufám, že se Vám Veroničin příběh alespoň trošku líbil. Jestli uznáte za vhodné, zanechte v komentářích nějaké hodnocení, moc mi to pomůže :)

Hodně odvahy prát se za to, čemu věříte, vám přeje
Mary-Dionne
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama