Září 2016

4. Dítě

25. září 2016 v 21:09 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

4. Dítě

Celý polorozpadlý dům hluboko v lesích naplnil zvučný hlas, odříkávající verše v cizím jazyce. Strhaná žena s umaštěnými tmavými vlasy, která byla jeho původcem, držela v náručí novorozeně.
Každý kousek stěny, střechy i skromného dřevěného nábytku se chvěl a přihlížel. Vzduch byl nezvykle těžký.
Když skončila, vyčerpaně si povzdechla. Dítě v náručí nespokojeně zavrnělo. Žena se usmála, přitiskla ho ke svému prsu a ono začalo sát.
Bylo dokonáno. Poslední z jejích dětí bude mít stejné výhody, jako všechny ostatní. Ať si její muž říká co chce, jejich dcera není a nikdy nebude horší než jejich synové. Zestárne stejně rychle a za rok už bude dospělá.

3. Zkus teď říct něco o mně, část 2

21. září 2016 v 21:41 | Mary-Dionne
"Dobrý den, paní Bereniko, hledám pana ředitele," řekla Neriffe.
"Ten tu dnes není," oznámila paní Berenika. "Ale vynasnažím se ho zastoupit, adeptko. Tak co máš na srdci?"
"Asi jsem našla informátorku."
Neriffe mě postrčila vpřed a paní Berenika se mi zadívala do očí.
"Pojďte dovnitř," vyzvala nás.
Všechny čtyři stěny kanceláře pokrývaly malby. Koberec na zemi měl zase ve vzoru bílé vlčí hlavy. Paní Berenika se usadila v křesílku v rohu a vyzvala mě a Neriffe, ať se taky posadíme. Pořád mě pozorovala jako pod rentgenem. Schoulila jsem se co nejvíce do křesla v naději, že se jí schovám.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se.
"Cecilie," řekla jsem potichu.
"Jak jste to vlastně zjistily?" položila paní Berenika další otázku.
"No, spíš je to takový můj pocit, pan Xaver říkal, že vůdcové-"
"To přeskočme," zarazila ji paní Berenika. "Řekni, co se stalo, Neriffe."
Neriffe si odkašlala. Vypadala popuzená, že ji paní Berenika utla v řeči.
"Hrála jsem s Cecilií tu shazovačku nad rybníkem a ona věděla, že jí budu chtít podkopnout nohy. Úplně sama od sebe. Určitě jsem nic nenaznačila."
"Možná jsi si jistá, ale třeba to bylo i jinak," zapochybovala paní Berenika.
Neriffe tlumeně zavrčela.
"V každém případě můžeš jít," řekla paní Berenika, aby uklidnila situaci. "Já si Cecilii vyzkouším."
Neriffe prudce vstala a uraženě za sebou práskla dveřmi. Teď už se mohla paní Berenika soustředit jen na mě. Schovala jednu ruku za zády.
"Kolik ukazuji prstů?" ptala se.
Snažila jsem se zapřemýšlet, přeříkávat si dokola všechna čísla, ale prostě nic. Nula. Vzduchoprázdno. Nezbývalo mi, než si tipnout.
"Jeden," řekla jsem.
Na její tváři nebylo nic poznat. Pak vytáhla ruku zpoza zad a ukázala jeden prst!
"Takže něco na tom tvém talentu přece jen bude. Věděla jsi to."
Možná si myslela, že jsem to věděla, ale já vím úplně něco jiného a to naprosto jistě. Jenom jsem si to tipla. Měla jsem prostě štěstí.
"Zkus teď říct něco o mně," vyzvala mě paní Berenika.
A co jí mám říct? Že je žena a zástupkyně ředitele?
"Tak já začnu," řekla, "Narodila jsem ve Čtvrtém městě..."
Najednou mě překvapilo, jak se mi proud slov hrnul na jazyk. Nešlo to nijak zabrzdit, a tak jsem jen mluvila:
"... do rodiny chudého ševce jako sedmé dítě. Projevily se u vás geny Bílých vlků po babičce. Po povolení proměňovat se i nečistokrevným Bílým vlkům jste šla studovat akademii. Tam jste se seznámila se svým partnerem Kiliánem..."
"To by snad stačilo," snažila se mě zarazit paní Berenika. Tušila, co přijde.
"S Kiliánem jste měla tři syny a jednu vymodlenou dcerušku, kterou roztrhal vlkodlak při vpádu Velké smečky do města." Sama jsem se divila, proč ještě mluvím. Vždyť je to její soukromá věc. Jenže i když jsem se snažila konečně sklapnout, mluvila jsem dál. Hlasivky ani ústa mě neposlouchaly.
"Synové taky vystudovali akademii. Jeden z nich, Cyprián, utekl s vlkodlačí ženou."
"Ztichni," sykla paní Berenika.
"Pak váš partner zjistil, že nejste jeho pravá partnerka a že tou je to někdo úplně jiný."
"Proč to říkáš? Zmlkni! Zmlkni! Zmlkni!" křičela jsem na sebe v duchu.
"Nech toho!" zařvala paní Berenika a po tváři jí sklouzla slza. A pak další.
"Opustil vás a odešel za ní. Zůstala jste úplně sama."
Zástupkyně ředitele se neovládla a začala brečet a u toho po mě řvát: "Vypadni! Jdi pryč! Hned ti seženu nějakou rodinu a té tvé kamarádce Neriffe taky, jenom už prosím tě přestaň!"
Paní Berenika byla nešťastná. Na jazyk se mi hrnula další slova o jejím životě, ale než jsem stačila cokoli vyslovit, raději jsem utekla pryč. Proč jsem musela pořád mluvit? To už nikdy v životě nedokážu být zticha? Takoví jsou Informátoři?
Utíkala jsem tak rychle, jak jsem jen mohla, do chodby s pokoji. Hned, jak za mnou zapadly dveře, jsem se vrhla se na postel. Ale nebrečela, jen přemýšlela, co se mnou vlastně je. Otevřela jsem ránu paní Bereniky, kterou pracně schovávala před světem a nechala jsem z ní prýštit krev po celou dobu, co jsem mluvila.
Na stole jsem spatřila svačinu. Čtyři kusy koláče, které náramně voněly. Jenže teď jsem na ně vůbec neměla chuť. Sama sobě jsem ji zkazila.
Asi hodinu jsem jen seděla na posteli a zírala do prázdna, než se ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále," zamumlala jsem.
Byla to samozřejmě moje patronka, paní Otakara.
"Cecilie, Berenika je moje blízká přítelkyně a to, co jsi jí řekla, ji velice ranilo," vyčinila mi místo pozdravu.
Zakroutila jsem hlavou. "Já vím. Vůbec jsem to neměla v plánu, prostě jsem najednou mluvila..."
Paní Otakara se posadila na mou postel a konejšivě mi dala ruku okolo ramen. "Berenika ti nic nevyčítá. To je prostě úděl Informátorů, říkat lidem pravdu do očí. A taky jsme se s Berenikou dohodly, že by bylo vhodné tě někam umístit, i když jsi tu jen krátce. Berenika našla jednu vhodnou rodinu a už ji i zkontaktovala. Partnerka vůdce by tě mohla naučit pracovat a rozvíjet sbírání nových informací."
"A kdy?" chtěla jsem vědět.
"Po obědě tu budou."
"Tak brzy? Mohla bych se ještě rozloučit s Neriffe? Je jediná, kterou tu znám."
Paní Otakara se záhadně pousmála. "Adeptku Neriffe jsme taky připravili na umístění. V rodině s hodně silným vůdcem se naučí respektovat a také být respektována. Hodinu před průchodem portálem by ale měl každý zklidnit svůj organismus, jinak nebude dobře připravený, proto bych za ní teď nechodila. Ale řeknu jejím pěstounům, ať jí vyřídí, že ji pozdravuješ, ano?"
"Děkuji."
"Ty by ses také měla zklidnit, aby se ti portálem procházelo lépe. Za hodinu tu budou i pro tebe." Otakara se zvedla z postele a došla ke dveřím. Povzbudivě se na mě usmála a odešla pryč.

Zalezla jsem pod peřinu a při tom uklidňování jsem jednoduše usnula.

3. Zkus teď říct něco o mně, část 1

21. září 2016 v 21:40 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

3. Zkus teď říct něco o mně

Když jsem se vzbudila, instinktivně jsem otevřela oči. Chtěla jsem je zase rychle zavřít, než uvidím ty rozmazané obrázky, které už mě skoro doháděly k šílenství, ale nic takového se nekonalo. Viděla jsem, a to absolutně perfektně. Konečně jsem si mohla prohlédnout pokoj, v němž jsem se nacházela.
Celý byl sladěný v béžových barvách. Moje postel stála uprostřed a vedle ní malý noční stolek a na něm kytka ve zdobené váze, které jsem si předtím ani nevšimla. Mohla jsem ji ve své slepotě klidně shodit. Vedle dveří u stěny jsem viděla dřevěný stolek se snídaní. Rychle jsem vyskočila z postele a běžela se najíst. Překvapovalo mě, jaký jsem měla hlad, předtím jsem do jídla sotva kousla.
U dveří do koupelny byla skříň z červeného dřeva. Zvědavě jsem nahlédla dovnitř. Byla bohatě zásobena oblečením. Vybrala jsem si černé úzké kalhoty a bílou košili.
Sotva jsem se převlékla z nočního úboru, někdo zaklepal na dveře.
"Dále," řekla jsem.
Vešla Otakara. Konečně jsem si ji mohla pořádně prohlédnout. Měla tmavě hnědé až skoro černé vlasy stažené v pevném drdolu, úzké rudé rty, světle modré oči a opálenou pleť.
"Dobré ráno, Cecilie," pozdravila.
Hned jsem jí odpověděla na pozdrav a začala si prohlížet její zajímavý, bohatě zdobený opasek s nejspíš pravými drahými kameny a zlatě vyšívanými vzory. Bylo to to první, co mě na ní upoutalo.
"Pravidlo číslo jedna," řekla Otakara a usadila se na jednu ze dvou židlí u stolu, "Nikomu se nedívej na jeho opasek, když tě může přistihnout. Je to bráno jako veliká nezdvořilost."
"Promiňte," omluvila jsem se a posadila se naproti ní.
"Dneska tě zavedu na výcvikový trávník a neměla bys dělat ostudu. Když mluvíš s dospělými, vykej jim a oslovuj je jménem. Jako třeba vy paní Otakaro nebo vy pane Bartoloměji, rozumíš?"
Přikývla jsem a čekala, co bude dál.
"Pak už jen poslouchej, co ti řeknou. Zkusíš si tam všechny schopnosti, které se tady týden probíjely na povrch."
"Dobře."
Paní Otakara vstala a vedla mě dlouhou chodbou, která byla vymalovaná na pískovou barvu. Míjely jsme plno dveří, podobných těm mým. Po cestě jsem si četla různá jména, která na nich byla pomocí malých cedulek připevněna. Adept Denis, adept Jeroným, adeptka Neriffe. Byla jsem zvědavá, jestli tu někoho z nich potkám.
Mohutná vrata na konci chodby, která Otakara otevřela bez zjevné námahy, za sebou skrývala plno hlasů a zvuků. Bylo tam plno lidí stejně starých jako já.
Převažovali kluci, ale sem tam jsem zahlédla i pár holek. Na jednom plácku nejblíže dveřím posilovali s divně zakroucenými činkami, které měly uvnitř dutý otvor na závaží. Dále tu byl i plácek, kde proti sobě stáli s asi půl metru dlouhými tyčemi a snažili se zasáhnout protivníka. Celé toto cvičiště ohraničovala ze tří stran celkem nově vypadající, bíle omítnutá budova s chrliči v podobě vlčích hlav, ze které jsem právě přišla a z jedné strany vysoká kamenná zeď. U ní byl menší rybník s úzkou lávkou uprostřed, kde se právě jeden kluk snažil shodit do vody svého soupeře. Kolem zdí budovy a kamenné zdi se vinul běžecký okruh vysypaný pískem. Rychlost, kterou tam adepti běhali, mi málem vyrazila dech.
"Běž se taky proběhnout," pokynula mi paní Otakara.
Rychlým krokem jsem došla k dráze a rozběhla se. Budova, plot, rybník a adepti se kolem mě začali míhat rychlostí blesku. Bylo to prostě neuvěřitelné! Vítr mi svištěl v uších a písek odskakoval od noh. Ani jsem se nenadála a už jsem oběhla tři kolečka. Paní Otakara zatím někam zmizela. Nevadilo mi to, se stejnou lehkostí jsem oběhla ještě pět koleček. Cítila jsem se nádherně volná, jako kdyby mě předtím spoutali a teď jsem se konečně vymanila ze zajetí.
Po třiceti kolech jsem začala být unavená. Lehkost se začala vytrácet. "Budu muset asi ještě hodně trénovat," pomyslela jsem si.
Poté jsem přešla k místu s činkami. Podařilo se mi bez problémů uzvednout činku s jedenácti disky. Pak už to šlo trochu s obtížemi. Stejně na tom byli i ostatní adepti. Zvedali plně naložené činky nad hlavu a zase dolů, jeden kluk s ní šel oběhnout dráhu. Pro všechny to byl normální den.
Nechala jsem činky za sebou a šla si zkusit zase něco nového. Ten pocit z pohybu byl nádherný. Úplně jsem se v něm vyžívala. Stanoviště s tyčemi jsem raději obešla, nějak se mi příčilo bojovat, a šla jsem se podívat k rybníku. Na úzké lávce spolu zápolili dva asi patnáctiletí kluci, jeden plavovlasý a druhý zrzek. Drželi jeden druhého za ramena a se supěním se snažili toho svého soupeře shodit do vody. Vypadalo to, že mají síly vyrovnané. Pak sebou najednou ten zrzek cukl a jeho soupeř ztratil rovnováhu. Naneštěstí se pevně chytl zrzkovy košile a stáhl ho s sebou do vody. Veškerá rivalita, kterou jsem mezi nimi cítila, opadla. Společně se zasmáli a když vylezli z vody, poplácali se po zádech.
Na prkno vylezla trošku mohutnější dívka. Měla jako já černé úzké kalhoty a k tomu černou košili. Na záda jí splývaly dlouhé, světle hnědé vlasy v culíku. Nejvíc ale přitahoval pozornost její orlí nos, který jí ovšem na sebevědomí neubíral. Všechny adepty si vyzývavě prohlédla. Měla zelené kočičí oči.
"Hej, ty," ukázala na mě. "Pojď si zahrát."
Moc se mi nechtělo, stejně jako u tyčí to byl boj. Ale cítila jsem, že by byla velká chyba odmítnout. Ostatní mi udělali uličku k rybníku. Vstoupila jsem nejistě na prkno, které pod mou vahou zaskřípalo. Začaly jsme se k sobě přibližovat. Soupeřka vyčkávala a prohlížela si mě od shora dolů. Možná by to byla dobrá šance zaútočit. Chtěla jsem do ní strčit rukou, jenže přesně na tohle ona čekala. Ještě v letu ji chytla a vychýlila mě tím z rovnováhy. Druhou rukou jsem naštěstí sevřela její zápěstí. Začaly jsme se přetlačovat. Byla silná, ale to já taky. Její jedinou výhodou bylo to, že měla v téhle oblasti zkušenosti. Dívala se mi do očí a z jejího pohledu jsem poznala, že si je svým vítězstvím jistá. A pak ještě něco. Najednou jsem věděla naprosto jistě, že mi chce podkopnout nohy. Připravila jsem se na to a soupeřka za chvíli plavala ve vodě.
Přiběhla jsem ke břehu a pomohla jí vylézt.
"Jsi dobrá," pochválila mě, když se párkrát zhluboka nadechla, "Jsem Neriffe, a ty?"
Potřásla jsem si s ní rukou. "Cecilie."
"Hele, dneska večer jsem si pozvala pár holek na přespání. Loučíme se s jednou kámoškou, které našli rodinu. Nechceš přijít?" navrhla zčistajasna Neriffe.
"Já nevím...," váhala jsem. Chtěla jsem tam jít a poznat nové přátele, ale na druhou stranu jsem se bála, jak mě přijmou.
"Přijď, bude sranda."
"Já se stydím, jsem tady první den venku," přiznala jsem.
"To bude jenom nějakej mindrák z minulosti. To dáš. Takže dneska večer na pokoji 212, ju?"
Neriffe se pak nabídla, že mi ukáže, kde co je. Patroni prý rádi nechávají adepty hledat, takže od paní Otakary prý žádnou pomoc čekat nemám. Vydaly jsme se k budově a Neriffe do mě zavěsila. Jen tak, jako bychom se znaly už dlouho. Jako bychom byly kamarádky. A to jsme snad i byly.
Dorazily jsem k vratům budovy. Neriffe se náhle zastavila, jako by si na něco vzpomněla. Pak vyhrkla:
"Hele, Cecilie, jak jsi věděla, že ti podkopnu nohy?"
Zamyslela jsem se. "Jenom tak najednou jsem to prostě věděla."
"Pojď se mnou."
Neriffe mě vzala za paži a vedla mě pryč.
Zastavila jsem se. "Co je?"
"Hele, tohle je důležitý. Možná budeš Informátorka, chápeš?"
"Jaká informátorka? Jsem tady mezi váma od včerejška..."
"Jsme rozdělený do různejch skupin," vysvětlovala Neriffe netrpělivě, "Nejvíce je tu bojovníků, ti jsou vlastně tak trochu obyčejní a když je někdo vezme do rodiny, není s nima žádnej problém. Stejně tak s obráncema. Magici už potřebujou nějakýho dalšího magika v rodině, aby je mohl učit, ale taky jsou v pohodě. Pak je tu pár lidí s menšíma schopnostma, třeba dokážou zmást ostatní lidi a tak. Já mám potenciál vůdce a toho je pro rodiny vychovat fakt těžký, to chápu. Pořád bych se drala dopředu a hádala. No a nejlepší z toho jsou Informátoři. Ti vědí jestli chci vykročit pravou nebo levou nohou nebo co se děje za každým rohem. Ředitel říkal, že se o takových musí vědět a rychle se umístit někam do rodiny, tak pojď."
Nechala jsem se Neriffe vést do chodby plné portrétů. Na jejím konci byly dvoje dveře. Tak jsem zkusila uhodnout, na které zaklepe. A ona zaklepala přesně na ty opačné. To s tím informátorstvím asi nebude tak žhavý. Vešly jsme dovnitř.
V místnosti za dveřmi stálo šest zdobených židlí. Sedly jsme si. Po chvíli čekání se Neriffe zvedla a šla zaklepat na dveře, které byly po obvodu osázené světle zelenými kameny.
Kolem dveří se přes celou stěnu táhla nádherné malba. Díky svému lepšímu zraku jsem si mohla prohlédnout každý detail.
Zobrazoval bojující vlky v údolí. Ti na pravé straně měli bílou srst. Běželi ladně a ve vzrostlé trávě kolem sebe nezanechávali žádné otisky. Na jejich pravé straně kvetlo plno kytek a nebe bylo pohádkově modré. Levá strana zobrazovala vlky šedé, hnědé a černé. Zpod srsti na hlavě jim plápolaly krvavě rudé oči. Vypadali, že po boji a krvi přímo lační. Nerostlo kolem nich nic, šlapali po suché rozpraskané zemi a oblohu na jejich straně křižovaly blesky. V rohu pravé poloviny jsem si všimla jednoho malého bílého vlka schovaného ve křoví. Bylo to mládě? Zas tak malý jako štěně nebyl. Jen menší dospělý. Bál se boje a proto se schoval? Nebo za tím vězelo něco jiného?
Dveře se otevřely. Stála za nimi starší žena v dlouhých, volných a lesklých kalhotách a bílé halence. Zdobil ji nádherný opasek. Rychle jsem od něj uhnula pohledem, protože jsem si vzpomněla na slova paní Otakary.

2. Průběh

21. září 2016 v 21:30 | Mary-Dionne

2. Průběh

Několik dalších dní vylézám z postele jenom na jídlo a do koupelny na záchod. Ty nepřesné obrysy jsou fakt otravné. Myslela jsem si, že jím jablko, ale chutnalo to příšerně slaně. Doteď nevím, co to bylo. Někdy slyším i hnusné zvonění v uších a brní mě nohy.
Otakaru jsem od minula neviděla.
Tak spím. To je nejlepší řešení všeho.









PS Kóďa je frajer ;)

1. Probuzení

18. září 2016 v 21:49 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice
1. Probuzení
"Životní funkce?"
"Pořád dobré. Za chvíli by mohla přijít k vědomí."
Asi takhle nějak zněly první věty, které jsem slyšela. Byla jsem zmatená. A to absolutně. Co se stalo?
Vím o jakémsi nárazu. Moje tělo při něm poskočilo. A pak přišla ta bolest.
Při té vzpomínce najednou zařvu, samotou mě překvapí, jak nahlas.
"Nic se neděje, děvče, tady jsi v bezpečí."
"Snaž se pomalu otevřít oči."
Vedle toho, na čem jsem ležela, možná to byla postel, stály dvě ženy a mluvily na mě. Vycítila jsem i přítomnost dalších lidí, kteří ovšem byli zticha.
Jedna z nich mi hadříkem namočeným v nějakém smradlavém bylinkovém vývaru začala čistit oči, jako kotěti. Snažila jsem se je otevřít, ale byly jako slepené sekunďákem. Prostě to nešlo.
"Snaž se, ty to dokážeš," povzbuzovala mě.
Tak jsem se teda snažila. První paprsek světla mi připadal jako zázrak a ty dvě ženy úlevou vydechly. Dál už to šlo snáz, až jsem oči otevřela úplně.
Když jsem konečně rozevřela víčka, uviděla jsem nějaký obličej. Byl nějak ostřejší. No, spíš se snažil být ostřejší, protože se všechny ty linie, které mají držet tvar, rozlétávaly do všech stran a zase spojovaly. Neustále jsem krčila obočí a snažila se zaostřit.
"Já vím, že je to nepříjemné, ale než se to zlepší, snaž se mít oči spíš zavřené."
Jedna z žen, ta co mi otírala oči, mě pohladila po vlasech. Ta druhá mě vzala do náruče a jako bych nic nevážila mě přenesla do křesla na kolečkách. Vezla mě pryč. Držela jsem oči pořád zavřené, protože ty špatně padnoucí linie obrysů věcí mě nehorázně štvaly.
Jela jsem jakousi chodbou, párkrát jsem zaslechla tlumené hlasy a kroky.
Pak mě žena zavezla do další místnosti, kde mě uložila do postele a mluvila ke mně:
"Jsem Otakara Ouersová, tvoje patronka. Přežila jsi první smrt, možná si ji teď nepamatuješ, ale časem si nejspíš vzpomeneš. Přežila jsi proto, že máš nějaký potenciál pomáhat nám v našich řadách v nekonečném boji proti vlkodlakům. Svoje předchozí jméno si nebudeš dlouho pamatovat, to je tím smrtelným šokem, takže máš zatím přiděleno jméno Cecilie. Asi týden ti nebude moc dobře, Cecilie, budou se ti vyostřovat smysly z těch lidských na ty vlčí. Někdy je to i dost bolestivé, kdybys cokoli potřebovala, zmáčkni tlačítko nad postelí. Jinak ti pětkrát denně přinesou jídlo a bylinkové čaje na sražení horečky. A snaž se co nejvíce spát, Cecilie. Dobrou noc."
Otakara potichu zavřela dveře místnosti a nechala mě ospalou a nechápavou. Takže Cecilie? I kdybych se měla mlátit do hlavy, na dřívější jméno jsem si opravdu nemohla vzpomenout. "Cecilie" se mi příliš nelíbilo, ale pořád lepší než nic.
A mlela něco o vlcích a vlkodlacích, na to jsem si taky vzpomínala. Prý budu bojovat. Možná si vymýšlí a možná taky ne. Nezbývá mi, než jí věřit a udělat jednoduchou věc.

Usnout.

Bílá vlčice začíná

18. září 2016 v 21:48 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice
Bílá vlčice je příběh, který mě doprovází už několik let. První nápad vznikl kdysi v daleké minulosti a pak neustále měnil formu a směr, až z něj nakonec vzniklo tohle... Co dodat, snad se bude líbit :)
Celé to vlastně začíná jedním smrtelným pádem...

Padám.
Všechno kolem se míhá rychle jako za okny rychlíku.
Už ani nevím, proč? Chtěla jsem, anebo mě někdo shodil?
Teď už je to stejně jedno, když se země blíží šílenou rychlostí…

Něco končí, něco začíná

12. září 2016 v 15:17 | Mary-Dionne
Dneska jsem konečně vytáhla poslední věci z batohu, který se mnou strávil celý adaptační kurz, a vydala se na svůj první "opravdový" školní den. Nebylo to nic slavného, byla jsem unavená, nedokázala udržet pozornost ani u hudebky, která mě jinak docela baví, a vůbec jsem si říkala, že bych nejradši zastavila čas a nechala si prázdniny navždy. A někde tam, ve školní lavici, se pak zrodila i myšlenka, která mě pronásledovala celý den. Něco musí skončit, aby mohlo něco dalšího začít.
Mám několik snů, které bych si chtěla naplnit, některé jsou omezené věkem, jiné podmíněné účastí na několika kurzech. A kdyby byly pořád prázdniny? Nikdy by mi nebylo osmnáct, abych si konečně mohla nechat udělat tetování (klidně jenom hennou). Neproběhly by žádné víkendovky, na kterých bych mohla proniknout do všeho, co obnáší být táborová vedoucí. Kdybych si neprožila další školní rok, nenastaly by další prázdniny a s nimi i letní instruktorská škola. A tak dál. Zastavením času by se zastavil i koloběh věcí, které se prostě stát musí a mají. Ty nepříjemné i ty dlouho očekávané.
Takže to by bylo tak nějak všechno, co mám na srdci. Zítra se musím vrhnout do dalšího dne a přežít ho, jinak by se nikdy nestaly věci, na které tak dlouho čekám. Je to jako na kole - abych nespadla a nezůstala ležet, musím jet dál.