1. Probuzení

18. září 2016 v 21:49 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice
1. Probuzení
"Životní funkce?"
"Pořád dobré. Za chvíli by mohla přijít k vědomí."
Asi takhle nějak zněly první věty, které jsem slyšela. Byla jsem zmatená. A to absolutně. Co se stalo?
Vím o jakémsi nárazu. Moje tělo při něm poskočilo. A pak přišla ta bolest.
Při té vzpomínce najednou zařvu, samotou mě překvapí, jak nahlas.
"Nic se neděje, děvče, tady jsi v bezpečí."
"Snaž se pomalu otevřít oči."
Vedle toho, na čem jsem ležela, možná to byla postel, stály dvě ženy a mluvily na mě. Vycítila jsem i přítomnost dalších lidí, kteří ovšem byli zticha.
Jedna z nich mi hadříkem namočeným v nějakém smradlavém bylinkovém vývaru začala čistit oči, jako kotěti. Snažila jsem se je otevřít, ale byly jako slepené sekunďákem. Prostě to nešlo.
"Snaž se, ty to dokážeš," povzbuzovala mě.
Tak jsem se teda snažila. První paprsek světla mi připadal jako zázrak a ty dvě ženy úlevou vydechly. Dál už to šlo snáz, až jsem oči otevřela úplně.
Když jsem konečně rozevřela víčka, uviděla jsem nějaký obličej. Byl nějak ostřejší. No, spíš se snažil být ostřejší, protože se všechny ty linie, které mají držet tvar, rozlétávaly do všech stran a zase spojovaly. Neustále jsem krčila obočí a snažila se zaostřit.
"Já vím, že je to nepříjemné, ale než se to zlepší, snaž se mít oči spíš zavřené."
Jedna z žen, ta co mi otírala oči, mě pohladila po vlasech. Ta druhá mě vzala do náruče a jako bych nic nevážila mě přenesla do křesla na kolečkách. Vezla mě pryč. Držela jsem oči pořád zavřené, protože ty špatně padnoucí linie obrysů věcí mě nehorázně štvaly.
Jela jsem jakousi chodbou, párkrát jsem zaslechla tlumené hlasy a kroky.
Pak mě žena zavezla do další místnosti, kde mě uložila do postele a mluvila ke mně:
"Jsem Otakara Ouersová, tvoje patronka. Přežila jsi první smrt, možná si ji teď nepamatuješ, ale časem si nejspíš vzpomeneš. Přežila jsi proto, že máš nějaký potenciál pomáhat nám v našich řadách v nekonečném boji proti vlkodlakům. Svoje předchozí jméno si nebudeš dlouho pamatovat, to je tím smrtelným šokem, takže máš zatím přiděleno jméno Cecilie. Asi týden ti nebude moc dobře, Cecilie, budou se ti vyostřovat smysly z těch lidských na ty vlčí. Někdy je to i dost bolestivé, kdybys cokoli potřebovala, zmáčkni tlačítko nad postelí. Jinak ti pětkrát denně přinesou jídlo a bylinkové čaje na sražení horečky. A snaž se co nejvíce spát, Cecilie. Dobrou noc."
Otakara potichu zavřela dveře místnosti a nechala mě ospalou a nechápavou. Takže Cecilie? I kdybych se měla mlátit do hlavy, na dřívější jméno jsem si opravdu nemohla vzpomenout. "Cecilie" se mi příliš nelíbilo, ale pořád lepší než nic.
A mlela něco o vlcích a vlkodlacích, na to jsem si taky vzpomínala. Prý budu bojovat. Možná si vymýšlí a možná taky ne. Nezbývá mi, než jí věřit a udělat jednoduchou věc.

Usnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama