Červen 2016

Dítě noci

11. června 2016 v 22:24 | Mary-Dionne
Při zjistění, jaké máme nové téma týdne, mě hned napadlo přispět na blog jednou ze svých starších povídek. Původně měla dát základ něčemu "většímu", ale zatím jen vyčkává, kdy mě zase podobné upířiny chytnou...

Čím víc se slunce ztrácelo za mrakodrapy, tím víc jsem pochybovala o svém rozhodnutí přijet sem. Říkalo se, že je to velkoměsto, kde sídlí nejvíce upírů na světě. Ale bohužel se to jen říkalo. Zatím jsem na žádného nenarazila, nebo to alespoň nebylo na žádném z těch lidí patrné. Rozhodně si nemalovali podivné znaky po celém obličeji jako moje učitelka dějepisu.
Po několika hodinách bezcílného bloumání centrem jsem se dostala až do předměstí. Žaludek se mi svíral hlady. Snědla jsem sice ve vlaku dva sáčky chipsů a pak v jednom McDonaldu velkou porci hranolek, ale on dával jasně najevo, že chce něco jiného. Pořád jsem doufala, že bych tu mohla nějakého upíra potkat, nebo by on poznal mě... Potřebovala jsem prostě poradit a taky trošku pomoct. Tak si nějakou krev opatři sama! Hučel do mě můj nenasycený žaludek. Viděla jsi to přece v každým druhým hororu, nebude na tom nic těžkého. Jenže jsem jednoduše nevěděla jak. Na fotbal se taky můžete v televizi dívat do zblbnutí, ale Messiho to z vás neudělá. Měla bych snad někoho zastavit a slušně požádat? No jasně, to bych si pomohla. Mohla bych počkat do rána a najít tu upíří centrálu. Můj žaludek zaprotestoval.
Rozhodla jsem se, že to alespoň zkusím. Podívala jsem se kolem sebe. Stála jsem na malém náměstíčku se sochou bez ruky uprostřed. Bylo tu pár omšelých starých domů a do všech stran vybíhaly úzké cestičky. Sem tam ležel na zemi nějaký odpadek. Lidi nikde. Podívala jsem se na displej svého, skoro vybitého, mobilu. 23:09. Kdo by byl v tuhle hodinu venku, zvlášť, když tu má být tolik upírů.
Ale jeden človíček se přece jen našel. Asi pět minut poté vyšel z jedné uličky kolem domu s květináči za okny plnými květin. Mířil přes náměstí do nějaké další z úzkých uliček. Tiše a hlavně nenápadně jsem se ho snažila sledovat. Vypadalo to, že si mě nevšiml. Ani se neohlédl. Když jsem si ho zběžně prohlédla, měl na sobě obyčejné tenisky, džíny a taky plandavou mikinu, na které pouliční lampy osvětlovaly nápis Puma. Pořád jsem nevěděla, jak tu "velkou akci" provedu, když se ten neznámý zastavil ve vchodě jednoho, navenek neobývaného domu. Tiše jsem se k němu přikradla. Pořád si ničeho nevšiml. Možná byl hluchý, že neslyšel tichý klapot mých tenisek.
"Omlouvám se," špitla jsem a naklonila hlavu blíž k jeho hrdlu.
V tu chvíli se najednou otočil a rychle proti mně vystartoval. Než jsem se stačila nějak vzchopit, ležela jsem na studené dlažbě. Neznámý mi držel oběma rukama zápěstí a klekl si na moje kolena. Žádné vzpouzení mi nepomohlo. Svíral mě, jak nejpevněji mohl. Celé moje tělo naplňoval strach.
Tomu muži ve tmě zasvítily oči. Přesně takhle vypadal i On, než mě... Ne, panebože! Neznámému za pár vteřin narostly tesáky do překvapivých rozměrů. Chtěla jsem mu říct, že to nemůže, že jsem na tom stejně, ale hlas jsem měla zaražený hluboko v krku. Náhle jsem zaslechla klapot podpatků. Někdo musel přicházet.
"Pomóc!" vykřikla jsem z plna hrdla.
"Olivere," ozval se hlas někde vysoko nade mnou. Upír byl mezitím odkopnut cizím střevícem.
Udělal pár kotrmelců a pak se rychle postavil.
"Ty seš opravdu největší dement, král všech dementů," řekla moje zachránkyně znechuceně. Pak mi podala ruku, abych se mohla zvednout. Němě jsem poděkovala. Pořád jsem byla ještě v šoku.
"Vždyť je to taky upír, ty mamlasi," obořila se na Olivera. "To by ses mohl i otrávit, blbče. A navíc, takhle jsem tě přece lovit neučila."
"Ale já jsem měl hlad!" zaprotestoval Oliver.
"Tak sis měl vzít něco z ledničky."
"Vždyť jsou tam jenom samý ředěný hnusy, takže promiň, na ty já fakt nemám žaludek!"
Oliverova společnice si dala ruce v bok. "No, nediv se. Kdyby sis konečně našel nějakou pořádnou práci, mohl bys pít neředěnou od rána do večera. Ale ze svýho platu tě živit věčně nebudu!"
"To je výborný. Vždyť já s tebou vlastně ani nemusím být," ječel Oliver jako nějaká hysterka ve španělské telenovele.
"To nemusíš! Až vychladneš, přijď si pro věci," odsekla mu žena.
Byla vyššího vzrůstu, pár centimetrů jí určitě dodávaly i ty podpatky, na kterých vypadala hodně sebejistě. Husté hnědé vlasy s proužky červené barvy měla rozcuchané okolo celé hlavy. Oliver se celý jakoby zmenšil a utekl do noci. "Pojď," vzala mě moje zachránkyně za ruku. "Jsem Kayla," doplnila.
"Kerstin. To byl tvůj přítel?" vyzvídala jsem.
Kayla si odfrkla. "Přesně řečeno. Byl. Ale to je jedno, stejně se za pár dní vrátí. Teď mě zajímáš ty. Kolik ti je?"
"Patnáct."
"Jéžiš, to vidím taky, ale jak dlouho? Zažila jsi alespoň druhou světovou? Páč takový lidi bych strašně ráda poznala."
"V únoru jsem měla narozeniny," pokrčila jsem rameny.
Kayla protočila panenky. "No tak, kdy ses proměnila?"
Stáhl se mi žaludek, ale tentokrát nikoliv hlady, ale strachem, když jsem si na to vzpomněla.
"Včera večer," pípla jsem nesměle.
Kayla se zastavila a nechápavě na mě zírala. " A kde máš patrona? Co tady děláš sama?"
"Kdo je to patron?" nechápala jsem.
Kayla se na mě pořád podezíravě dívala, jako bych měla ještě třetí oko nebo ucho. Nakonec se dala do vysvětlování: "To má být správně ten, kdo tě proměnil. Měl tě předtím připravit na život v upíří společnosti a pak tě alespoň dva měsíce hlídat."
Mlčela jsem a vzpomínala na ten večer. Ani jsem si neuvědomila, že vyprávím. "V noci k nám přišel nějakej divnej chlap. Zrovna jsme se dívali na televizi. Držel v ruce pistoli. Mamka a ségra řvaly jako pominutý. Taťka chtěl volat policii. Ten muž se jenom zašklebil a pohrozil mu zbraní. Zeptal se, kdo z nás se jmenuje Kerstin. Řekla jsem, že já. Pak se všechno stalo strašně rychle. Ostatní leželi na zemi s prokousnutýma krkama a já tam seděla zkoprnělá hrůzou, neschopná se
hýbat. Pak mě kousnul..."
Do té doby jsem svůj hlas držela pevně na uzdě. Zvládla jsem udržet své emoce v pozadí. Jenže teď jsem si uvědomila, že už je nikdy neuvidím. Všichni, máma, táta a ségra, jsou mrtví.
Kayla mě podepřela a vedla mě malými uličkami do svého bytu. Mlčela, jen si mě nedůvěřivě prohlížela. Všechny domy se mi zdály stejné, sem tam je osvítilo mdlé světlo z pouliční lampy, ale Kayla to tu bezpochyby znala. U jednoho omšelého bytového domu mě posadila na lavičku a zašmátrala v kapse džínsů po klíčích.
"Neboj," řekla. "Tady už se ti nic nestane. A tvůj patron můžu být klidně já. A až tě pořádněnaučím všechno, co bys měla vědět, toho kreténa najdeme, to ti slibuju."


Spokojený život

3. června 2016 v 19:45 | Mary-Dionne
Každý si pod pojmem spokojený život představí něco jiného - někdo třeba moderní byt v posledním patře mrakodrapu v LA, někdo jiný zase malý útulný domeček s biofarmou, daleko od lidí. Spojený život souvisí s mnoha věci, například prací (někdo touží stát se módním návrhářem, jiný třeba chovatelem koní) nebo lidmi (a někdy i zvířaty), kteří nás obklopují (rodina, přátelé, partneři,...).
Přesto pro mnohé je tohle luxus, kterého se nejspíš nikdy nedočkají. I tu protivnou práci uklízečky ve fotbalových šatnách by někdo, kdo musí denně ohýbat hřbet ve špatně zabezpečené továrně, kde každý den přijme do těla tisíce chemikálií, bral s nadšením. A co by dal neplodný pár za toho uřvaného haranta v kočárku. Někdy si ani neuvědomujeme, že cestu ke spokojenému životu, kterou marně hledáme snad po celém světě, máme občas přímo před nosem, ani nepotřebujeme dalekohled. Někdy se stačí jenom usmát a svět je hned lepší místo.
Nechci nikoho nabádat k tomu, aby nasedl na nejbližší loď a odvezl všechen svůj majetek do rozvojových zemích anebo dal jedno ze svých trojčat bezdětné sousedce, jen snad aby se zamyslel nad mým mottem, že "vždycky to může být horší". A připomenul si všechno, co má. Nejenom materiální věci, jako je bydlení nebo auto, ale například i vědomosti. Když víte, že zemětřesení je geologický jev, nikdo vás nemůže zmanipulovat tím, že ho na vás seslal jakýsi bůh.
Prostě a jednoduše - jestli máte střechu nad hlavou, alespoň jednu spřízněnou duši, ať už lidskou, nebo zvířecí, základní vzdělání,... tak věřte, že statisíce lidí by si s vámi milerádo vyměnilo místo.