8. Dan

10. října 2016 v 21:25 | Mary-Dionne |  Bílá vlčice

8. Dan

Už jsem měla snědenou půlku pizzy a ještě mi to nestačilo. Arwen měla pravdu. Pak kdosi zase zaklepal na dveře.
Nebyla to Arwen, ta ťukala směle a s láskou. Tohle klepání bylo spíš ostýchavé. Povolila jsem tomu někomu vejít dovnitř.
Byl to určitě jeden z bratrů. Mohl být stejně starý jako já, měl rozježené tmavě hnědé vlasy a dětsky roztomilý obličej. Usmíval se jako andělíček.
"Čau," pozdravila jsem ostýchavě.
"No... čau. Hele, nedáš mi kousek tý pizzy? Alan s náma běhal pořád po lese a Arwen nám nedovolí na noc moc jíst..."
"Tak pojď, ty ubožáčku."
Bratr se usmál a sedl si na nafukovací balon a s chutí se pustil do pizzy. Hltal, jako kdyby nejedl celý týden. Za chvíli mi zbyl jen jeden kousek.
"Chceš ho?" zeptal se bratr s plnou pusou.
Už jsem ani neměla hlad. A chtěla jsem s bratry vycházet, takže jsem mu to dovolila. On pak velkoryse vyhodil obal do koše.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se už posilněný bratr.
"Cecilie."
Pak jsme chvíli mlčeli. Zvědavě si mě prohlížel. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem mu alespoň trochu sympatická.
"Ty se mě nezeptáš, jak se jmenuju?" zeptal.
Jenže já už to dávno věděla. "Jsi Dan."
"Takže Informátorka, jo?" Dan uznale pokýval hlavou. "Takže jsi nejspíš ve středisku moc času nestrávila, co?"
"Byla jsem tam týden. No, spíš tak týden a půl, ale necelých sedm dní jsem prospala."
Dan se zasmál. "Jo jo středisko... Nesnášel jsem to tam."
"Co tam bylo tak strašnýho?"
"Můj patron. Jmenoval se Pankrác a neobtěžoval se mi ani říct o tom pravidlu s opasky, takže mě pak musel poučit někdo jinej. Před asi deseti dalšíma adeptama, kteří si mysleli, že jsem na to zapomněl nebo jsem to ignoroval. Vypadal jsem, jako bych si tý druhý šance nevážil."
"Jak dlouho jsi tam zůstal?"
"Asi měsíc. Jsem časovač, vždycky ti řeknu, kolik je hodin a to na minutu přesně. Teď je dvacet tři třicet tři čtyřicet sekund."
"Jak to víš?" Dívala jsem se okolo, jestli nezahlédnu někde hodiny.
"A jak víš ty, jak se jmenuju?"
"Prostě to vím."
"Já to taky prostě jenom vím." Dan se rozhlédl kolem. "Nemáš ještě něco k jídlu?"
"Už ne. Nejspíš umřeš hlady."
Dan se chytil za břicho a dělal, jako že umírá. Zasmála jsem se.
Najednou jsem cosi nahmatala v kapse od svetříku, který jsem měla na sobě. Tvarem to připomínalo čokoládovou tyčinku. Vylovila jsem ji z kapsy. Ani nebyla moc zmáčklá.
Dan se na ni hypnoticky zahleděl.
"Snažíš se ji silou vůle dostat k sobě?" popichovala jsem ho. "Hele, dám ti ji."
"Fakt?" Dan se rozzářil.
"Musíš mi ale říct alespoň něco o tvých bratrech."
"To zní fér," uznal Dan a začal. "Tak nejstarší je Armel, je mu sedmnáct. Zanedlouho půjde portálem zpátky, aby udělal akademii, ale on nechce, protože tady má holku. Je prostě pitomec. Po něm je Beat. Je to vlastně jenom přezdívka, jinak se jmenuje Nicholas. Ten se na akademii vysloveně těší. No a pak ten Risco. Před třemi měsíci jsem se s Beatem dohodl, že spolu budem počítat všechny holky, který bude Risco mít. Chápeš, že jich bylo deset? No, jinak má potenciál vůdce, takže se s Alanem pořád hádá, ale on ho vždycky uzemní. Nebo taky Risco uteče z domu a za dva tři dny je zpátky."
Dan skončil a hodila jsem mu tyčinku. Za půl minuty ji měl snědenou.
"Takže tu máme jednoho pitomce, holkaře a dva celkem normální kluky. To jde. A co Arwen s Alanem?"
Dan si otřel zbytek čokolády z pusy. "Tak Arwen je skvělá, to jsi určitě poznala. Je obránce, takže schytává rány, který měly patřit nám. Vlastně ne všechny, ty co si zasloužíme, nám velkoryse nechává." Zašklebil se. "A Alan... je prostě Alan, no. U něho nic nemáš zadarmo. Prostě vůdce..."
Nevypadalo to pro mě vůbec špatně. Když si nikoho neznepřátelím, budu se vyhýbat Riscovi, poslouchat Alana a tak dál, tak to možná zvládnu.
Dan vypadal, že o něčem přemýšlí. Pak se náhle zeptal: "Nechceš si jít něco zahrát?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama