Říjen 2016

9. Dva další bratři

17. října 2016 v 21:29 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

9. Dva další bratři

V Danově pokoji převažovala modrá barva. Tyrkysová a taková mořská. Po hodině hraní jakési fotbalové hry, která se promítala na obří obrazovce na zdi, jsem se z Dana stal můj nejoblíbenější brácha. Dokonce mě nechal vyhrát.
"Jo, celkem ti to jde," poznamenal, když vtom někdo vtrhnul dovnitř.
"Dane, neviděl's můj..."
Vytáhlý, lehce opálený kluk s čokoládovými vlasy vzorně na pěšinku se zarazil a podíval se na mě.
"Takže ty už ses vzbudila. Doufám, že jsi neslyšela ty Riscovy pitomý kecy," dodal.
"Jo, slyšela."
"Zabít ho je málo," zanadával ten kluk, nejspíš další bratr. "Hele, neber ho vážně a hlavně si s ním nic nezačínej."
"Ani bych nechtěla."
Bratr mi podal ruku na pozdrav. "Jsem Beat."
"Cecilie," představila jsem se mu.
Beatův obličej se stáhnul do nepatrného úsměvu. Pak si odkašlal, ale nevěděla jsem, jestli spíš nepotlačuje smích.
"Co je?" ptala jsem se.
"Nic, nic... Jenom že se tak jmenuje ředitelka naší školy. Cecilie Arnoldsová. Taková stará, má hlas jak nakřáplý rádio."
"A furt to její ,copak dětičky' a ,kam jdeš s tím globusem, zlatíčko'," dodal Dan.
Dan předváděl hlas jejich ředitelky takovým čarodějnický způsobem, že jsem se rozhodla, že bych se mohla přejmenovat. Beat se taky jmenuje Nicholas. A jméno Cecilie není dvakrát pěkné.
"Mně se taky moc nelíbí a nejenom kvůli ředitelce."
"Tak se nech přejmenovat," navrhl Dan.
"Jo, Arwen ti ještě nenechala udělat doklady, tak by to šlo," přidal se Beat.
"Tak já za ní zajdu."
"Ne, počkej. Už je skoro jedna v noci. A teď bys ji stejně neměla rušit. Mrkni ven." Beat došel k oknu Danova pokoje a rozhrnul tyrkysově modré závěsy.
Ve tmě svítila na travnaté louce před domem jediná svíčka a vedle ní jsem rozeznala postavu své pěstounky. Seděla v tureckém sedu a nejspíš meditovala.
Pak se stalo cosi neuvěřitelného. V jednu chvíli tu seděla Arwen a pak najednou krásný vlk s bílou huňatou srstí. Bílá vlčice. Vyjekla jsem a udělala krok dozadu, kde jsem zakopla o šňůry k obrazovce a předvedla jsem oběma bratrům nádherný držkopád na plovoucí podlahu.
Kluci se začali hýkavě smát, ale pak mi pomohli se zvednout. Dan se mě zeptal, jestli mi nic není, ale já jen zavrtěla hlavou. Celá jsem zrudla.Bože, takovej trapas!
"Jenom pět sekund," ohlásil Dan. "Ale bývala i lepší."
Stoupla jsem si ke klukům k oknu. Na louce zase seděla Arwen, tajemně ozářená plamínkem svíčky.
"Co to bylo?"
"Arwen se různýma způsobama snaží co nejrychleji přeměňovat. Ale vždycky to pár sekund trvá," vysvětlil Beat.
Byla jsem v šoku. Arwen zatím sebrala ze země svíčku a vydala se zpět k domu. Když nás uviděla v okně, zamávala. Kluci jí zamávali nazpět, pouze já jsem na ni jen šokovaně zírala.
"Takže já taky... budu... tohle..." koktala jsem. Vůbec jsem si nedokázala představit, že bych se někdy dokázala proměnit v něco tak krásného.
Dan přikývl. "Jo, jo, prvních pár týdnů s tebou bude Arwen dělat nějaký otravný meditace, ale jak se ti to povede, bude to fakt boží. Chceš ukázat?"
"Ne, radši ne," odmítla jsem spěšně. I když mi Arwen připadala ve své vlčí podobě nádherná, pořád jsem z Bílých vlků měla velký respekt.
"Vypadáš nějak vyděšeně," poznamenal Beat.
"Ne, vůbec nejsem vyděšená, jenom jsem poprvý v životě viděla, že se někdo mění na vlka, ale vůbec nejsem vyděšená, v pohodě," řekla jsem ironicky. "Už radši půjdu spát."
"Tak čau, dobrou. Dobrou, ségra," rozloučili se bratři.
Tiše jsem přešla chodbu v patře do svého pokoje. Trošku mě polekala Arwen, která seděla jako by nic na židli u psacího stolu.
"Byla jsi u Dana?" zeptala se mě.
Přikývla jsem. "Dan je milej. A Beat taky. Jenom jsem trochu nervózní z ostatních."
"No, rozhodně tě nesežerou," pousmála se Arwen. "Chodím s Alanem a s klukama než jim začne škola běhat do lesa. Samozřejmě v té druhé podobě, ale budeme na tebe čekat."
Zděsila jsem se při pomyšlení na další vlčí lidi. Arwen byla tam venku fakt krásná, ale zároveň i děsivá. Avšak strach převážila zvědavost. Jak asi Dan a Beat vypadají jako "pejsánci"?

8. Dan

10. října 2016 v 21:25 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

8. Dan

Už jsem měla snědenou půlku pizzy a ještě mi to nestačilo. Arwen měla pravdu. Pak kdosi zase zaklepal na dveře.
Nebyla to Arwen, ta ťukala směle a s láskou. Tohle klepání bylo spíš ostýchavé. Povolila jsem tomu někomu vejít dovnitř.
Byl to určitě jeden z bratrů. Mohl být stejně starý jako já, měl rozježené tmavě hnědé vlasy a dětsky roztomilý obličej. Usmíval se jako andělíček.
"Čau," pozdravila jsem ostýchavě.
"No... čau. Hele, nedáš mi kousek tý pizzy? Alan s náma běhal pořád po lese a Arwen nám nedovolí na noc moc jíst..."
"Tak pojď, ty ubožáčku."
Bratr se usmál a sedl si na nafukovací balon a s chutí se pustil do pizzy. Hltal, jako kdyby nejedl celý týden. Za chvíli mi zbyl jen jeden kousek.
"Chceš ho?" zeptal se bratr s plnou pusou.
Už jsem ani neměla hlad. A chtěla jsem s bratry vycházet, takže jsem mu to dovolila. On pak velkoryse vyhodil obal do koše.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se už posilněný bratr.
"Cecilie."
Pak jsme chvíli mlčeli. Zvědavě si mě prohlížel. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem mu alespoň trochu sympatická.
"Ty se mě nezeptáš, jak se jmenuju?" zeptal.
Jenže já už to dávno věděla. "Jsi Dan."
"Takže Informátorka, jo?" Dan uznale pokýval hlavou. "Takže jsi nejspíš ve středisku moc času nestrávila, co?"
"Byla jsem tam týden. No, spíš tak týden a půl, ale necelých sedm dní jsem prospala."
Dan se zasmál. "Jo jo středisko... Nesnášel jsem to tam."
"Co tam bylo tak strašnýho?"
"Můj patron. Jmenoval se Pankrác a neobtěžoval se mi ani říct o tom pravidlu s opasky, takže mě pak musel poučit někdo jinej. Před asi deseti dalšíma adeptama, kteří si mysleli, že jsem na to zapomněl nebo jsem to ignoroval. Vypadal jsem, jako bych si tý druhý šance nevážil."
"Jak dlouho jsi tam zůstal?"
"Asi měsíc. Jsem časovač, vždycky ti řeknu, kolik je hodin a to na minutu přesně. Teď je dvacet tři třicet tři čtyřicet sekund."
"Jak to víš?" Dívala jsem se okolo, jestli nezahlédnu někde hodiny.
"A jak víš ty, jak se jmenuju?"
"Prostě to vím."
"Já to taky prostě jenom vím." Dan se rozhlédl kolem. "Nemáš ještě něco k jídlu?"
"Už ne. Nejspíš umřeš hlady."
Dan se chytil za břicho a dělal, jako že umírá. Zasmála jsem se.
Najednou jsem cosi nahmatala v kapse od svetříku, který jsem měla na sobě. Tvarem to připomínalo čokoládovou tyčinku. Vylovila jsem ji z kapsy. Ani nebyla moc zmáčklá.
Dan se na ni hypnoticky zahleděl.
"Snažíš se ji silou vůle dostat k sobě?" popichovala jsem ho. "Hele, dám ti ji."
"Fakt?" Dan se rozzářil.
"Musíš mi ale říct alespoň něco o tvých bratrech."
"To zní fér," uznal Dan a začal. "Tak nejstarší je Armel, je mu sedmnáct. Zanedlouho půjde portálem zpátky, aby udělal akademii, ale on nechce, protože tady má holku. Je prostě pitomec. Po něm je Beat. Je to vlastně jenom přezdívka, jinak se jmenuje Nicholas. Ten se na akademii vysloveně těší. No a pak ten Risco. Před třemi měsíci jsem se s Beatem dohodl, že spolu budem počítat všechny holky, který bude Risco mít. Chápeš, že jich bylo deset? No, jinak má potenciál vůdce, takže se s Alanem pořád hádá, ale on ho vždycky uzemní. Nebo taky Risco uteče z domu a za dva tři dny je zpátky."
Dan skončil a hodila jsem mu tyčinku. Za půl minuty ji měl snědenou.
"Takže tu máme jednoho pitomce, holkaře a dva celkem normální kluky. To jde. A co Arwen s Alanem?"
Dan si otřel zbytek čokolády z pusy. "Tak Arwen je skvělá, to jsi určitě poznala. Je obránce, takže schytává rány, který měly patřit nám. Vlastně ne všechny, ty co si zasloužíme, nám velkoryse nechává." Zašklebil se. "A Alan... je prostě Alan, no. U něho nic nemáš zadarmo. Prostě vůdce..."
Nevypadalo to pro mě vůbec špatně. Když si nikoho neznepřátelím, budu se vyhýbat Riscovi, poslouchat Alana a tak dál, tak to možná zvládnu.
Dan vypadal, že o něčem přemýšlí. Pak se náhle zeptal: "Nechceš si jít něco zahrát?"

7. To je holka!

4. října 2016 v 14:00 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

7. To je holka!

Probrala jsem se v krásně měkké posteli. Hned jsem ale na sobě ucítila čtyři pohledy a pro jistotu nechala oči zavřené a dělala, že spím.
"To je holka!" uslyšela jsem nějaký překvapený hlas.
"No a? Dalo se čekat, že si sem dřív nebo později Arwen nějakou přitáhne," odpověděl mu někdo další.
"No přesto je to holka, to je divný," mumlal ten první.
"Ale má hezký vlasy a pod tou dekou se jí rýsuje docela pěkná postavička..." řekl někdo další. Nejradši bych ho okřikla.
"Risco!" udělal to za mě ten, který odpovídal tomu prvnímu. "Vždyť je to vlastně naše ségra."
"Zapomeň na to, že si s ní něco začneš," řekl ten čtvrtý. "To tě varuju předem."
"A kolikátá je vlastně ta tvoje Alison? Jedna padesátá?" rýpnul si jeden z nich.
"Víte že ani nevím? A nezáviďte, nezáviďte..." kasal se Risco. "Kdybyste si taky uměli užívat života."
"A střídat holky jako ponožky, co? Ne, díky, já se bez toho obejdu."
"Závidíš!" zasmál se Risco.
Chvíli bylo ticho až se jeden z nich ozval znova: "Risco! Přestaň na to myslet! Máme za úkol bejt celej jeden den propojení a ty z toho děláš peklo. Nemusíme vidět Alison úplně bez všeho."
"OK, už mlčím," řekl Risco.
Pak jsem najednou uslyšela z okna táhlé dlouhé zavytí. Cukla jsem sebou, ale ti kluci si naštěstí ničeho nevšimli.
"Hele, volá nás Alan," poznamenal jeden z nich a všichni vyklidili prostor.
Teprve potom jsem se zvedla. Posadila jsem se na postel. Tak tohle byli teď moji bratři? Až na toho holkaře mi byli po hlase docela sympatičtí.
Někdo jemně zaklepal na dveře mého pokoje. Pak vstoupila Arwen.
"Spíš?" zeptala se. I to jedno slovo obsahovalo strašně moc lásky. Její zjev působil, že jsem se cítila v bezpečí.
"Už ne."
"Kluci tě vzbudili?"
"Ani nevím."
"No, vítej doma. Včera sem kluci nastěhovali nábytek. Říkali, že je moc světlý pro kluka, ale nic jsem jim neprozradila. Byla jsi takové malé překvapení."
"Nevadí jim, že nejsem kluk?" zapochybovala jsem.
Arwen se posadila na kancelářskou židli u okna a podepřela si tvář. "Řekněme, že byli trochu překvapení, ale jsi teď jejich sestra. Všichni adepti, kteří se dostanou do rodiny, jsou sourozenci."
Náhle mi nahlas zakručelo v žaludku.
Arwen se pousmála. "Máš hlad? Večeřeli jsme sice bez tebe, chtěla jsem tě nechat spát, ale klidně ti udělám pizzu v mikrovlnce, chceš?"
"Ale celou pizzu nesním," namítla jsem.
"To by ses divila," řekla s úsměvem Arwen a odkráčela.
Vstala jsem z postele. Již se stmívalo, tak jsem rozsvítila světlo na stropě. Pokoj byl o hodně větší než ten, který jsem měla dřív. Moje postel byla široká skoro jako letiště. Polštář a peřina byly povlečeny v bílem povlečení s fialovými šlahouny vinné révy. Na plovoucí podlaze v odstínu písku ležel fialový chlupatý koberec. Hned jsem si na něj musela sáhnout. Byl nádherně měkký. Začínalo se mi tu líbit. Vedle postele jsem měla noční stolek s lampičkou a u stěn ještě psací stůl, skříň a poličky. Na nich zatím nic nebylo. Jen dva rámečky na fotky.
Někdo znova zaklepal na dveře. Byla to Arwen s pizzou. Hned, jak otevřela bíle natřené dveře, zalila pokoj omamná vůně.
"Díky. To's nemusela, došla bych si pro ni," zazmatkovala jsem.
Arwen se jen znova usmála. "Udělala jsem to dobrovolně, takže stačilo jenom to díky," řekla mezi dveřmi a zase byla pryč.

5. Pěstounka & 6. V portálu

2. října 2016 v 21:20 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

5. Pěstounka

Z klidného spánku mě probudila. Vedla s sebou další ženu.
"Cecilie, to je tvoje nová pěstounka, Arwen," řekla nezvykle jemně a tiše.
Arwen měla světlé vlasy v drdolu, ze kterého pár pramínků unikalo. Celý její jemný obličej s nádhernýma modrýma očima tak působil ještě víc mateřsky. Oblečená byla do volné tuniky a kalhot.
"Ahoj, Cecilie," usmála se na mě.
"Dobrý den, paní."
Arwen mlaskla. Nebylo to nespokojeně, ale spíš tak trošku rošťácky. "Cecilie, jsem teď tvoje pěstounka. Mně můžeš tykat, až se ti bude chtít. Ale nikdy mi, prosím, neříkej paní. Nepatříš mi, nejsem žádná tvoje paní."
"Dobře."
Pak mě vzala za ruku. Měla jemné malé dlaně s dobře opečovávanými nehty. Vedla mě chodbou někam do neznáma. Otakara se držela za námi.
Už ani nevím, kudy jsme šly, byla jsem ospalá, chodby se vlnily a neustále se někam zahýbalo. Pořádně si pamatuji až ten portál. Byly jsme na střeše budovy a stál před námi starý strom zakořeněný do zdiva. V jeho mohutném kmeni zela díra ve velikosti dospělého a v ní se občas objevil záblesk světle modrého světla, jako by na nás mrkl obřím okem a zval nás dál.
"Připravená?" zeptala se Arwen a stiskla mi ruku.
"Co mám dělat?" znejistěla jsem.
"Jen se mě drž."
"Hodně štěstí, Cecilie," popřála mi Otakara a mávala mi, než jsem pomalu vešla do portálu po boku Arwen.


6. V portálu

Všechno rotovalo kolem mě nebo jsem se točila já? V portálu měl svět jiná pravidla. Vypadla jsem na jakési mýtince a pak už jsem o sobě nevěděla.