3. Zkus teď říct něco o mně, část 2

21. září 2016 v 21:41 | Mary-Dionne
"Dobrý den, paní Bereniko, hledám pana ředitele," řekla Neriffe.
"Ten tu dnes není," oznámila paní Berenika. "Ale vynasnažím se ho zastoupit, adeptko. Tak co máš na srdci?"
"Asi jsem našla informátorku."
Neriffe mě postrčila vpřed a paní Berenika se mi zadívala do očí.
"Pojďte dovnitř," vyzvala nás.
Všechny čtyři stěny kanceláře pokrývaly malby. Koberec na zemi měl zase ve vzoru bílé vlčí hlavy. Paní Berenika se usadila v křesílku v rohu a vyzvala mě a Neriffe, ať se taky posadíme. Pořád mě pozorovala jako pod rentgenem. Schoulila jsem se co nejvíce do křesla v naději, že se jí schovám.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se.
"Cecilie," řekla jsem potichu.
"Jak jste to vlastně zjistily?" položila paní Berenika další otázku.
"No, spíš je to takový můj pocit, pan Xaver říkal, že vůdcové-"
"To přeskočme," zarazila ji paní Berenika. "Řekni, co se stalo, Neriffe."
Neriffe si odkašlala. Vypadala popuzená, že ji paní Berenika utla v řeči.
"Hrála jsem s Cecilií tu shazovačku nad rybníkem a ona věděla, že jí budu chtít podkopnout nohy. Úplně sama od sebe. Určitě jsem nic nenaznačila."
"Možná jsi si jistá, ale třeba to bylo i jinak," zapochybovala paní Berenika.
Neriffe tlumeně zavrčela.
"V každém případě můžeš jít," řekla paní Berenika, aby uklidnila situaci. "Já si Cecilii vyzkouším."
Neriffe prudce vstala a uraženě za sebou práskla dveřmi. Teď už se mohla paní Berenika soustředit jen na mě. Schovala jednu ruku za zády.
"Kolik ukazuji prstů?" ptala se.
Snažila jsem se zapřemýšlet, přeříkávat si dokola všechna čísla, ale prostě nic. Nula. Vzduchoprázdno. Nezbývalo mi, než si tipnout.
"Jeden," řekla jsem.
Na její tváři nebylo nic poznat. Pak vytáhla ruku zpoza zad a ukázala jeden prst!
"Takže něco na tom tvém talentu přece jen bude. Věděla jsi to."
Možná si myslela, že jsem to věděla, ale já vím úplně něco jiného a to naprosto jistě. Jenom jsem si to tipla. Měla jsem prostě štěstí.
"Zkus teď říct něco o mně," vyzvala mě paní Berenika.
A co jí mám říct? Že je žena a zástupkyně ředitele?
"Tak já začnu," řekla, "Narodila jsem ve Čtvrtém městě..."
Najednou mě překvapilo, jak se mi proud slov hrnul na jazyk. Nešlo to nijak zabrzdit, a tak jsem jen mluvila:
"... do rodiny chudého ševce jako sedmé dítě. Projevily se u vás geny Bílých vlků po babičce. Po povolení proměňovat se i nečistokrevným Bílým vlkům jste šla studovat akademii. Tam jste se seznámila se svým partnerem Kiliánem..."
"To by snad stačilo," snažila se mě zarazit paní Berenika. Tušila, co přijde.
"S Kiliánem jste měla tři syny a jednu vymodlenou dcerušku, kterou roztrhal vlkodlak při vpádu Velké smečky do města." Sama jsem se divila, proč ještě mluvím. Vždyť je to její soukromá věc. Jenže i když jsem se snažila konečně sklapnout, mluvila jsem dál. Hlasivky ani ústa mě neposlouchaly.
"Synové taky vystudovali akademii. Jeden z nich, Cyprián, utekl s vlkodlačí ženou."
"Ztichni," sykla paní Berenika.
"Pak váš partner zjistil, že nejste jeho pravá partnerka a že tou je to někdo úplně jiný."
"Proč to říkáš? Zmlkni! Zmlkni! Zmlkni!" křičela jsem na sebe v duchu.
"Nech toho!" zařvala paní Berenika a po tváři jí sklouzla slza. A pak další.
"Opustil vás a odešel za ní. Zůstala jste úplně sama."
Zástupkyně ředitele se neovládla a začala brečet a u toho po mě řvát: "Vypadni! Jdi pryč! Hned ti seženu nějakou rodinu a té tvé kamarádce Neriffe taky, jenom už prosím tě přestaň!"
Paní Berenika byla nešťastná. Na jazyk se mi hrnula další slova o jejím životě, ale než jsem stačila cokoli vyslovit, raději jsem utekla pryč. Proč jsem musela pořád mluvit? To už nikdy v životě nedokážu být zticha? Takoví jsou Informátoři?
Utíkala jsem tak rychle, jak jsem jen mohla, do chodby s pokoji. Hned, jak za mnou zapadly dveře, jsem se vrhla se na postel. Ale nebrečela, jen přemýšlela, co se mnou vlastně je. Otevřela jsem ránu paní Bereniky, kterou pracně schovávala před světem a nechala jsem z ní prýštit krev po celou dobu, co jsem mluvila.
Na stole jsem spatřila svačinu. Čtyři kusy koláče, které náramně voněly. Jenže teď jsem na ně vůbec neměla chuť. Sama sobě jsem ji zkazila.
Asi hodinu jsem jen seděla na posteli a zírala do prázdna, než se ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále," zamumlala jsem.
Byla to samozřejmě moje patronka, paní Otakara.
"Cecilie, Berenika je moje blízká přítelkyně a to, co jsi jí řekla, ji velice ranilo," vyčinila mi místo pozdravu.
Zakroutila jsem hlavou. "Já vím. Vůbec jsem to neměla v plánu, prostě jsem najednou mluvila..."
Paní Otakara se posadila na mou postel a konejšivě mi dala ruku okolo ramen. "Berenika ti nic nevyčítá. To je prostě úděl Informátorů, říkat lidem pravdu do očí. A taky jsme se s Berenikou dohodly, že by bylo vhodné tě někam umístit, i když jsi tu jen krátce. Berenika našla jednu vhodnou rodinu a už ji i zkontaktovala. Partnerka vůdce by tě mohla naučit pracovat a rozvíjet sbírání nových informací."
"A kdy?" chtěla jsem vědět.
"Po obědě tu budou."
"Tak brzy? Mohla bych se ještě rozloučit s Neriffe? Je jediná, kterou tu znám."
Paní Otakara se záhadně pousmála. "Adeptku Neriffe jsme taky připravili na umístění. V rodině s hodně silným vůdcem se naučí respektovat a také být respektována. Hodinu před průchodem portálem by ale měl každý zklidnit svůj organismus, jinak nebude dobře připravený, proto bych za ní teď nechodila. Ale řeknu jejím pěstounům, ať jí vyřídí, že ji pozdravuješ, ano?"
"Děkuji."
"Ty by ses také měla zklidnit, aby se ti portálem procházelo lépe. Za hodinu tu budou i pro tebe." Otakara se zvedla z postele a došla ke dveřím. Povzbudivě se na mě usmála a odešla pryč.

Zalezla jsem pod peřinu a při tom uklidňování jsem jednoduše usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama