3. Zkus teď říct něco o mně, část 1

21. září 2016 v 21:40 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

3. Zkus teď říct něco o mně

Když jsem se vzbudila, instinktivně jsem otevřela oči. Chtěla jsem je zase rychle zavřít, než uvidím ty rozmazané obrázky, které už mě skoro doháděly k šílenství, ale nic takového se nekonalo. Viděla jsem, a to absolutně perfektně. Konečně jsem si mohla prohlédnout pokoj, v němž jsem se nacházela.
Celý byl sladěný v béžových barvách. Moje postel stála uprostřed a vedle ní malý noční stolek a na něm kytka ve zdobené váze, které jsem si předtím ani nevšimla. Mohla jsem ji ve své slepotě klidně shodit. Vedle dveří u stěny jsem viděla dřevěný stolek se snídaní. Rychle jsem vyskočila z postele a běžela se najíst. Překvapovalo mě, jaký jsem měla hlad, předtím jsem do jídla sotva kousla.
U dveří do koupelny byla skříň z červeného dřeva. Zvědavě jsem nahlédla dovnitř. Byla bohatě zásobena oblečením. Vybrala jsem si černé úzké kalhoty a bílou košili.
Sotva jsem se převlékla z nočního úboru, někdo zaklepal na dveře.
"Dále," řekla jsem.
Vešla Otakara. Konečně jsem si ji mohla pořádně prohlédnout. Měla tmavě hnědé až skoro černé vlasy stažené v pevném drdolu, úzké rudé rty, světle modré oči a opálenou pleť.
"Dobré ráno, Cecilie," pozdravila.
Hned jsem jí odpověděla na pozdrav a začala si prohlížet její zajímavý, bohatě zdobený opasek s nejspíš pravými drahými kameny a zlatě vyšívanými vzory. Bylo to to první, co mě na ní upoutalo.
"Pravidlo číslo jedna," řekla Otakara a usadila se na jednu ze dvou židlí u stolu, "Nikomu se nedívej na jeho opasek, když tě může přistihnout. Je to bráno jako veliká nezdvořilost."
"Promiňte," omluvila jsem se a posadila se naproti ní.
"Dneska tě zavedu na výcvikový trávník a neměla bys dělat ostudu. Když mluvíš s dospělými, vykej jim a oslovuj je jménem. Jako třeba vy paní Otakaro nebo vy pane Bartoloměji, rozumíš?"
Přikývla jsem a čekala, co bude dál.
"Pak už jen poslouchej, co ti řeknou. Zkusíš si tam všechny schopnosti, které se tady týden probíjely na povrch."
"Dobře."
Paní Otakara vstala a vedla mě dlouhou chodbou, která byla vymalovaná na pískovou barvu. Míjely jsme plno dveří, podobných těm mým. Po cestě jsem si četla různá jména, která na nich byla pomocí malých cedulek připevněna. Adept Denis, adept Jeroným, adeptka Neriffe. Byla jsem zvědavá, jestli tu někoho z nich potkám.
Mohutná vrata na konci chodby, která Otakara otevřela bez zjevné námahy, za sebou skrývala plno hlasů a zvuků. Bylo tam plno lidí stejně starých jako já.
Převažovali kluci, ale sem tam jsem zahlédla i pár holek. Na jednom plácku nejblíže dveřím posilovali s divně zakroucenými činkami, které měly uvnitř dutý otvor na závaží. Dále tu byl i plácek, kde proti sobě stáli s asi půl metru dlouhými tyčemi a snažili se zasáhnout protivníka. Celé toto cvičiště ohraničovala ze tří stran celkem nově vypadající, bíle omítnutá budova s chrliči v podobě vlčích hlav, ze které jsem právě přišla a z jedné strany vysoká kamenná zeď. U ní byl menší rybník s úzkou lávkou uprostřed, kde se právě jeden kluk snažil shodit do vody svého soupeře. Kolem zdí budovy a kamenné zdi se vinul běžecký okruh vysypaný pískem. Rychlost, kterou tam adepti běhali, mi málem vyrazila dech.
"Běž se taky proběhnout," pokynula mi paní Otakara.
Rychlým krokem jsem došla k dráze a rozběhla se. Budova, plot, rybník a adepti se kolem mě začali míhat rychlostí blesku. Bylo to prostě neuvěřitelné! Vítr mi svištěl v uších a písek odskakoval od noh. Ani jsem se nenadála a už jsem oběhla tři kolečka. Paní Otakara zatím někam zmizela. Nevadilo mi to, se stejnou lehkostí jsem oběhla ještě pět koleček. Cítila jsem se nádherně volná, jako kdyby mě předtím spoutali a teď jsem se konečně vymanila ze zajetí.
Po třiceti kolech jsem začala být unavená. Lehkost se začala vytrácet. "Budu muset asi ještě hodně trénovat," pomyslela jsem si.
Poté jsem přešla k místu s činkami. Podařilo se mi bez problémů uzvednout činku s jedenácti disky. Pak už to šlo trochu s obtížemi. Stejně na tom byli i ostatní adepti. Zvedali plně naložené činky nad hlavu a zase dolů, jeden kluk s ní šel oběhnout dráhu. Pro všechny to byl normální den.
Nechala jsem činky za sebou a šla si zkusit zase něco nového. Ten pocit z pohybu byl nádherný. Úplně jsem se v něm vyžívala. Stanoviště s tyčemi jsem raději obešla, nějak se mi příčilo bojovat, a šla jsem se podívat k rybníku. Na úzké lávce spolu zápolili dva asi patnáctiletí kluci, jeden plavovlasý a druhý zrzek. Drželi jeden druhého za ramena a se supěním se snažili toho svého soupeře shodit do vody. Vypadalo to, že mají síly vyrovnané. Pak sebou najednou ten zrzek cukl a jeho soupeř ztratil rovnováhu. Naneštěstí se pevně chytl zrzkovy košile a stáhl ho s sebou do vody. Veškerá rivalita, kterou jsem mezi nimi cítila, opadla. Společně se zasmáli a když vylezli z vody, poplácali se po zádech.
Na prkno vylezla trošku mohutnější dívka. Měla jako já černé úzké kalhoty a k tomu černou košili. Na záda jí splývaly dlouhé, světle hnědé vlasy v culíku. Nejvíc ale přitahoval pozornost její orlí nos, který jí ovšem na sebevědomí neubíral. Všechny adepty si vyzývavě prohlédla. Měla zelené kočičí oči.
"Hej, ty," ukázala na mě. "Pojď si zahrát."
Moc se mi nechtělo, stejně jako u tyčí to byl boj. Ale cítila jsem, že by byla velká chyba odmítnout. Ostatní mi udělali uličku k rybníku. Vstoupila jsem nejistě na prkno, které pod mou vahou zaskřípalo. Začaly jsme se k sobě přibližovat. Soupeřka vyčkávala a prohlížela si mě od shora dolů. Možná by to byla dobrá šance zaútočit. Chtěla jsem do ní strčit rukou, jenže přesně na tohle ona čekala. Ještě v letu ji chytla a vychýlila mě tím z rovnováhy. Druhou rukou jsem naštěstí sevřela její zápěstí. Začaly jsme se přetlačovat. Byla silná, ale to já taky. Její jedinou výhodou bylo to, že měla v téhle oblasti zkušenosti. Dívala se mi do očí a z jejího pohledu jsem poznala, že si je svým vítězstvím jistá. A pak ještě něco. Najednou jsem věděla naprosto jistě, že mi chce podkopnout nohy. Připravila jsem se na to a soupeřka za chvíli plavala ve vodě.
Přiběhla jsem ke břehu a pomohla jí vylézt.
"Jsi dobrá," pochválila mě, když se párkrát zhluboka nadechla, "Jsem Neriffe, a ty?"
Potřásla jsem si s ní rukou. "Cecilie."
"Hele, dneska večer jsem si pozvala pár holek na přespání. Loučíme se s jednou kámoškou, které našli rodinu. Nechceš přijít?" navrhla zčistajasna Neriffe.
"Já nevím...," váhala jsem. Chtěla jsem tam jít a poznat nové přátele, ale na druhou stranu jsem se bála, jak mě přijmou.
"Přijď, bude sranda."
"Já se stydím, jsem tady první den venku," přiznala jsem.
"To bude jenom nějakej mindrák z minulosti. To dáš. Takže dneska večer na pokoji 212, ju?"
Neriffe se pak nabídla, že mi ukáže, kde co je. Patroni prý rádi nechávají adepty hledat, takže od paní Otakary prý žádnou pomoc čekat nemám. Vydaly jsme se k budově a Neriffe do mě zavěsila. Jen tak, jako bychom se znaly už dlouho. Jako bychom byly kamarádky. A to jsme snad i byly.
Dorazily jsem k vratům budovy. Neriffe se náhle zastavila, jako by si na něco vzpomněla. Pak vyhrkla:
"Hele, Cecilie, jak jsi věděla, že ti podkopnu nohy?"
Zamyslela jsem se. "Jenom tak najednou jsem to prostě věděla."
"Pojď se mnou."
Neriffe mě vzala za paži a vedla mě pryč.
Zastavila jsem se. "Co je?"
"Hele, tohle je důležitý. Možná budeš Informátorka, chápeš?"
"Jaká informátorka? Jsem tady mezi váma od včerejška..."
"Jsme rozdělený do různejch skupin," vysvětlovala Neriffe netrpělivě, "Nejvíce je tu bojovníků, ti jsou vlastně tak trochu obyčejní a když je někdo vezme do rodiny, není s nima žádnej problém. Stejně tak s obráncema. Magici už potřebujou nějakýho dalšího magika v rodině, aby je mohl učit, ale taky jsou v pohodě. Pak je tu pár lidí s menšíma schopnostma, třeba dokážou zmást ostatní lidi a tak. Já mám potenciál vůdce a toho je pro rodiny vychovat fakt těžký, to chápu. Pořád bych se drala dopředu a hádala. No a nejlepší z toho jsou Informátoři. Ti vědí jestli chci vykročit pravou nebo levou nohou nebo co se děje za každým rohem. Ředitel říkal, že se o takových musí vědět a rychle se umístit někam do rodiny, tak pojď."
Nechala jsem se Neriffe vést do chodby plné portrétů. Na jejím konci byly dvoje dveře. Tak jsem zkusila uhodnout, na které zaklepe. A ona zaklepala přesně na ty opačné. To s tím informátorstvím asi nebude tak žhavý. Vešly jsme dovnitř.
V místnosti za dveřmi stálo šest zdobených židlí. Sedly jsme si. Po chvíli čekání se Neriffe zvedla a šla zaklepat na dveře, které byly po obvodu osázené světle zelenými kameny.
Kolem dveří se přes celou stěnu táhla nádherné malba. Díky svému lepšímu zraku jsem si mohla prohlédnout každý detail.
Zobrazoval bojující vlky v údolí. Ti na pravé straně měli bílou srst. Běželi ladně a ve vzrostlé trávě kolem sebe nezanechávali žádné otisky. Na jejich pravé straně kvetlo plno kytek a nebe bylo pohádkově modré. Levá strana zobrazovala vlky šedé, hnědé a černé. Zpod srsti na hlavě jim plápolaly krvavě rudé oči. Vypadali, že po boji a krvi přímo lační. Nerostlo kolem nich nic, šlapali po suché rozpraskané zemi a oblohu na jejich straně křižovaly blesky. V rohu pravé poloviny jsem si všimla jednoho malého bílého vlka schovaného ve křoví. Bylo to mládě? Zas tak malý jako štěně nebyl. Jen menší dospělý. Bál se boje a proto se schoval? Nebo za tím vězelo něco jiného?
Dveře se otevřely. Stála za nimi starší žena v dlouhých, volných a lesklých kalhotách a bílé halence. Zdobil ji nádherný opasek. Rychle jsem od něj uhnula pohledem, protože jsem si vzpomněla na slova paní Otakary.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama